Arnoštka Roubíčková: Úspěšná majitelka módního salonu, která nepřežila holokaust

Byla ženou s podnikatelským a obchodním talentem, která se po rozvodu sama starala o tři děti. Uspěla zřejmě i pro svou zaťatost, s níž překonávala překážky.

Arnoštka Roubíčková, za svobodna Popperová, pocházela z kupecké rodiny v Kralovicích nedaleko Plzně – z rozvětvené židovské rodiny s hlubokými středoevropskými kořeny. Jako nejstarší dcera se do ní narodila 1. června 1869. S manželem Juliem, za něhož se provdala v roce 1895, už ale žila v Praze. Roubíčkovi spolu měli tři děti, Helenu, Josefa a Adélu, ale už v roce 1909 se rozvedli. Na Arnoštce bylo, aby sebe a děti uživila. Už v letech 1890 až 1892 se vyučila dámskou krejčovou u Kristýny Weinerové a své první dámské a dětské krejčovství začala provozovat po rozvodu. Jak vzpomíná její dcera Helena (ve svých knižně vydaných vzpomínkách), první zákazníci byli z příbuzenstva a salon se postupně začal rozrůstat.

Pařížská inspirace, akčnost i vynalézavost

Arnoštka Roubíčková přitom mohla stavět hlavně na svém obchodním a podnikatelském talentu, pomáhala jí zřejmě i buldočí zaťatost, pohodová povaha, praktičnost, sebedůvěra a ambicioznost i „čich“ na módní trendy. Takže začala rychle prosperovat a svými modely oslovila klientelu z vyšší společenské vrstvy. Jak tvrdí Eva Uchalová, kurátorka sbírky historického textilu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (v knize Pražské módní salony 1900–1948), měla vizi, jak vybudovat elegantní salon, a pro poučení se obrátila rovnou do Paříže – jak bylo v dobové Praze ostatně zvykem.

Do Paříže jezdila už před první světovou válkou, o vycestování se neúspěšně pokoušela i během války, hlavně do Švýcarska, a vrátila se k němu hojně po ní. Brzy si v Praze vybudovala svou prestižní klientelu, včetně německé a české šlechty, po válce i včetně manželek diplomatů. Výhodou salonu bylo, že se tu mluvilo plynně česky, německy, anglicky i francouzsky. Matčin podnik jen vzkvétal. Manželky diplomatů zjistily, že její módní salon je jediný, kde si mohou koupit šaty a mluvit přitom vlastním jazykem. Staly se našimi zákaznicemi, vzpomínala na poválečné období Helena.

Její matka prý říkala: Dokud dokážeš pracovat, nemusíš se ničeho obávat. Důležité není to, o kolik peněz jsi přišel, ale kolik peněz jsi schopen vydělat.

Aby Arnoštka nemusela na pařížských módních přehlídkách nakupovat drahé modely, nechodila tam, ale směřovala na dostihy nebo promenády. Tady měla možnost obhlédnout nejnovější pařížské módní trendy. S sebou domů si pak vozila nejen inspiraci, ale také levné zbytky látek, se kterými doma pracovala. Podobně si uměla poradit i s kožešnickou výrobou, kterou v salonu také provozovala. Ve velkém nakupovala levnější kožešiny různé kvality a ty pak trpělivě sama sestavovala tak, aby z nich mohly vzniknout celé kožichy.

Skvělé jméno a smetánka

Válka jí sice překazila cestování a zahraniční nákupy, ale poskytla jí i výhodu. Pražské bohaté zákaznice totiž také nemohly cestovat za nákupy do Vídně nebo do Paříže a mnoho krejčích odešlo do války. Podle vzpomínek její dcery Heleny už za první světové války Arnoštka měla skvělé jméno a její klientelu tvořila společenská smetánka. Navíc byla podle Heleny její matka velmi prozíravá a včas pořídila velké zásoby látek.

V roce 1916 se Arnoštka se svým prosperujícím salonem (označovaným i jako Maison Ernestine Roubicek) přestěhovala do nového Paláce Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě – paláce ve stylu pozdní secese, který byl dokončený v roce 1914 a ve 20. a 30. letech v něm postupně přibyly i parní lázně, kino a známý Automat Koruna. Arnoštka Roubíčková si poradila i tehdy, když její salon krátce na to vyhořel. Koupila krejčovství muže, který byl mobilizovaný, a to i se zásobami anglických látek.

V salonu Arnoštky Roubíčkové se ovšem šily nejen modely na denní nošení, domácí róby, večerní toalety nebo kostýmy do divadelních představení, které pak chodila „v akci“ pozorovat. Věnovala se i sportovní módě – pro lyžování, tenis, jezdectví, automobilismus nebo na pláž. S dcerou Helenou jezdily na hory a lyžovaly, takže kalhoty na lyže doplněné kožichem testovaly při sportu na vlastní kůži. Později šila i pro mladé dívky do tanečních, a to za „dívčí ceny“.

Rodinný podnik

I Arnoštka Roubíčková, podobně jako její souputnice Hana Podolská, svou firmu budovala jako rodinné podnikání. Do podniku zapojila jak svou dceru Adélu (neboli Adu či Alici, jak si také říkala), která byla nadanou kreslířkou a návrhářkou, tak Helenu (Hellu), která u mámy pracovala jako účetní a prodavačka (než se v roce 1923 provdala a odešla za manželem do Vídně). Adéla uměla překreslit po paměti shlédnuté modely a podle jejích kreseb se pak v saloně šilo. Navíc salon zastupovala i v oborových spolcích a profesních organizacích.

