Alimenty můžete platit i po celý život dítěte. Od čeho se odvíjí jejich výše?

Výživné, lidově alimenty, je označení pro finanční částku, kterou jsou rodiče dítěte povinni přispívat na jeho potřeby, a to do té doby, dokud není schopno se samo živit. Vyživovací povinnost k dítěti může být ve výjimečných případech udělena i prarodičům a dalším předkům. Vzdálenější příbuzní tuto povinnost přejímají jen v případě, že ji bližší rodina nemůže plnit. Právní úprava výživného je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb.

Jak dlouho trvá vyživovací povinnost?

Vyživovací povinnost rodičů vzniká automaticky narozením dítěte a, jak už bylo naznačeno výše, trvá po různě dlouhou dobu. Zaniká totiž až v momentě, kdy je dítě schopno se živit zcela samo, což jednoduše znamená, že dokáže samostatně uspokojit všechny své potřeby, a to například:

• hmotné,
• kulturní či
• bytové.

Doba, po kterou jsou rodiče povinni dítě zajistit, tedy nemusí končit dospělostí potomka, a dokonce ani věkem 26 let, který je spojen s ukončením statusu studenta. V případě, že dítě studuje i po tomto věkovém milníku, povinnost rodičů stále trvá. Musí se však jednat o studium smysluplné, které slouží k zajištění budoucnosti. Dítě nesmí například střídat jednu školu za druhou, aniž by tu předchozí nejprve dokončilo.

Stejně tak může vyživovací povinnost rodičů skončit ještě před dovršením dospělosti jejich potomka. Děje se tak typicky v případě, kdy ukončí školu a v dalším studiu již nepokračuje. Anebo v momentě, kdy po ukončení studia začne dítě pracovat. V některých případech trvá vyživovací povinnost rodičů i po celý život dítěte. Děje se tak zpravidla u nemocných či invalidních dětí.

Výše výživného

Výše alimentů se u jednotlivých případů liší, někdy i mnohonásobně. Finanční částka se totiž odvíjí od životní úrovně rodičů a potřeb dítěte. Ty se v jednotlivých etapách jeho života proměňují. Na výši výživného se rodiče mohou samozřejmě i dohodnout, velice často o sumě ale rozhodne soud, jenž pracuje s ustanovením § 915 občanského zákoníku, které říká, že životní úroveň dítěte musí být shodná s životní úrovní rodičů.

Soud rovněž přihlíží k odůvodněným potřebám a majetkovým poměrům dítěte. Co se týče druhé strany, bere v potaz schopnosti, finanční možnosti (příjmy i výdaje) a majetkové poměry plátce alimentů. Povinností soudu je také zkoumat, zda se povinná osoba (tedy rodič) schválně nevzdala výhodného zaměstnání či majetkového prospěchu anebo zda kvůli obavám z vyššího výživného nepodala výpověď a nezaregistrovala se na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.

Svou váhu má také fakt, že povinná osoba o dítě pečuje, přičemž roli hraje i míra, jakou tak činí. Přihlíží se i k péči o rodinnou domácnost.

V případě, že plátce nedoloží přehled svých příjmů a výdajů, čímž soudu neumožní dostatečně zjistit skutečnosti potřebné pro vydání rozhodnutí, uplatní se domněnka, že průměrný měsíční příjem této osoby je pětadvacetinásobek životního minima jednotlivce. K této praktice se přistupuje kvůli tomu, aby došlo k eliminaci podvodů a tendencí skutečnou finanční situaci plátce soudu zamlčovat.

Finální podobu výživného samozřejmě ovlivňuje i druhá strana – tedy samo dítě. Přihlíží se například k jeho:

• zdravotnímu stavu,
• koníčkům a mimoškolním aktivitám,
• způsobu přípravy na budoucí povolání,
• fyzické a duševní vyspělosti,
• věku.

S ohledem na měnící se okolnosti lze po čase rozhodnutí soudu změnit. Typicky se tak děje v závislosti na věku dítěte, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že batole má jiné finanční nároky než student střední školy. Čas na zvýšení alimentů tak zpravidla nastává během životních milníků, jako je započetí školní docházky či postup na střední nebo vysokou školu. V takovém momentě se totiž zvyšuje i finanční náročnost dítěte, které má více kroužků, potřebuje dražší školní pomůcky a jeho sociální zájmy se rozšiřují.

Výši alimentů lze obecně odvodit podle následující tabulky ministerstva spravedlnosti, je třeba ji brát ale pouze orientačně:

Placení výživného

Výživné na nezletilé dítě i zletilého potomka se obvykle platí v pravidelných měsíčních intervalech, a to vždy na měsíc dopředu s tím, že pokud dojde k navýšení této částky, může soud nařídit, aby rodič zaplatil alimenty zpětně za určité období. Může se také stát, že na straně dítěte vznikne jednorázová a nepředvídatelná finanční potřeba, například v souvislosti s operací. V takovém případě může soud rozhodnout o takzvané jednorázové platbě navíc. Jedná se o částku, kterou povinný rodič dítěti na onu potřebu částečně přispěje.

Vyživovací povinnost na manželku či manžela

O výživném se dá mluvit také v souvislosti s bývalou manželkou či bývalým manželem. Mezi partery totiž platí vzájemná vyživovací povinnost, která zajišťuje právo na stejnou životní úroveň. Jednoduše řečeno, pokud partneři uzavřeli sňatek a žijí spolu, jeden by se neměl mít lépe než druhý. To samé platí i po rozvodu.

