Nejintenzivněji se dnes v německém pracovním právu nediskutuje propouštění z důvodu hospodářské krize či ukončení mnoha programů „Kurzarbeit“, které obvykle končí po dvou letech, ale v poslední době především různá soudní rozhodnutí týkající se propouštění zaměstnanců, kteří se dopustili odcizení jmění svého zaměstnavatele v zanedbatelné hodnotě. Přední zájem médií vzbudila především pokladní Emmely, která odcizila zálohu za vrácené láhve v hodnotě 1.20 eur. Aktuálním případem z konce října je kauza 57leté pečovatelky v jednom domově důchodců, která byla po 17 letech propuštěna, protože si s sebou chtěla odnést domů šest kousků Maultaschen (lokálních raviol), které zbyly ze stravy pro obyvatele domova a podle nařízení vedení měly skončit v odpadu. V obou případech potvrdily německé pracovní soudy výpověď.
Ve skutečnosti je německé soudnictví v případě krádeží zaměstnanců extrémně přísné již několik desítek let. Výpověď je přípustná dokonce již při vážném podezření. Ta je odůvodněna zvláště závažnou ztrátou důvěry zaměstnavatele, který jako jediný smí rozhodovat o tom, jak bude s jeho majetkem nakládáno. Přesto nebylo dobíjení privátního mobilního telefonu v zaměstnání shledáno jako dostačující důvod k výpovědi.
V časech, kdy manažeři bank způsobovali zaměstnavatelům škodu ve výši několika miliard eur, a to aniž by proti nim byla uplatňována náhrada škody, nebo jim byla dána výpověď, popřípadě jim výpověď dána byla, ale obsahovala příslib rozsáhlých penzí, zažily tyto malé delikty především velký zájem médií. Ale přesto je německým zaměstnavatelům a také většině zaměstnanců dáno na vědomí, že je i krádež bezvýznamných kancelářských potřeb nezákonná.
Do této míry se dá pochopit překvapení mnoha německých firem, které jsou konfrontovány s enormními rozdíly ve zjištěném majetku při provedení inventury, především pak se zjištěným chybějícím nářadím u českých firem těchto německých společníků. Jak se zdá, tak bývalý socialistický výrok „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu” tady stále ještě platí. Na druhé straně existují v českém pracovním právu možnosti, jak zpřísnit odpovědnost zaměstnance za svěřené předměty nebo za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování. Vždy mě překvapí, jak málo zaměstnavatelé využívají zákonné možnosti jako uzavření dohody o odpovědnosti a odpovědností za ztrátu svěřeného předmětu, kdy zavinění zaměstnance se v obou případech předpokládá a je povinen nahradit celou vzniklou škodu.
I když je zaměstnanec přistižen při krádeži, nevede tento fakt často v praxi k tomu, aby byl okamžitě propuštěn, nýbrž zaměstnavatel se zpravidla rozhodne nejdříve vyčkat pravomocného trestního rozsudku soudu. Sice platí, že dle § 301 písm. d) zákoníku práce je zaměstnanec povinen řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, a platí, že pokud by byl přistižen při krádeži, může s ním zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnavatel však riskuje, že zaměstnanec podá žalobu a po zdlouhavém soudním řízení se ukáže, že zaměstnavatel nebyl schopen doložit úmysl zaměstnance danou věc odcizit (např. si ji zaměstnanec chtěl pouze vypůjčit přes víkend domů) ukládá pak zaměstnavateli povinnost doplatit zaměstnanci plnou výši platu za celé období soudního sporu. Ale který zaměstnavatel může vyčkávat léta do ukončení trestního řízení a zloděje v mezidobí dále zaměstnávat? Konečně jde také o naznačení ostatním spolupracovníkům, že nebude trpěno žádné nekorektní jednání. Dost často je proto s dotyčným zlodějem uzavřena dohoda o ukončení pracovního poměru a popřípadě je mu vyplacena prémie, eventuálně odstupné.
Krádežím ve své firmě asi nikdy budu moci úplně zabránit. Ale podle mých zkušeností ji však mohu snížit jednoduchými kroky, a to nejen využíváním výše popsaných možností dle zákoníku práce, ale i férovým zacházením vůči zaměstnancům, kupříkladu nepožadovat neplacené přesčasy nebo libovolně neškrtat prémie.
Snad nejdůležitější je ale něco jiného: Jedno německé přísloví ale říká, že „ryba smrdí od hlavy”. Jednatelé zkracují daně, bezostyšně si nechávají vyplácet diety za osobní cesty, přislibují smlouvy svým přátelům z golfu, za což jako protislužbu obdrží dovolenou jako „dárek”, anebo také politik vzbuzuje dojem, že osobní obohacování na úkor jiných je dovoleno.
Všechny tyto aspekty napomáhají ke snížení poctivosti ve firmách. Firmy pak nesou následky v podobě daňově neuznatelných ztrát a zvýšenou nedůvěrou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Úspěšná společnost se chová 100% transparentně a vysvětlí svým spolupracovníkům stejně jako svému vedoucímu personálu, že nebudou trpěny žádné přestupky. Pouze politikou „zero tolerance”, ve všech oblastech podnikového života a vůči všem, je možné dosáhnout dobře fungující a úspěšné firmy.
Arthur Braun, advokát, bpv Braun Haškovcová
ČLÁNKY DO MAILU