Hlavními aktéry dalšího dílu seriálu Příběhy podnikatelů jsou Andrej Vališ a Jan Vlachynský, dva mladí a ambiciózní muži z Brna. Podnikat spolu začali po návratu z Aljašky v roce 2009. Nejprve jako distributoři ekologického moštu. Pak se doslechli, že si jako studenti mohou přivydělat prodejem na vánočních trzích. Moc se jim ale nezamlouvalo, že budou dlouhé hodiny prodávat cizí zboží a jako brigádníci nakonec dostanou jen mizernou výplatu. Proto oprášili svůj prvotní nápad s moštem a posunuli ho o několik příček výš. Smíchali mošt s jablečnou pálenkou a vlastní směsí koření a vytvořili alkoholický nápoj Turbomošt, který se okamžitě stal hitem a dnes je neodmyslitelnou součástí vánočních trhů v Brně. Ze studentů psychologie a ekonomie se rázem stali stánkaři. S kariérou trhovců, ačkoli úspěšných, se ale Andrej s Honzou rozhodně nespokojili. Začali přemýšlet o podniku, který by mohl fungovat celoročně. A právě na jednom z trhů začali psát další z kapitol svého podnikatelského života.
Velká barová revoluce
Andrej Vališ a Jan Vlachynský poměrně dost cestují a mají slabost pro bary. Ovšem pro ty skutečné, kterých je u nás jen mizivé množství. Známe bary v New Yorku, v Seattlu nebo v Bangkoku. Tam se člověk cítí úplně jinak, než tady u nás. Barman se k zákazníkovi chová spíš jako ke kamarádovi, je to velmi příjemné prostředí,
vykládá na úvod Andrej Vališ. Společně s kamarádem Honzou si proto řekl, že když je možné provozovat takové podniky ve světě, musí to jít i v Česku. Oproti západnímu světu zaostáváme se službami a jejich kvalitou, to je náš velký problém. Proto jsme si řekli, že se pokusíme o změnu a nabídneme prvotřídní služby a servis,
říká Jan Vlachynský.
Ilustrační obrázek.
Koncept jejich Baru, který neexistuje vznikal při pravidelných debatách zhruba dva roky. Pánové prostě vzali z každého baru, který navštívili, to nejlepší a vytvořili v rámci možností podnik svých snů. A vzali to skutečně od podlahy. Vhodný prostor jsme sháněli půl roku. Místo je pro takový podnik zcela zásadní věc. Pak jsme úplně náhodou narazili na ceduli ve výloze a nastal kolotoč schůzek a jednání. Před námi tu sice byla kavárna, ale ještě před ní banka. Proto jsme se rozhodli pro zásadní rekonstrukci. Na svém místě nezůstaly ani toalety,
vzpomíná Andrej Vališ. Celá akce byla zainvestována z vlasních výdělků na trzích a z velké části také z půjček od kamarádů a známých. Kamarádi nám půjčovali už při rozjezdu firmy s moštem a věděli, že jim peníze dokážeme vrátit. Neměli jsme proto se sehnáním potřebné částky žádné velké potíže. A vyhnuli jsme se i invesorům. Máme sice dluhy, ale chtěli jsme být jedinými vlastníky našeho podniku,
vysvětluje Honza Vlachynský.
Podnik, který vznikal naruby
Až tak jednoduchý život ale Honza s Andrejem nemají. Závazky, zvlášť ty vůči kamarádům, jsou pro většinu lidí zátěží, které by se nejraději co nejdříve zbavili. A protože investice do kompletní rekonstrukce bývalé bankovní pobočky je finančně dost náročná záležitost, snažili se mladí podnikatelé o to, aby jejich bar už od začátku neměl nouzi o návštěvníky. Obavy i touha uspět je dohnali ke zcela nestandardnímu řešení. Svůj podnik začali propagovat mnohem dříve, než se stal skutečností.
