Podnikatelům se otevřela cesta pro nárok na odškodnění za covidová opatření?

Autor: Depositphotos.com, podle licence: Rights Managed

Během pandemie byla nařízena celá řada krizových opatření, která omezila či zcela zamezila podnikatelům vykonávat svou činnost. Kdo nese odpovědnost za škodu? 

Jak informuje server Novinky.cz, aktuálním rozhodnutí Nejvyššího soudu se podnikatelům otevřela cesta pro možná odškodnění za covidová opatření. Nejvyšší soud se zastal podnikatele z Prahy, který kvůli krizovým opatření, na základě kterých musel omezit a posléze zcela uzavřít svůj provoz, přišel o ušlý zik přesahující milion korun. Peněz se po státu domáhal. Byl toho názoru, že za vzniklou škodu je zodpovědný právě stát. 

Přečtěte si také:

Má smysl žádat o náhradu škody, když vás stát donutí opět „zavřít krám“?

Nižší soudy nárok na odškodnění zamítly, Nejvyšší soud však s takovým rozhodnutím nesouhlasí. Jak uvádí Nejvyšší soud v tiskové zprávě, nelze souhlasit s úvahou odvolacího soudu o tom, že stát odpovídá jen za škodu způsobenou krizovými opatřeními individuální povahy. Z ničeho nevyplývá, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Právě naopak, byl si vědom toho, že krizovými opatřeními budou řešeny mimořádné události velkého rozsahu, uvádí Gabriela Tomíčková, tisková mluvčí Nejvyššího soudu. 

Jako nesprávné považuje také úvahy odvolacího soudu o tom, že stát nemá odpovědnost za újmu, která je způsobena krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. 

Povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Z uvedeného důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede, uvedla Tomíčková. 

Podnikatel plnil opatření dobrovolně

Nejvyšší soud pak také odmítl argumentaci nižšího soudu, která mluví o tom, že se podnikatel opatřením podvolil dobrovolně. Okolnost, že se podnikatel krizovému opatření podrobil a že je respektoval, mu nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu, který nárok upřel s odůvodněním, že vůči ní nebyla krizová opatření provedena, ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škod podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný, uvádí Tomíčková.