„Zcela absurdní,“ rozcupoval soud argumentaci finanční správy k ručení za DPH

Podle berňáku vzniká ručení automaticky

Nejvyšší správní soud odmítl před několika dny kasační stížnost finanční správy, která se dožadovala zrušení rozsudku krajského soudu ohledně ručení za DPH při platbě na nezveřejněný účet. V roce 2018 vydal finanční úřad rozhodnutí, podle kterého měla firma ABC Kovopit-engineering doplatit skoro 1,1 milionu korun jakožto ručitelka za nezaplacenou daň firmou DZX potravinářská.

Ručení podle finanční správy vzniklo automaticky na základě § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH, jelikož firma ABC Kovopit-engineering zaplatila za plnění na jiný účet než zveřejněný účet u správce daně a částka přesahovala dvojnásobek hranice podle zákona upravujícího omezení plateb v hotovosti, při jejímž překročení je stanovena povinnost provést platbu bezhotovostně (tedy 540 tisíc Kč).

Musí být splněn i vědomostní test, rozhodl soud

Krajský soud v Ostravě však rozhodnutí berňáku zrušil s tím, že pro vznik ručení dle zmíněného paragrafu musí být splněny také podmínky zakotvené v předcházejícím § 109 odst. 1 daného zákona. Podle soudu tak musí být pro vznik ručení splněn i tzv. vědomostní test, tedy že firma v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděla nebo vědět měla a mohla, že by DPH zůstala nezaplacená. Soud dále odkázal na rozhodnutí NSS z roku 2018 (případ Kovář plus), podle kterého při platbě na zahraniční účet rovněž automaticky nevzniká ručení a musí být ještě splněn vědomostní test.

Finanční správa se s rozsudkem nesmířila a podala kasační stížnost. V ní uvedla, že vědomostní test je již zahrnut v samotné skutkové podstatě § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH. Úřad rovněž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze z října 2018, který konstatoval značnou odlišnost skutkových podstat uvedených v § 109 odst. 2, 3 a 4 zákona o DPH, přičemž konkrétně v ohledu § 109 odst. 3 uvedeného zákona (nespolehlivý plátce) dospěl k závěru, že vědomostní test je obsažen přímo ve skutkové podstatě tohoto zákonného ustanovení.

Finanční správa v neposlední řadě upozornila, že existují postupy, jejichž využitím může firma vzniku ručení předejít. Platbu za zdanitelné plnění může svému dodavateli zaslat na správcem daně zveřejněný účet, nebo může využít zákonem nabízeného postupu dle § 109a ZDPH, tj. zaslat tu část úplaty za přijaté zdanitelné plnění, která odpovídá dani z přidané hodnoty, na účet správce daně, zatímco zbývající část (tj. kupní cenu, již bez DPH) zaslat třeba i na dodavatelův nezveřejněný účet.

Rozsudek, kterým argumentoval berňák, byl zrušen

Ani NSS však finanční správě nedal za pravdu. Jak upozornil NSS, odvolání se na rozsudek pražského soudu není relevantní, jelikož bylo toto rozhodnutí na začátku letošního roku zrušeno. NSS naopak konstatoval, že odkaz na případ Kovář plus byl přiléhavý a že aby ručení mohlo být uplatněno, musí k tomu navíc přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že takovýto příjemce plnění věděl či vědět mohl a měl, že záměrem takovéto platby je právě nezaplacení daně.

Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že stejně jako nemůže pouhé poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko založit bez dalšího ručitelský vztah, nemůže ručitelský vztah založit ani samotné naplnění předpokladů uvedených v § 109 odst. 2 písm. c) téhož zákona (poskytnutí alespoň částečné úplaty na jiný než „zveřejněný“ účet; kvalifikovaná výše úplaty), napsal v rozsudku NSS.

Argumentace finanční správy je „zcela absurdní“, řekl NSS

NSS odmítl i tvrzení finanční správy, že firma mohla využít postupy, kterými se mohla ručení vyhnout. Soud dokonce označil argumentaci berňáku za “zcela absurdní”. Pokud tím snad stěžovatel (finanční správa) zamýšlel říci, že žalobkyně nemusela platit svému dodavateli DZX způsobem, kterým naplnila předpoklady § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH, a pokud tak přesto učinila, zavinila si vznik ručení sama, Nejvyšší správní soud připomíná, že se žalobkyně předmětnými úhradami nedopustila ničeho protiprávního, a stěžovatel by jí tedy mohl stejně dobře vytknout, že nemusela provozovat podnikatelskou činnost [čímž by se také zaručeně vyhnula naplnění skutkové podstaty § 109 odst. 2 písm. c) ZDPH], podotkl soud.

Podle NSS je navíc nutné vzít v potaz judikaturu evropského soudu, podle které je požadováno zkoumání prvku zavinění příjemce plnění  (provedení vědomostního testu) v každém jednotlivém případě. Příjemci zdanitelného plnění by tak byla dokonce odepřena možnost s alespoň minimální šancí na úspěch v řízení o odvolání proti výzvě tvrdit, že v rozhodný okamžik o budoucím nezaplacení daně nevěděl a vědět nemohl, dodal NSS

Judikatura k ručení za DPH začíná být jasná

Jak již bylo uvedeno, nynější rozsudek doplňuje dosavadní judikaturu ohledně ručení za DPH. "První vlaštovkou” byl jim zmíněný případ Kovář plus, ve kterém NSS prvně konstatoval, že poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko bez dalšího, nemůže samo o sobě založit ručitelský vztah. Aby ručení mohlo být uplatněno, musí k samotnému provedení platby přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že osoba povinná k dani, která úplatu na účet mimo tuzemsko uskutečnila, věděla či mohla vědět, že záměrem takto směrované platby mimo tuzemsko je právě nezaplacení daně.

Psali jsme: To, že pošlete peníze na zahraniční účet, samo o sobě nezakládá ručení za DPH

Letos v únoru pak NSS analogicky v případě firmy Legios Loco rozhodl, že skutečnost, že o poskytovateli zdanitelného plnění je způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna informace, že je nespolehlivým plátcem, nemůže bez dalšího založit ručitelský vztah. Aby tak ručitelský vztah vůbec vznikl, musí ke skutečnosti, že je v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty za něj zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup status nespolehlivého plátce poskytovatele plnění, přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že příjemce zdanitelného plnění věděl, či vědět mohl a měl, že daň nebude uhrazena, uzavřel NSS.