Když jsme se loni připravovali s naším Turbomoštem na velikonoční trhy, řekli jsme si, že bychom si už tam mohli udělat reklamu. Vytvořili jsme proto letáčky, na kterých byla v hrubých obrysech popsána naše představa baru. Tehdy jsme sice měli jasno, že v něm budeme nabízet kvalitní drinky z prvotřídního alkoholu a perfektní servis, ale ještě jsme pro něj neměli ani jméno. První název byl anglický a po nějakém čase jsme ho zavrhli. Naši prodejci na stáncích proto začali informovat o baru, který neexistuje. Původně to tedy byl jen název kampaně, ale později se nám to začalo jevit jako skvělé jméno a proto dnes máme v Brně Bar, který neexistuje,
líčí úplné začátky Andrej Vališ.
Zároveň s letákovou kampaní vznikl i facebookový profil baru, který velkou rychlostí sbíral nové fanoušky. Využili jsme toho, že na facebookové timeline se dají vytvářet i příspěvky do historie. Popsali jsme své plány do minulosti a dostali se až do konce roku 2010, kdy nás poprvé napadlo, že bychom mohli mít kromě stánkových barů i bar kamenný. Publikovali jsme blogy, přidávali fotky a diskutovali na facebooku s lidmi o jejich představách ideálního baru,
říká Jan Vlachynský a Andrej Vališ dodává: Těžili jsme z minulosti. Fanoušci nás znali z trhů a chtěli se o nás dozvědět něco víc. Lidi prostě mají rádi příběhy.
Z facebookového profilu se stal jedinečný marketingový nástroj. Andrej s Honzou na něm zvládli umění komunikace a fanoušci nejenže přibývali a diskutovali, ale hlavně neubývali, což mohou leckteří správci firemních a skupinových profilů jen závidět. Navíc se tak dělo u baru, který byl v tu dobu stále jen abstraktním pojmem. Stačí lidi navnadit. Na profilu se například objevily fotky z večírku, který jsme tu uspořádali den poté, co jsme podepsali nájemní smlouvu a dostali od tohoto prostoru klíče. Tehdy jsme našim příznivcům vzkázali, že tu jednou bude nejlepší bar ve městě. Statusy jsme si psali sami vyloženě pocitově, nikdo jiný by to za nás lépe neudělal,
říká Andrej Vališ. Facebookový profil je aktivní i po otevření, baru a protože Andrej s Honzou preferují otevřenost, nebrání se na něm ani kritice a ostrým výměnám názorů.
Dobrou obsluhu, abys pohledal
Bar, který neexistuje je skutečně podnikem, kde je téměř vše proti zažitým zvyklostem. Začíná to už u výše zmíněného servisu. Podnik se sice otevíral až na podzim loňského roku, ale pohovory s potencionálními zaměstnanci začaly už na přelomu jara a léta. A protože kvalita personálu byla pro Honzu s Andrejem tím nejdůležitějším, síto bylo opravdu velmi jemné. S uchazeči o práci jsme si vyměnili asi 1 500 e-mailů. Na osobní pohovor jsme pak pozvali stovku těch nejlepších,
říká Jan Vlachynský. Brali i nezkušené studenty, kteří sice nevědí, jak se správně nosí podnos nebo jestli se káva servíruje z levé nebo pravé strany, ovšem to pro Honzu s Andrejem nebylo zásadní. Podle nich to pro zákazníky nehraje tak důležitou roli jako dobrý pocit, který by z obsluhy měli mít. Točit pivo se může naučit každý. Ochotě a vstřícnost, se ale naučit nedá. To člověk musí mít v sobě. S oblibou říkám, že jsme nebrali tolik lidí z branže proto, že to u nás „v branži“ zas tak za moc nestojí, a my chtěli nastavit jiný přístup, přičemž je vždy mnohem jednodušší někoho něco naučit úplně znovu, než přeučovat,
dodává Honza. Kupodivu se většina těchto „amatérů“ velmi dobře osvědčila. Ani Bar, který neexistuje se ale bez profesionálů neobešel. Právě tito lidé pomohli celému podniku nastavit nutné standardy.
