Polepší si lidé nejvyššími důchody, kteří by neměli vysávat státní kasu a měli by být mimo státní důchodový pilíř, tedy v soukromém penzijním fondu. Stát si tak hýčká kastu privilegovaných důchodců-milionářů, kterým na valorizacích nesmyslně přidává nejvíce, ač nejsou sociálně potřební. Na druhé straně stát přidává na valorizacích lidem s důchody pod devět tisíc korun méně než dvě stovky. Tedy nejchudším a sociálně nejpotřebnějším stát přidává částku v řádu několika desetikorun, což zdaleka nepokryje ani náklady na inflaci. Navíc stát svojí asociální důchodovou politikou generuje další bezdomovce a razantně rozevírá sociální nůžky mezi samotnými starobními důchodci. Příčina tohoto tristního stavu spočívá v zásahu ústavních soudců, kteří si v rozporu s dobrými mravy a při jasném střetu zájmů pro sebe stanovili takové podmínky pro svoji existenci po odchodu do důchodu, které jim s jejich nadstandardně vysokými platy nejvíce vyhovují. Ústavní soudci vůbec neměli zasahovat do kompetence státu, skrze něž stát určuje výši platů a potažmo důchodů pro lidi ve službách státu. Ústavní soud se tak potažmo dopustil sociální nespravedlnosti. Ústavní nálezy by neměly vytvářet sociální spory a zbídačovat celé skupiny lidí.