Poskytování stravenek jako daňově uznatelný náklad včetně příkladu

Ani poskytování závodního stravování či stravenek zaměstnancům nemusí být bez komplikací. Podmínky upravuje zákon i prováděcí pokyn.

V souladu se zákoníkem práce je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnancům stravování (s výjimkou zaměstnanců vyslaných na pracovní cestu, kdy za splnění zákonem daných podmínek zaměstnavatel povinně poskytuje stravné). Stravování je tedy poskytováno dobrovolně v rámci zaměstnaneckého benefitu. Podrobněji v článku: Stravenky a stravné není totéž, na stravenky zaměstnanci ze zákona nárok nemají 

Bližší podmínky poskytování stravování či stravenek obvykle popisuje interní předpis zaměstnavatele či kolektivní smlouva. Zde může být sjednáno poskytování stravování kupříkladu i zaměstnancům na mateřské či rodičovské dovolené nebo zaměstnancům po odchodu do důchodu či zaměstnancům v pracovní neschopnosti.

Poskytování stravenek dle zákona o daních z příjmů

Ne každý zaměstnavatel ví, jak určit cenu stravenky pro zaměstnance, jakou výši lze uplatnit do daňově uznatelných nákladů a zda je cena za stravování zákonem omezena. Odpověď na tyto otázky najdeme v ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona o daních z příjmů. Zde se píše, že daňově uznatelné jsou výdaje (náklady) vynaložené na provoz vlastního stravovacího zařízení (kromě hodnoty potravin) nebo příspěvky na stravování zajišťované prostřednictvím jiných subjektů a poskytované až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů při trvání pracovní cesty 5 až 12 hodin. Příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad), pokud přítomnost zaměstnance v práci během této stanovené směny trvá aspoň 3 hodiny.

Příspěvek na stravování lze uplatnit jako výdaj (náklad) na další jedno jídlo za zaměstnance, pokud délka jeho směny v úhrnu s povinnou přestávkou v práci, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout, bude delší než 11 hodin. Příspěvek nelze uplatnit na stravování za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné. Za stravování ve vlastním stravovacím zařízení se považuje i stravování zabezpečované ve vlastním stravovacím zařízení prostřednictvím jiných subjektů.

Podmínky pro daňovou uznatelnost stravenek popisuje výše citované ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů, ale i prováděcí pokyn GFŘ-D22. Zde je k tomuto ustanovení uvedeno, že při zajištění stravování prostřednictvím stravenek se cenou jídla rozumí hodnota stravenky včetně poplatku za zprostředkování nákupu. 

Hodnota stravenky, kterou společnost poskytuje svým zaměstnancům na jedno jídlo, má být upravena vnitřním předpisem. V našem případě se jedná o hodnotu 85 korun. Pro posouzení doby trvání pracovní směny bude rozhodující délka směny stanovená zaměstnavatelem konkrétnímu zaměstnanci v souladu se zákoníkem práce.

Společnost si tedy může zahrnout do nákladů maximálně 55 % hodnoty stravenky a 55 % hodnoty provize. V součtu ale tyto položky nesmí překročit 70 % poskytovaného stravného. Stravné se poskytuje v souladu s prováděcí vyhláškou. Pro rok 2017 se jedná o vyhlášku číslo 440/2016 Sb. Pro pracovní cesty v délce 5 až 12 hodin je stanoveno rozpětí 72 – 86 korun. Konkrétní výši stravného si opět společnost určí interním předpisem. Jestliže by poskytovala stravné ve výši 73 korun, pak maximální možná 70% hranice daňově uznatelného příspěvku na stravování bude činit 51,10 Kč. Čtěte více: Tuzemské cestovní náhrady pro rok 2017

Ptejte se odborníka v poradně Mzdové účetnictví

PhDr. Dagmar Kučerová

mzdový poradce

Položit dotaz

Zbývající část stravenky (minimálně 45 %) z obou položek bude buďto daňově neuznatelným nákladem společnosti, nebo si ji budou hradit zaměstnanci sami. Eventuálně se může jednat o kombinaci daňově neuznatelného nákladu společnosti a úhrady zaměstnanců.

Znemožnění stravování z pracovních důvodů

Někteří zaměstnavatelé neposkytují stravenky, ale umožňují závodní stravování. Opět v souladu s citovaným ustanovením. V praxi ale mohou nastat situace, kdy zaměstnanec nemá možnost z důvodu kratší pracovní cesty takzvaně v obědovém čase využít závodního stravování poskytovaného zaměstnavatelem. Nejedná se přitom o pracovní cestu delší než 5 hodin, tudíž nemá nárok na stravné a díky nepřítomnosti přichází i o možnost stravování s finančním příspěvkem zajišťovaným zaměstnavatelem. V takovém případě mu zaměstnavatel namísto stravování může poskytnout stravné (podnikatelská i nepodnikatelská sféra) až do limitu stravného při pracovních cestách trvajících 5 až 12 hodin. Na straně zaměstnavatele se jedná o daňově účinný náklad.

Stravné versus stravenka

Příspěvek na stravné nebo stravenku však není možné uplatnit za zaměstnance, kterému v průběhu směny vznikl nárok na stravné podle zákoníku práce. Což je v praxi poměrně časté.

Příklad:

Zaměstnanec vyjel na pracovní cestu po odpracování 3 hodin z pracovní doby. Před posouzením nároku na příspěvek na stravné je třeba zjistit rozvržení pracovní směny. Pokud je například jeho stanovená pracovní doba od 7 hodin do 15.30 hodin, mohou v případě vzniku nároku na stravné (pracovní cesta trvala alespoň 5 hodin) nastat varianty: 

• Zaměstnanec pracuje od 7 hodin a odjede na pracovní cestu v 10 hodin. Nárok na stravné vzniká po 5 hodinách, tj. v 15 hodin (ještě v průběhu směny) – nárok na příspěvek na stravné nevzniká. 
• Zaměstnanec pracuje od 7 hodin a odjede na pracovní cestu v 11 hodin. Nárok na stravné vzniká po 5 hodinách, tj. v 16 hodin (nevznikne v průběhu směny) – má nárok na příspěvek na stravné (stravu za sníženou úhradu nebo stravenku). Podrobněji v článku: Má zaměstnanec nárok na stravné i stravenku?