Ne vždy musí být podnikání spojeno s velkým finančním ziskem. V některých případech to ani není možné. Rozhodne-li se člověk otevřít si muzeum, musí proto počítat s tím, že návratnost investice bude během na velmi dlouhou trať. Proč se vůbec do takového nejistého projektu vrhat? A co od něj očekávat? Prozradí majitelé Muzea gastronomie Nina a Ladislav Provaanovi.
Ladislav Provaan se celý život úspěšně živil jako architekt a navrhoval interiéry hotelů po celém světě. Jeho manželka Nina je původní profesí módní návrhářka. Přesto se před pár lety rozhodli pro změnu, vzdali se svých profesí a vrhli se na podnikání v oblasti kultury. Oboru, ve kterém je finančně soběstačný jen málokterý podnik. Pronajali si dům v centru Prahy a vytvořili v něm Muzeum gastronomie. A svého rozhodnutí ale nelitují. Vlastně to pro nás až tak nečekaná změna nebyla. Moje celá rodina pracuje v gastronomii. Například otec, Karel Pinka, je i ve svých 91 letech uznávaným odborníkem a autorem mnoha publikací. Gastronomie se stala životním osudem mojí maminky i sestry. A teď také mým,
říká na úvod Nina Provaan.
Druhou část jejich muzea zase doplnil pan Ladislav, mimo jiné autor pražského Muzea čokolády, které navrhoval pro svého zetě. Když jsem s tou prací skončil, byl jsem tak rozjetý a plný energie, že jsem potřeboval další projekt. A jednou mi moje švagrová řekla, že by bylo hezké vytvořit muzeum věnované gastronomii. Nám se ten nápad zalíbil, ale říkal jsem, že když už, tak už. Nebudeme mapovat pouze českou gastronomii, ale pojmeme to v globálu. Na čtvrt roku jsem se zahrabal do knih o historii gastronomie a vylezl z nich s prvním zpracovaným plánem,
popisuje zrod muzea Ladislav Provaan.
Rozjet firmu není jen tak. O to těžší je to s muzeem
Ladislav a Nina Provaanovi zasvětili svůj život muzeu a gastronomii.
Od prvního hrubého náčrtu do otevření expozice uběhly tři roky. Dlouho Provaanovi vybírali místo, které by zvládli finančně utáhnout a zároveň, aby byli na dobré adrese, dostupné všem zájemcům. Rozhodnutí nakonec padlo na Jakubskou ulici, pár kroků od pražského náměstí Republiky. Dům nám nepatří, platíme tu nájem, což je pochopitelně tady v centru Prahy velká finanční zátěž. Ale podle ohlasu návštěvníků to byla velmi dobrá volba,
povídá Ladislav Prrovaan a jeho žena doplňuje: Jsme duší vetešníci, nikdy jsme nic nevyhodili a proto jsme ze začátku dost ušetřili na pořizování muzejních sbírek. Navíc jsme před lety koupili venkovský domek po manželech, kteří byli řezníky. V něm byla třeba kompletně vybavená, sto let stará řeznická místnost. 80 % všeho, co u nás můžete vidět, je přímo naše. Zbytek je zapůjčený.
Začít podnikat, to vyžaduje peníze. Kdo nemá našetřeno nebo dobrého sponzora, ten se musí obrátit na banku. A z ní už nejeden člověk odešel s nepořízenou. Přijít do banky žádat o peníze na rozjezd muzea přišlo manželům Provaanovým už od začátku zcela marné. Výsměchu se rozhodli sami sebe ušetřit a investovali ze svého. Do muzea investujeme vlastně pořád. Nejen peníze, ale také energii. Většinu práce děláme sami a zadarmo. Jediné, co nám na začátku pomohlo, a to výrazně, byla půlmilionová dotace od magistrátu hlavního města Prahy. Za tyto peníze jsme dokoupili depozitář,
vzpomíná na nedávnou minulost Ladislav Provaan.
Výhodou bylo, že Ladislav Provaan je původní profesí architekt, a tak byl schopen dohlédnout na veškeré stavební úpravy domu a další technické věci. Manželka Nina se zase postarala o všechny výtvarné věci. Muzeum gastronomie tedy není neuváženým projektem rozpustilých zbohatlíků, ale tvrdě vydřeným cílem.
