Když se řekne čalouníci z Písku, milovníci veteránů hned vědí, co jsou zač a jak kvalitní je jejich práce. Autočalounictvím Rekovi prošly stovky veteránských unikátů, zakázky na čalounění mají z celého světa. Jejich práci ocení například na Aljašce nebo v New Yorku.
Začít se věnovat autočalounictví nebyl zprvu koníček, byla to nutnost,
začíná těmito slovy svůj příběh Miroslav Rek, majitel společnosti s názvem Autočalounictví a sedlářství Rekovi. Lásku ke strojům měl už od mládí, kolem třináctého roku věku jezdil na motorce svého otce. Tenkrát byla volnější doba, takže mi strážníci tolerovali, že tak mladý jezdím. Na druhou stranu, nikoho jsem neomezoval,
vypráví Miroslav Rek.
Své první auto si koupil hned v 18 letech. Vzhledem k nedostatku financí sáhl dle jeho slov po šrotu, který si musel sám dávat dohromady, aby fungoval. O několik let později si pořídil veterán Tatra 57 Hadimrška, který nutně potřeboval čalounění. Z blízké vesnice fungoval čalouník, kterého jsem oslovil. Vytvořil něco, co bylo dle něho čalounění. Podle nás ale rozhodně ne,
vypráví Miroslav Rek počátky, ze kterých ještě nebylo úplně evidentní, že právě autočalounění ho bude jednou živit.
S prací vodňanského čalouníka byl Miroslav natolik nespokojený, že se s manželkou rozhodli jeho práci zcela předělat. Marie Reková jakožto učitelka na textilním učilišti měla k textiliím blízko, s čalouněním si tak poradila podle svého. Za nějaký čas je oslovil známý s tím, že by rád novou střechu na vůz Aero, tak se do ní pustili. Nutno podotknout, že to bylo v hodně zoufalých podmínkách,
upozorňuje Miroslav.
Divoká 90. léta
Když se v 90. letech otevřely hranice, začala se dovážet auta z Německa. V tu dobu je oslovil další známý, který se na doporučení obrátil s požadavkem, že by rád střechu na terénní mercedes. To však nebylo v jejich silách, protože na takovou práci neměli stroje. Známý ale překvapil, když se nabídl, že jim potřebný stroj pořídí. Přinesl starou singrovku, která dokázala prošít střechovici, tak jsme udělali střechu na terénní mercedes,
pokračuje Miroslav.
Kromě toho, že 90. léta umožnila otevřít hranice, což bylo určitě žádoucí, odvrácená strana tohoto období byla ale dost divoká. Odneslo to například textilní učiliště, které bylo zrušeno. Marie Reková tak zůstala bez práce. Otevřela si tedy své malé krejčovství. Miroslav Rek popisuje také svůj profesní vývoj: Já jsem v té době dělal vedoucího elektrovýroby na teplárně. Pak se to právě po přelomu těch 90. let začalo přejmenovávat, ze soudruhů byli najednou manažeři. I já nakonec zůstal doma.
Využili tedy s manželkou své zkušenosti s autočalounictvím a rozhodli se mu věnovat. Začínali v řadovém domku, jedno dvě auta, pak se ale začali rozrůstat a byla potřeba i brigádnická síla. Prodali jsme domek a koupili jiný v okolí. Tak, aby to bylo dostupné k měst. Aby tam bylo místo na postavení dílny a garáží,
popisuje Miroslav, jak se dostali na adresu, na které je jejich autočalounictví dodnes.
Velkým problémem je nedostatek řemeslníků
Sehnat v dnešní době dobré řemeslníky je nadlidský úkol a zrovna v oboru, jako je autočalounictví, je to ještě mnohem horší. Jak totiž Miroslav podotýká důležitý fakt, obor autočalounictví, který se učil na učilištích, zrušili už v roce 1962, takže není kde brát. Většinou tedy vsázejí na nadšení lidí a ochotě učit se novým věcem a být tvůrčí. Náplní práce je šít například sedla, dělat plachty, koberce, čalounění. Pokud to člověk nikdy předtím nedělal, má se co učit. A kromě toho v Autočalounictví Rekovi potřebují další profese, jako je například elektrikář nebo zámečník.
A mnohdy by do svého týmu mohli přijmout i kouzelníky. Především, když se objeví zákazník, který chce se svým mazlíčkem udělat vyloženě zázraky. Miroslav je však toho názoru, že náš zákazník, náš pán, tak tedy požadavek splní.
Taková je stinná stránka podnikání v oboru autočalounictví, má však samo sebou taky tu pozitivní, ze které se Miroslav velice těší. A to, když do jejich firmy dorazí někdo s opravdovým unikátem. Měli jsme tu Bugatti, druhou největší, co se kdy vyráběla. To si pán dovezl hned 1. května, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Přivezl si ten kousek z Anglie. Záměrně čekal na začátek května, aby nemusel platit clo. To by bylo v milionech,
dodává Miroslav a neskrývá nadšení nad prací s takovým strojem.
Skromně pak dál popisuje, co je velkou náplní jejich práce. Se sériovou výrobu nemá naše práce nic společného, v čalounění Felicií a Velorexů jsme mistři. Když už se objeví nějaký zákazník, který přiveze atypické vozidlo, má s sebou staré čalounění, které použijeme jako předlohu pro výrobu nového čalounění. Případně pro představu, jak vypadal originál, hledáme v knížkách o veteránech nebo v naší obsáhlé fotodokumentaci. Vždy se snažíme, aby se čalounění originálu podobalo co nejvíce. Ale samozřejmě jsou tam pak také požadavky zákazníka, které je třeba brát v potaz,
popisuje postup práce Miroslav.
Zájem o jejich služby je i v zámoří
Co se samotné klientely týká, jsou to lidé z různých vrstev, jednoduše milovníci veteránů. A vůbec nehraje roli, v jaké zemi se zrovna nacházejí. O službách Autočalounictví Rekovi se dozvěděli dokonce až na Aljašce, odkud firma přijala zakázku. Další zakázka byla z New Yorku. Ten člověk tu měl známého, co mu sbíral veterány. My jsme mu je udělali a on mu je pak poslal kontejnerem,
vypráví hrdě majitel firmy.
Příliš hrdý však není na legislativu a byrokracii, která se s podnikáním pojí stále víc. Kriticky pohlíží například na evidenci tržeb, která se jich se spuštěním zbylých dvou vln dotkne. Vnímám to jako zbytečnost, a to obecně,
podotýká Miroslav.
Autočalounictví a veteráni jako takové nejsou jen práce a zdroj finančních prostředků, ale především koníček. Sám Miroslav vlastní několik historických kousků, se kterými vyráží na různé tematické srazy. Ve své sbírce má například Tatru 75, cabrio s šlechtickým původem, mercedes W116 SE, Porsche 944, motocykl Praga 500BD, Norton ES2, Norton 99 Dominator, tříkolka odip, nákladní tříkolku ČZ 150C.
Jeho nadšení pro staré vozy sdílí téměř celá rodina. Manželka, ale i dcery se svými partnery. On tak s klidným hlasem na závěr svého příběhu netají nadšení z toho, že podnik přebere zřejmě jedna z dcer s partnerem. Jsem moc rád, že máme pokračovatele,
uzavírá Miroslav, majitel firmy Autočalounictví a sedlářství Rekovi.
ČLÁNKY DO MAILU