Podnikám od roku 2004. Jak čas letí, člověka to sem tam donutí se trošku poohlédnout. Podívat se zpátky a zamyslet se nad svým o pět, deset let mladším já. Zvláštní je, že většina z nás si neřekne „jo, mladší já, jsi borec, jak jsi to či ono vyřešil“. Naopak. Většinou je to něco ve smyslu „ty vole bláznivej, vždyť to šlo řešit úplně jinak a nejspíš s lepším výsledkem“.
I já se takhle občas otočím a zavzpomínám. Zkusím vám popsat několik příkladů, jak jsem viděl věci před deseti a více lety, ve srovnání s tím, jak je vidím nebo bych je řešil dnes.
Čtěte také: Být na volné noze je dřina, ale je to ta nejlepší věc, co mě mohla potkat
Škola je k ničemu a tu maturitu nepotřebuju
„A když ji budu v budoucnu potřebovat, tak si ji koupím!“. Ano, to jsem říkal, když mě na střední škole nepustili ve čtvrťáku k maturitní zkoušce z češtiny kvůli vysoké absenci. No jo, holt čeština byla odpoledka, kam jsme prostě došli jen tehdy, když byla místní putyka pro nemoc zavřená.
Dnešníma očima – ne že bych si myslel, že mi nakonec úspěšně složená maturitní zkouška k něčemu výrazně pomohla, ale pochopitelně je to základ všeobecného vzdělání, který prostě člověk musí mít.
Patří ke všeobecnému rozhledu a dnes ji nemít nebo si ji muset vystudovat tak nějak „po plzeňsku“, tak bych se hanbou propadl.
Nikdy nebudu žít ve stereotypu
Stereotyp není pro mne. Já jsem přeci ten rebel, nebudu dělat to, co ostatní. Nebudu dělat to, co se ode mne očekává. Budu proti. Proti všem a proti všemu.
Dnešníma očima? Stereotyp pořád nemám rád. Na druhou stranu v životě se mu občas prostě vyhnout nedá a dřív nebo později se v některých oblastech prostě objeví. A nepřijde mi, že by to něčemu nějak zásadně vadilo.
Stále se snažím být proti určitým konvencím a předsudkům. Stále mi nic moc neříkají autority – a ano, asi proto jsem nikdy nebyl zaměstnaný a v podnikání mi to spíš pomohlo, ale už to nevidím tak černobíle jako kdysi.
A naopak stereotypy ve smyslu vyzvedávat děti ve školce, jednou týdně sekat zahradu nebo občas jet na dovolenou k moři, mi docela vyhovují a mám je svým způsobem rád.
Práce je moje poslání, jsem workoholik
Když jsem začal aktivně pracovat (v 18ti letech), prací jsem doslova žil. A to tak, že hodně. Neměl jsem problém pracovat celý den i celou noc. Nechápu, že to vlastně moje tehdejší přítelkyně dávala, protože tohle nasazení mi vydrželo fakt docela dlouho – několik let.
Když jsem pracoval v agentuře a čekali jsme prvního syna, nebyl problém být v práci 14 hodin a ještě doma pak něco „šudlit“ na notebooku.
Dnešníma očima? Moje práce mě pořád baví. Žiju jí také docela dost, ale už s ní netrávím tolik času a tolik to neprožívám. Snažím se věnovat čas – z dnešního pohledu – mnohem důležitějším věcem – tedy dětem, především.
Hodnota, kterou vytváří mnoho z nás v práci, je velmi často pomíjivá. Když se nad tím zamyslím, vlastně vydělávám peníze tím, že pomáhám vydělávat jiným lidem či firmám. Nezachraňuju pralesy nebo zvířata. Konzum jak prase a moje o deset, dvanáct let mladší já by mě nejspíš nakopalo do zadku.
Na druhou stranu se ve své práci snažím věnovat projektům, které mají dlouhodobý smysl, mají perspektivu na trhu zůstat a chytit se, nejsou jen továrny na prachy a mohou být do budoucna užitečné. Snažím se i pomáhat.
Ale pořád to není nic proti dvěma dlouhodobým projektům Jára a Madla. Na jednom pracuju už skoro 4 roky, na tom druhém teď 9 měsíců. A to jsou nejsmysluplnější projekty, kterým jsem se kdy věnoval.
Co si z toho odnést?
Těžko říct. Pokud je vám okolo osmnácti nebo dvaceti a s prací jste před nedávnem začali, nejspíš to ani nedočtete sem a budete se nad všemi odstavci ušklebovat. Jestli vám je okolo třiceti a víc, věřím, že souhlasně pokyvujete hlavou.
Je to asi proces stárnutí. Normální vývoj. Respektive proces dospívání. Jak jsem se cítil být v 18 – 19 letech dospělý, dnes se tomu jen zasměju. A kdo ví, dost možná se budu ve 40 smát tomu, jak se cítím být dospělý dnes.
Nejhezčí na tom všem je, že to, co tady popisuju, se promítá do mého podnikání. Pozoruju na sobě, že čím jsem starší, tím méně ukvapená rozhodnutí dělám. Všechno řeším (nejen) v práci s daleko větší rozvahou a nadhledem. A tak je to podle mého správné. A je to tak asi normální.
Btw: když mi bylo 30, psal jsem o tom u sebe na webu.
Jak to máte vy, starší? Napište do komentářů.
ČLÁNKY DO MAILU