Důležité bude najít partnera
Jak už zaznělo, téměř žádná kulturní instituce není soběstačná. A o muzeích nebo galeriích to platí dvojnásob. I po roce od zahájení provozu potřebuje muzeum silnou dotaci ze soukromých prostředků jeho majitelů. Čísla se ale vyvíjí pozitivně, jsme schopni to takhle dělat, a to je pro nás důležité. Jsme obyčejní podnikatelé, jen v nezvyklém oboru. A zodpovědnost bereme na sebe,
říká Nina Provaan.
Problém při provozování muzea je ten, že není možné dosáhnout na všechny kulturní dotace. Na rozdíl od divadel nebo různých pouličních performance nejsou muzea považována za živé umění. Na to se peníze vždy najdou, ale muzea a jim podobné podniky mají smůlu. My si přitom přijdeme živí až dost. Nejsme muzeem se sbírkou sporáků a studenými vitrýnami. U nás se živě komunikuje a debatuje, děláme různé doprovodné programy a podobně,
brání se Ladislav Provaan. Majitelé soukromého muzea gastronomie se také musí popasovat s tím, že gastronomie jako obor není vnímána coby umění. Z grantů na kulturu jsme zatím nikdy nic nedostali. Jsme zařazeni v rámci cestovního ruchu do kategorie služeb,
vysvětluje Nina Provaan.
To, co muzeum potřebuje ze všeho nejvíc, to je strategický partner. Nejde nám o peníze. Náš produkt je zcela funkční. Potřebujeme partnera na provoz, na komunikaci,
říká Ladislav Provaan a odkazuje na švýcarské Alimentarium ve Vevey nedaleko Ženevy. Toto muzeum je specializované na jídlo jako takové a stojí za ním silný partner, světoznámá společnost Nestlé, pro kterou je to prestižní záležitost. V České republice je ale situace zcela jiná. Potravinářské firmy českého původu, které by si toto mohly dovolit, neexistují, nebo o podobný projekt nejeví zájem. Provaanovi se snaží strategického partnera najít už od prvopočátku jejich plánů na otevření muzea. Už tehdy naráželi na nedůvěru. Projekt soukromého muzea mnohým přišel a dodnes přichází bláznivý a rizikový.
Získání strategického partnera je pro Muzeum gastronomie důležité v tom, aby se mohlo dál rozvíjet. A především oslovit domácí. Dnes prakticky žijeme ze zahraničních turistů. Ti k nám najdou cestu, i když pocházejí i z Tasmánie nebo Grónska. A jsou nadšení, předávají si o nás informace a píší nám velmi dobrá hodnocení na internetu. Druhou skupinou jsou školy, a to i odborné. Velké mezery máme s veřejností a odbornou veřejností. Pro tyto skupiny prakticky neexistujeme,
uvádí Nina Provaan a vysvětluje, že právě strategický partner by muzeu mohl v této otázce prospět. Stačila by například přízeň známých šéfkuchařů, odborných asociací nebo výrobců potravin.
Muzeum manželů Provaanových je důkazem toho, že doma není nikdo prorokem. A proto se z toho rozhodli těžit. Specializují se na zahraniční klientelu, která muzeum vnímá velmi pozitivně a při návštěvě Prahy ho bere i jako gastronomický informační bod. Majitelé muzea proto chystají speciální část expozice věnovanou českým krajovým specialitám, na které by měla spolupracovat i agentura CzechTourism.
Provozování muzea je tvrdý a každodenní boj vykoupený především ohlasy návštěvníků, které významně pomáhají v propagaci neobvyklého podniku. Ceníme si také zpětné reakce studentů hotelových škol a učilišť, kteří u nás vidí, že jejich profesní zaměření není jen obyčejná práce, ale také kus umění a hlavně obor s dlouhou a poutavou historií,
říká Nina Provaan a její manžel Ladislav dodává: Někdy jsme hodně unavení, ale nelitujeme. Pro mě je tohle muzeum vlastně přirozeným pokračováním mé celoživotní práce.
ČLÁNKY DO MAILU