Pokud by jednomu z partnerů hrozilo, že bude finančně strádat takovým způsobem, že nebude v jeho silách zajistit si základní potřeby, může požádat o to, aby byla bývalému manželovi či manželce vymezena vyživovací povinnost. Nejdéle však na tři roky po rozvodu. Jakmile vyživovaný partner uzavře nové manželství, nárok na peněžitou pomoc mu ale zaniká.

Čtěte také: Jak na výživné v exekucích bez zbytečných chyb

Neschopnost zajištění základních životních potřeb však nesmí vycházet z lenosti či nechuti, ale musí být opodstatněná. Její příčina musí mít navíc původ v manželství. Běžným příkladem je nezbytná péče o společné dítě. Jednomu z bývalých partnerů se rovněž nemusí dařit sehnat práci, protože se v době manželství staral o domácnost a děti, tudíž nemohl získat potřebnou praxi.

Výše výživného na manželku či manžela se odvíjí od více faktorů. Ačkoli je jasné, že po rozvodu oba partneři nemusí mít zcela totožnou životní úroveň, v některých případech se k rovnocennosti soud přikloní. Děje se tak častěji v případech, kdy je na tom hůře ten z partnerů, který rozvod nezavinil a ani s ním nesouhlasil. Soudce by měl zohlednit také:

• příčinu rozvratu manželství,
• délku trvání manželství,
• důvod, proč si partner, který o výživné žádá, nemůže najít zaměstnání,
• majetkové poměry a uspořádání…

Neplacení výživného

Podle statistik Úřadu práce České republiky nedostává alimenty na nezaopatřené dítě až 31 % samoživitelů či samoživitelek a dalších 13 % je neobdrží pravidelně každý měsíc. Neplacení výživného tedy není ničím neobvyklým.

Tento krok se ale rozhodně nevyplácí. Neplacení výživného totiž může být posuzováno jako trestný čin, a to v případě, že svou povinnost vyživovat dítě člověk zanedbává po dobu delší než 4 měsíce. V takovém případě může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud se placení po dobu více než 4 měsíců vyhýbá úmyslně, může mu být udělen trest dvouletého pobytu za mřížemi. 

Náhradní výživné

Vymáhání výživného bývalo složité a často bezúčelné, a proto vláda přišla s řešením, kterým je náhradní výživné. Jde o sociální dávku vyplácenou od 1. 7. 2021, která má po přechodnou dobu finančně podpořit nezaopatřené děti v případě, že má rodič z rozhodnutí soudu platit výživné, ale svou vyživovací povinnost vůči dítěti neplní. To znamená, že alimenty neplatí vůbec, nebo platí nižší částku, než bylo určeno.

Aby měl samoživitel či samoživitelka na dávku nárok, musí samozřejmě splňovat určitá kritéria:

• vyživovací povinnost je stanovena exekučním titulem na základě rozhodnutí soudu, ale povinná osoba neplatí vůbec, nebo v nižší částce,
• dítě musí být nezaopatřené dle zákona o státní sociální podpoře,
• nezaopatřené dítě musí mít na území ČR trvalý pobyt (pokud zákon nestanoví jinak),
• nezaopatřené dítě musí mít na území ČR bydliště podle zákona o pomoci v hmotné nouzi (pokud zákon nestanoví jinak),
• byl zahájen proces vymáhání dlužného výživného, a dlužné výživné je tedy vymáháno jako pohledávka v exekučním řízení nebo v řízení o soudním výkonu rozhodnutí.

Poslední podmínka se považuje za splněnou i v případě, kdy soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce byly zastaveny pro nemajetnost povinné osoby, a to v posledních 4 měsících před podáním žádosti o náhradní výživné, případně v průběhu tohoto řízení nebo po přiznání nároku na náhradní výživné. Ten vzniknout nemůže, pokud oprávněná osoba (nezaopatřené dítě) nebo její zástupce neprokáží, že byl podán návrh na exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí.

Pokud jde o to, jaká je výše náhradního výživného, tato dávka se stanovuje jako rozdíl mezi částkou měsíčního výživného určeného v exekučním titulu a výživným, které povinná osoba skutečně za daný měsíc uhradila. Maximální výše je však 3000 korun měsíčně. Stanovuje se přitom na období 4 měsíců, přičemž dávka se vyplácí měsíčně, a to v měsíci následujícím po měsíci, za který náleží (například v dubnu za březen).   

Žádost o náhradní výživné se podává na krajských pobočkách úřadu práce podle místa trvalého pobytu oprávněné osoby (nezaopatřeného dítěte). Že k placení stále nedochází, pak musí samoživitelé následně dokládat každé 4 měsíce. Úřad práce ČR pak může dávku jednomu příjemci poskytovat v součtu po dobu maximálně 24 měsíců, které ovšem nemusí jít kalendářně po sobě. Částku, kterou vyplatí pečující osobě, pak bude vymáhat po dlužníkovi.

Alimenty a insolvence

Pokud se bývalý partner, který má na společné dítě vyživovací povinnost, ocitne v insolvenci, rozhodně to není důvod pro neplacení alimentů. Vyživovací povinnost trvá i nadále. Má navíc přednost před veškerými platbami a musí být hrazena vždy v plné výši, a to včetně toho, co bývalý partner na dítě již dluží. Jediné, s čím je nutné počítat, je fakt, že ještě před odesláním alimentů má nárok na vyplacení své odměny insolvenční správce.