Vydali se na vlastní cestu. I přes jejich často netradiční obor uspěli a mohou být inspirací i pro ostatní začínající podnikatele. Přečtěte si 5 úchvatných podnikatelských příběhů.
Vyrábí indiánské stany, nikde neinzeruje a přitom uživí šestičlennou rodinu
Výrobce týpí a patchworkových textilních doplňků Mirek Beneš je e vyučeným opravářem psacích strojů. Leckoho proto překvapí, že dnes tráví své pracovní dny za starým šicím strojem a vyrábí stany všeho druhu. Dokáže ušít obyčejný stan pro skauty, ale také indiánské týpí nebo mongolskou jurtu a další typy plátěných obydlí.
Na začátku jeho dílna živila rodinu zhruba ze 70 % a bylo nutné si přivydělávat. Mirek Beneš vedle šití tahal větve nebo uklízel veřejné prostory v činžovním domě. Snažil se ale o to, aby byl jako výrobce stanů a dalších textilních doplňků soběstačný. A to se povedlo.
Ruční práce je drahá a nikdy nebude plně ohodnocena. Když bych se srovnal s mnoha dalšími lidmi, tak často na jejich hodinovou mzdu nedosáhnu, ale nevadí. Peníze jsou sice důležité, ale vedle nich uznávám i jiné hodnoty. Všechno co vydělám, tak projíme a probydlíme. Nejsem bohatý, ale jsem šťastný,
říká Mirek Beneš.
Byli jsme na návštěvě u klasického lazebníka. Stále používá břitvu
Od své původní profese Tomáš Kožíšek neutekl tak docela. Prostě se jen zaměřil na čistě chlapskou klientelu. Jako o chlapech nebo gentlemanech mluví o svých zákaznících on sám.
Tomáš Kožíšek se inspiroval nejstarším dosud fungujícím salonem na světě. Do prestižního Trueffit&Hill v Londýně chodil Winston Churchill nebo Charles Dickens. Dnes se tam starají například o prince Charlese. Protože se nenašel jediný důvod, proč by si podobný zážitek nemohli dopřát i naši muži, vydal se Tomáš Kožíšek podobným směrem a nabízí skutečné chlapské zážitky.
Koncept salonu jsem připravoval dlouho. Protože zákazníkům nabízíme i peeling obličeje, odstraňování chloupků nebo masáže, chtěl jsem se vyvarovat toho, aby podnik nepůsobil moc zženštěle a nepřitahoval jen metrosexuály. Já mám salon pro gentlemany. A to jsou lidé, kteří o sebe pečují a zároveň mají jisté chování. Takové zákazníky chci. A když k chlapům jako k gentlemanům přistupujete, oni se tomu velmi rychle a rádi přizpůsobí,
říká Tomáš Kožíšek.
Pasířství z centra Prahy není turistickou atrakcí, ale poctivou dílnou
Rodina Čermákových se věnuje historickému a trochu zapomenutému řemeslu – pasířství. Firmu založil umělecký pasíř Vladimír Čermák a postupem času ji předal svému synovi Janovi.
Pasířství vzniklo ve středověku, kdy byla poptávka po pásech, na které si lidé zavěšovali meče a další výzbroj. Pasíři nejprve skutečně zhotovovali jen pásy. Protože oblečení ve 13. a 14. století postrádalo kapsy, byly opasky nepostradatelné i pro zavěšování klíčů, taštiček a váčků s penězi. Už tehdy si movití lidé nechávali pásy zdobit kovem a pasíři se začali více věnovat i práci s ním. V 19. století už se zabývali i výrobou lustrů, klik a doplňků z mosazi, což jim na rozdíl od výroby pásů vydrželo dodnes.
Dnešní pasířské řemeslo se řídí potřebami života a trhu. Převzalo mnoho ze zaniklých řemesel, a tak každý pasíř musí zvládat z části řemeslo zámečníka, soustružníka, brusiče, leštiče, cizeléra, patinéra i kovotepce. Můj táta říká, že pasířina je práce od zlata až po vrata, vysvětluje Jan Čermák.
S dráteníkem současný živnostenský zákon vůbec nepočítá, přesto u nás podniká
Při střední škole si začal Aleš Kulhánek přivydělávat prací pro místního starožitníka, pro kterého drátoval hrnce. Drátování jako profesi a živnost si ale vybral až po vojně. Tu absolvoval v Brdech a inspiroval ho nedaleký hrad Karlštejn. Jeho otec má keramickou dílnu a tak ho napadlo, že si v podhradí otevře stánek s odrátovanou keramikou. Na Karlštejně se mu ale nedařilo a podnikání tam rychle opustil. Turisté ho brali jen jako atrakci a prodej váznul. Postupně se ovšem s drátováním dostal na různé historické slavnosti a začalo se mu dařit.
Drátování není nic složitého. Stačí dvoje kleště, drát a předmět, který se drátuje. Dnes je poměrně snadné najít i drátenické kurzy. Pardubický dráteník je ale samouk. Co by dnes díky kurzu uměl za pár hodin, to se sám učil půl roku, a to systémem pokus-omyl. Je ale rád, že díky tomu do práce s drátem vložil něco svého.
Já jsem si v těch 15 letech vymyslel svůj vlastní unikátní jednoduchý způsob drátování kamínků. Pravdou ale je, že dnes už bych to nebyl schopný vymyslet. Jak jsem do toho řemesla proniknul, tak si vymýšlím stále složitější věci a svoji první banální techniku už bych nevymyslel. Vím ale, že ji někteří kopírovali. To mi dělalo radost, protože to byl důkaz toho, že to byl dobrý způsob,
říká Aleš Kulhánek.
Když se kameníkovi daří, touží si pronajmout celý lom
Jan Brož je absolventem Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích. Po jejím absolvování začal pracovat v kamenolomu v Kocbeři, a když se trochu rozkoukal, založil spolu s kamarádem Karlem Sobotkou svoji vlastní firmu. V té době už měl za sebou docela pestré a nevšední pracovní zkušenosti.
Vytvářel například zahradní květináče do zahrad Pražského hradu. K takové práci se dostal i díky tomu, že byl na škole pilným studentem, který měl zájem o svůj obor.
Mě škola bavila. Nebyl jsem jako ti, kteří tam chodí jen proto, aby získali maturitu, a pak se toho moc nenaučí. Vystudoval jsem uměleckou větev průmyslovky, ale považuji se spíš za řemeslníka. K sochařině a umění mám sice vztah, ale poptávka mě směřuje hlavně k technickému oboru. Schody, sokly a podobně jsou přeci jen žádanější víc než sochy,
říká Jan Brož.
ČLÁNKY DO MAILU