S odkazem na daňový řád započetl u firmy s povolenou reorganizací přeplatek na DPH proti nedoplatku, který u firmy eviduje. Tento postup mu však Nejvyšší správní soud (NSS) zatrhl.
Máme přednost, tvrdil berňák
Nejvyšší správní soud před několika týdny připomněl finanční správě, že platí zásada rovné ochrany vlastnického práva všech vlastníků a není přípustné zvýhodnění státu (reprezentovaného správcem daně) jako věřitele v insolvenčním řízení. Finanční úřad se totiž pokusil převést přeplatek na DPH firmy Hopr Trade, která skončila v insolvenci a měla povolenou reorganizaci, proti nedoplatku, který u společnosti evidoval.
§ 324 insolvenčního zákona přitom stanovuje, že od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. Navíc to platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem.
Když firma podala proti rozhodnutí finančního úřadu námitku, berňák ji odmítl s tím, že se výše zmíněné ustanovení insolvenčního zákona na posuzovanou věc neuplatní. S odkazem na důvodovou zprávu k daňovému řádu pak finanční úřad uvedl, že na danou problematiku je třeba použít příslušná ustanovení daňového řádu (§ 242 až § 245 daňového řádu), která upravují jeho vztah k insolvenčnímu řízení a která zohledňují specifické postavení daňových pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona.
Soud postup berňáku zatrhl
Firma se ale nevzdala a podala žalobu ke krajskému soudu. Ten jí dal za pravdu a rozhodnutí berňáku zrušil. Podle soudu bylo totiž zdůvodnění finančního úřadu v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení zakotvenou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona a umožňoval by výhodnější postavení státu oproti jiným věřitelům, kterým je započtení pohledávek od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku dle § 324 odst. 3 insolvenčního zákona zakázáno.
Soud dále dodal, že § 242 odst. 2 daňového řádu je speciální úpravou k § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž zpřísňuje podmínky přípustnosti započtení v daňovém řízení, a není tak speciální vůči insolvenčnímu zákonu jako celku, jak se snažila tvrdit finanční správa. V návaznosti na uvedené krajský soud uzavřel, že v posuzované věci byl návrh na povolení reorganizace zveřejněn dne 7. 11. 2016, od tohoto okamžiku tak v souladu s § 324 odst. 3 insolvenčního zákona nebylo přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže by bylo insolvenčním soudem vydáno předběžné opatření, k čemuž však nedošlo, žalovaný tedy nebyl oprávněn provést převod přeplatku na úhradu nedoplatku daně,
píše se v rozsudku.
NSS potvrdil, že finanční správa nemá přednost
Finanční správa podala proti rozsudku kasační stížnost, ani u Nejvyššího správního soudu však nepochodila. NSS totiž podpořil rozsudek krajského soudu a kasační stížnost zamítl. NSS odkázal na svůj loňský rozsudek, ve kterém s odkazem na Listinu základních práv a svobod uvedl, že pohledávky některých věřitelů nemohou být zásadně zvýhodněny oproti pohledávkám věřitelů ostatních. Výjimky z tohoto pravidla musí být zákonem jasně stanoveny, a to z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky, a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky. Zejména je zcela nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním; stát jako vlastník nemá obecné právo být oproti jiným vlastníkům zvýhodněn,
píše se v rozsudku.
Soud dále odkázal na další svůj nedávný rozsudek, ve kterém se již otázkou vztahu § 324 odst. 3 insolvenčního zákona vůči právní úpravě obsažené v daňovém řádu zabýval. Už v dubnu NSS určil, že pokud dojde k upřednostnění daňového řádu a k započtení pohledávky správce daně, jedná se o zapovězené nepřiměřeně široké uplatnění započtení daňových pohledávek, které jde nad rámec pravidel o započtení upravených v insolvenčním zákoně. Takový postup však nelze aprobovat, neboť jím, jak vysvětlil rozšířený senát, dochází k nepřípustnému zvýhodnění správce daně jako věřitele v insolvenčním řízení, ve kterém mají mít věřitelé v zásadě rovné postavení,
konstatoval NSS.
Soud dále připomněl následující. Ustanovení § 140 insolvenčního zákona se týká veškerých řízení po rozhodnutí o úpadku. Ustanovení § 324 odst. 3 daného zákona pak konkrétně reguluje pouze jeden z možných způsobů řešení úpadku (reorganizaci) a ve své podstatě představuje speciální rozšíření zákazů zápočtů uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona týkající se pouze reorganizace. Z uvedeného plyne, že pravidlo o speciálnosti (přednosti) § 242 odst. 2 daňového řádu před obecnými ustanoveními insolvenčního zákona v nyní projednávané věci nelze uplatnit,
uzavřel soud.