Adéla byla také součástí redakce a redakční rady časopisu Elegantní Praha, pro který psala o pařížské módě a publikovala tu své módní kresby, zejména v tehdy trendy stylu art deco. Časopis si kladl za cíl kultivovat Pražany nejen po stránce vzhledu, ale i vystupování, tak aby se z Prahy stala po všech stránkách elegantní evropská metropole, a současně usiloval o propagaci kultury, umění, módy i některých oblastí hospodářského života nového československého státu, jako byl automobilismus a lázeňství, v zahraničí, píše o roli Elegantní Prahy Eva Uchalová (Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943). Jako kožešník u Arnoštky pracoval například i její synovec Otto Lang, jako prodavačka sestra Joska Langová.

Pro propagaci salonu také vznikaly a vycházely v časopisech fotky, a to i od Františka Drtikola, slavného fotografa a mimo jiné průkopníka českých aranžovaných módních snímků, a konaly se četné módní přehlídky. V roce 1925 například kvůli nim svůj salon zmodernizovala a vystavěla tu jeviště pro přehlídky, pohodlné sezení pro svou klientelu, s vitrínami, kde mohla vystavovat zboží, a šatnami pro manekýny. Svou podnikavost ukázala i tím, že si už v roce 1917 otevřela filiálku v Karlových Varech, která sloužila pro lázeňské hosty až do půlky 20. let, nebo svou příbuznou Renée Lustigovou angažovala, aby firmu zastupovala v Paříži.

O svou značku se poprala

Zatímco během války i po válce jí stálo hodně přesvědčování a papírování, aby získala pasy a povolení vycestovat do zahraničí, v roce 1920 se zase pustila do mnohaměsíčního boje o označení „modelový dům“. Začalo to výzvou, aby svou firmu, které se velmi dařilo, zanesla do obchodního rejstříku. Když chtěla při té příležitosti změnit název na „modelový dům“, vyvovalo to rozsáhlé šetření, které mělo prokázat, zda je takové označení v jejím případě skutečně oprávněné. A šetření došlo k tomu, že nikoliv.

Roubíčková však dále přesvědčovala, že skutečně vytváří vlastní nové modely a vzory, které šije ve svém salonu, a také je prodává dalším krejčovským podnikům, a to i v zahraničí. Nakonec si označení „modelový dům“ prosadila. I když je podle Evy Uchalové třeba brát s rezervou originalitu jejích modelů, protože kopírování francouzských vzorů byla vžitá praxe, údaje o prodeji modelů dalším domácím i zahraničním módním závodům svědčí o tom, že se salon Roubíček snažil napodobovat francouzský systém haute couture a dokázal spojit krejčovské řemeslo, povýšené na umění, s obchodem.

Konec podnikání, smrt v koncentračním táboře

V roce 1926, kdy Arnoštka s Adélou cestovaly i za obchodem do Ameriky (kde už žil Arnoštčin syn Josef neboli Roby), pracuje v salonu 120 dámských krejčových. Navíc je velmi aktivní i ve výuce nových švadlen. V roce 1932 se Arnoštka Roubíčková i se salonem ještě jednou přestěhovala, a to do domu na rohu Jungmannovy a Palackého ulice, jehož část postupně koupila.

Její modelový dům, který byl na vrcholu ve 20. letech, ale až do konce 30. let si uchoval svou dobrou pověst a patřil k předním pražským salonům, nakonec zanikl s 2. světovou válkou. V roce 1939 je uvedený v soupisu židovských firem a rok na to dostává nuceného správce. Zaměstnanec firmy Karl Kraus se stal tím, kdo se podílel na likvidaci salonu a totálním nasazení zaměstnanců. Definitivně byl podnik vymazaný z obchodního rejstříku v roce 1943.

Arnoštka byla v roce 1942 deportována do Terezína a zemřela v koncentračním táboře v Treblince. Stejně jako její dcera Adéla se svým manželem a dvěma dětmi, kteří z Prahy odjeli jedním z prvních transportů a zemřeli v Lodži. Helena, taktéž s manželem a dvěma dětmi, emigrovala do Spojených států, kde na trvalo žil i její bratr Josef. Jak Helena uvádí ve svých pamětech, její nejbližší rodina čítala na začátku války šedesát členů. Přežilo jich osm.

Zdroje:

• Eva Uchalová a kol.: Pražské módní salony 1900–1948 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze a nakladatelství Arbor vitae, 2011).
• Eva Uchalová (ed): Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze a nakladatelství Karel Kerlický – KANT, 2016).
• Hella. Vzpomínky Heleny Mautnerové, rozené Roubíčkové, in: Eva Uchalová (ed): Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze a nakladatelství Karel Kerlický – KANT, 2016).
• Ludmila Kybalová: Od „zlatých“ dvacátých po Diora (Lidové noviny, 2009).

Podívejte se také na to, jaké modely vytvářela Roubíčkové meziválečná souputnice Hana Podolská:

• 
• 
• 

Dalších 6 fotografií