Otázku, co s žádostmi od neznámých lidí na LinkedIn, jsem položil odborníkům z řad byznysu a marketingu. Tady jsou jejich odpovědi.
Sídlo společnosti LinkedIn
Petr Halík (ředitel agentury Proficio)
Na LinkedIn přijímám a posílám žádosti o spojení lidem, se kterými jsem pracovně komunikoval nejen osobně, ale i přes e-mail nebo telefonicky. Nepřijímám žádosti o spojení od lidí, se kterými jsem nekomunikoval a které neznám. Stejně tak takové o spojení nežádám. Nechci se dostat do trapné situace, že mi ten člověk odpoví s otázkou: Odkud se známe?
A já mu nemám jak odpovědět, protože se neznáme. Naopak odepsat mu, že jsme spolu řešili spolupráci, je mnohem příjemnější.
Otto Bohuš (copywriter)
Já jsem v tomto ohledu asi hodně „konzumní“. Pokud mě někdo na LinkedIn požádá o spojení, automaticky ho přijmu. Nepřemýšlím. Sbírám (byznys) kontakty. Nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit. A nevadí mi, že tam mají ten přednastavený text. Naopak, když žádám o spojení já, tak nikdy neoslovím osobu, na kterou nemám žádnou vazbu. Přišlo by mi to hloupé. A pokud to lze, tak ten přednastavený text smažu a napíšu tam něco „osobního“. Ale ne vždy, přiznávám. Ten „neosobní“ text prostě šetří čas.
Jaroslav Šedivý (CEO v Teahouse Transport)
Na LinkedIn akceptuji 95 % žádostí o spojení. Ztotožňuji se s názorem Dana Schwabela. Necítím potřebu na LinkedIn kopírovat reálné sociální vazby. Považuji to spíše za potenciální podhoubí, jakousi síť kontaktů, kterou mohu v budoucnu nějak využít. Takový přístup zvažuji i na Facebooku po vzoru Marka Prokopa (ten akceptuje 100 % žádostí o „přátelství“), přestože většina lidí, i já, zatím na Facebooku akceptuje pouze reálné sociální kontakty.
Domnívám se, že pokud je člověk nějakým způsobem spjat s online marketingem, může a měl by i své soukromé profily používat k experimentálním účelům. Množství a charakter soukromých informací, které na sociální sítě dáme, je přece jen v našich rukou.
Pavel Ungr (konzultant online marketingu)
V případě, že se mi ozve někdo, koho neznám a v životě jsem ho neviděl, tak tyto žádosti ignoruji, nebo přímo mažu. Výjimkou je, když na mě zapůsobí profil a firma takového člověka, pak mu sám napíšu, jaký je důvod jeho žádosti. Většinou neodpoví a tak je smažu taky.
Karel Novotný (specialista na značky)
V sociálních sítích jsem prostitutka, kdo si zaplatí (rozumějte, požádá o spojení), dostane (ano, spojení). Neřeším nic. Vše mám veřejné, sledovat mě může kdokoli. Twitter, Facebook, Instagram nebo LinkedIn. Nepátrám po tom, co koho vede k tomu mě žádat o spojení. To je jejich věc, neodmítnu nikoho. Chcete moje telefonní číslo, datum narození, fotky z dovolené? Berte si, je mi to jedno. Stejně vám to bude k ničemu.
Filip Dřímalka (marketingový poradce)
Každý týden mi chodí několik žádostí o propojení. A to jak od lidí, které znám, tak od zcela neznámých. Svůj LinkedIn mám nastavený jako otevřený, takže drtivou většinu žádostí přijímám. Beru to totiž nejen jako pouhý adresář, ale jako další kanál, kudy mohu k lidem dostat informace o našich projektech či aktivitách. Nepřijímám pouze takové žádosti, které jsou od na první pohled zvláštních lidí nebo nevyplněných profilů.
Jiří Rostecký (ředitel v ipartak.cz)
V minulosti jsem přijímal jakékoli žádosti o spojení, jelikož jsem si naivně myslel, že čím větší číslo mi u mého jména svítí, tím před ostatními vypadám populárněji a žádaněji. Přeci jen mít jen pár spojení působí tak, že vás vůbec nikdo nezná. Až časem mi ale došlo, že to není o množství spojení, ale o důvěře lidí, kteří se se mnou rozhodli spojit, a jejich zkušenostech, které se mnou a mojí prací mají.
Spojení na LinkedIn dnes vnímám jako prostředek, jak být se souznícími lidmi ještě více v kontaktu a jak s nimi sdílet obsah, který je může zajímat. Dávno již nepřijímám žádosti od nikoho, koho neznám, nebo s kým jsem jakkoli nespolupracoval.
Jan Kvasnička (UX konzultant)
Často se mi stává, že mi přijde pozvánka na spojení na LinkedIn od úplně cizích lidí a vždy si říkám, co tím člověk sleduje, navíc když má blokované psaní zpráv. Vždy odepisuji na email s žádostí, kde je kontakt na daného člověka, a ptám se, zda se známe nebo kde jsme se potkali. Většinou mi odpověď nepřijde a v takovém případě žádost ignoruji.
Pokud mi přijde slušná odpověď, většinou ve stylu Chtěl bych Vás mít ve spojení pro případnou budoucí spolupráci
nebo Líbí se mi Vaše práce
, tak ji vždy přijmu a komunikaci po emailech si uložím do speciální složky, abych se k ní v budoucnu rychle dostal.
Už se mi také několikrát stalo, že mě člověk tímto způsobem poptal pro spolupráci, tedy tím, že čekal, jak zareaguji, a nejednalo se zrovna o malé firmy. Tento přístup mi opravdu nepřijde ideální, když mohou napsat přímo email nebo zavolat, ale zdá se, že je poměrně častý. Já sám takové pozvánky neposílám a vždy se snažím psát personalizovanou pozvánku těm, které až tolik neznám a rád bych byl s nimi ve spojení.
Eliška Vyhnánková (krotitelka sociálních sítí)
Osobně patřím na LinkedIn k tzv. open networkerům, tedy těm, kteří vaše pozvání ke spojení (až na výjimky) přijmou. Na svých seminářích o LinkedIn se speciálně zaměřuji na navazování kontaktů a ukazuji účastníkům, kde mohou k pozvání připojit vlastní zprávu a kde naopak LinkedIn automaticky pozvání odešle, aniž bychom ho mohli jakkoliv ovlivnit. I proto jsem vůči automatickým zprávám tolerantnější. Vím, že mnohdy za to uživatel nemůže. Přesto mě vždy potěší, když žádost o spojení obsahuje osobní zprávu. Je mi pak jasné, že daný uživatel si dal s mým oslovením práci nad rámec klasického “klik-klik”. Takové uživatele si zapamatuji a ze stejných důvodů při oslovování osob, na kterých mi záleží, používám i vlastní zprávu, ve které vysvětluji, proč daného oslovuji.
A co já?
Pokud mám čas, tak postupuji stejně jako Honza Kvasnička, a také už z toho byla několikrát i spolupráce. Poslední dobou (tento rok) je to s časem horší a tak tyto žádosti ignoruji. Pokud se mnou chtějí spolupracovat, pak na svých stránkách uvádím email i telefon. Přímo zde se navíc můžou dozvědět, že žádosti od neznámých nepřijímám.
ČLÁNKY DO MAILU