Výběr zaměstnanců není jednoduchý, potvrzuje Honza Vlachynský, který má personální záležitosti firmy na starost. U šesti lidí jsme se zjistili, že bude lepší, když zkusí štěstí někde jinde. Své dobré sem ale přinesli i tak. Fluktuace je mnohem menší, než jsme očekávali, ale neříkej hop. Přichází léto, konec semestru a začátek nového, takže teď určitě pár změn zase nastane. Všem zaměstnavatelům Honza radí následující. Stačí krátký rozhovor, při kterém uchazeče vyzvete, aby si vzpomenul na nepříjemnou situaci, která se mu stala, a ve které hrál nějakou roli zákazník. Musí být schopen popsat, co na ní bylo nepříjemné, a jak se zachoval. Tato otázka dokáže vytřídit určitě polovinu lidí, kteří by s vámi chtěli navázat spolupráci.
Baru paradoxně prospěla pohibice
Bar, který neexistuje konečně začal být realitou na konci září roku 2012. Tehdy se otevřel ve zkušebním provozu. Déle už dychtiví, ale také zadlužení podnikatelé nemohli čekat. Otevírali jsme s obavami v neděli večer a spoléhali na to, že město bude prázdné a moc hostů nepřijde. Během čtvrt hodiny tu ale bylo 60 lidí. Přitom jsme na facebook napsali jen decentní sdělení, že zahajujeme zkušební provoz a kdo chce vidět naše první krůčky, že může dorazit,
říká Andrej Vališ a vybavují se mu při tom hrůzné momenty. Nezkušená obsluha byla pomalá, ale vyvážila to svým přístupem k hostům. Ačkoli start nebyl podle představ majitelů baru, lidé byli ochotní všechny chyby tolerovat. A nový bar měl ještě jedno velké štěstí. Jsme jedním z mála podniků, který děkuje za to, že tehdy byla vyhlášena prohibice. Dnes máme v nabídce zhruba 300 lahví, tehdy to kvůli přísnému zákazu alkoholu bylo jen 40 nebo 50 druhů. A to nás zachránilo. Nedovedu si představit, jak bychom tak velkou nabídku druhů alkoholu byli schopni nabídnout a obsloužit v samém začátku,
uvádí Andrej. Bar, který neexistuje je navíc částečně stylizován do 30. let minulého století, kdy byla prohibice vyhlášena v USA. Shoda těchto okolností proto baru udělala další reklamu.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Na změnu k lepšímu si host zvykne rád
Jedinou cílovou skupinou tohoto baru jsou lidé, kteří oceňují kvalitu a mají rádi dobré věci. Bar, který neexistuje si za krátkou dobu své skutečné existence vydobil pevné místo mezi brněnskými podniky a o návštěvníky nemá nouzi. Jeho majitelé Andrej Vališ a Jan Vlachynský se snaží vnést do České republiky nový vítr a ukázat, že bar může být úspěšným i přesto, že je nekuřácký a je v něm zcela normální, aby host dostal sklenici vody ihned poté, co usedne ke stolu nebo za bar. Hosté k nám chodí proto, aby si koupili koktejly a další drinky. Prodávat vodu by nám přišlo sprosté, o tom náš podnik není,
vysvětluje Andrej.
A změní tímto přístupem dva mladí muži brněnskou barovou kulturu? To je hrozně komplexní otázka. U nás je problém, že lidi neznají moc druhů alkoholu. Ve většině podniků se nabízí pořád dokola 15 nebo 20 mainstreamových značek. Ty se přitom někdy svou kvalitou nemohou rovnat výrobkům menších palíren. A to se snažíme naše klienty taky naučit. Nabízíme alternativy. O tom je vlastně celý náš podnik,
uzavírá Andrej Vališ, který nerad používá slovo konkurence. To jsou pro něj v tuto chvíli bary, které dělají věci špatně. Na druhou stranu je rád, že se v poslední době bary a restaurace s kvalitní obsluhou a nabídkou objevují. Že jsou v Brně koncentrovány na jedno místo mu vůbec nevadí, právě naopak.
ČLÁNKY DO MAILU