Z úst světových politiků, bankéřů, ekonomů, ale i laické veřejnosti zaznívá čím dál častěji myšlenka, že neoliberalistické éře odzvonilo. Současná krize je podle nich důkazem o tom, kam může vést ponechání trhů bez řádné regulace a k čemu až může dospět chamtivost finančníků. Pojmy jako zisk, spekulace, trhy se stávají pejorativními. Média se předhánějí v katastrofických scénářích a řada lidí volá po změně globálního finančního systému. Současně se také čeká na novodobého spasitele, který státy z krize vyvede. Někteří Napoleonové se o tuto funkci už dlouho hlasitě hlásí.
Módním se stalo hanění neviditelné ruky trhu a celé ideologie neoliberalismu. Kdo si ještě „nekopl“ do svobodného trhu, má jedinečnou šanci. Politikům a centrálním bankéřům se však podařil jedinečný kousek, kdy veškerou svou vinu přehodili na trhy a na neoliberalismus. Éra neoliberalismu však v Evropě nikdy s výjimkou VB nezačala a v USA skončila s působením Ronalda Reagana. Jak mohla neviditelná ruka trhu selhat, když nedostala ani šanci zapůsobit?
Neoliberalismus selhal, ale kde vůbec byl?
Začněme v České republice. O neoliberalismu u nás může hovořit jen opravdový vtipálek. ČR od svého vzniku následuje model sociálního státu. Daně a pojištění ukrajují každému zaměstnanci takřka polovinu jeho platu. Stát kontroluje pomocí zákonů vstup do podnikání a značně jej omezuje. Nepružná legislativa navíc dává velkou moc odborům na úkor zaměstnavatelů. Stát k tomu z velké míry sám spravuje zdravotní, důchodový a školní systém. Menší výjimkou v tomto trendu se stalo posledních pár let, kdy vláda podnikla několik prvních reforem, které však vzhledem k politické krizi prozatím uvízly na mrtvém bodě. Čtěte více: Analytici: Vláda bude už jen přežívat, s reformami je konec
Zbytek Evropy je tom podobně jako my. Velká míra přerozdělování spojená se štědrými vládními výdaji se za neoliberální politiku označit nedají. Jediný náznak neoliberalismu přinesla Evropě, resp. VB Margaret Thatcherová. Její politika pozvedla v 80.letech ekonomiku „nemocného muže Evropy“, jak se tehdy ostrovní zemi říkalo, zpět na výslunní Evropy. V současnosti však předchozí labouristické vlády vrátily stát zpět do šedi Evropy.
Amerika bývá označována za zemi volného obchodu a za nejtransparentnější příklad neoliberalistické země. Jenže také tady éra opravdové neviditelné ruky trhu skončila s prezidentováním Ronalda Reagana. Za jeho funkčního období vzrostlo americké HDP o 31 % a z jeho liberální politiky do značné míry těžila i administrativa Billa Clintona v 90. letech.
V letošním roce dojde k:
Stát chybně ovládá automatické stabilizátory
Mezi nejhlavnější, avšak také nejnápadnější protipóly neoliberalistické politiky patří chování centrálních bank. Všechny trhy mají v sobě vestavěné stabilizátory. Na trhu práce to je mzda, na spotřebitelských trzích to je cena a na trhu zápůjčních fondů a peněžní báze je tímto automatickým regulátorem úroková míra. Všechny tyto stabilizátory mají úžasnou vlastnost, a to, že vyrovnávají svojí velikostí poptávku s nabídkou. Pokud by opravdu existovala éra liberalismu, všechny tyto veličiny by se volně přizpůsobovaly změnám na trhu. Jenže platy velká část států koriguje minimální mzdou a odbory kolektivními smlouvami. Ceny se sice v současnosti naštěstí vytvářejí na trhu, ale nejednou chtěl například český antimonopolní úřad potrestat firmy za radikální snížení ceny. Čtěte více: Zneužila firma Student Agency svého dominantního postavení?
Nejméně viditelnou avšak o to nebezpečnější, jak ukázala předchozí léta, je státní regulace oběživa a úrokové míry. Problém nastal již na přelomu tisíciletí, kdy FED nereflektoval cyklický trend ekonomiky a tvrdohlavě šel proti vývoji na trhu. Úroková míra přestala být vestavěným stabilizátorem, nýbrž se stala byrokratickou pomůckou, která zákonitě musela vést k tomu, k čemu nakonec vedla. Čtěte více: Způsobil současnou finanční krizi trh nebo stát?
Recese neznamená katastrofu
Na co se v souvislosti se současnou krizí často zapomíná a co je velice zásadní, je skutečnost, že tržní ekonomika se pohybuje v cyklech, kdy se pravidelně střídá období růstu a recese. Ať se politici a bankéři třeba postaví na hlavu, i doba recese k tržní ekonomice patří. Veškeré snahy o její zabránění problém neřeší, maximálně jej odsunou. Český záchranný balíček je čestnou výjimkou. Nesype bezmyšlenkovitě peníze do ekonomiky, nýbrž se snaží ulevit hospodářství od státní ruky. Pokud by většina návrhů zůstala v platnosti i po skončení krize, Česko by si výrazně polepšilo. Pamatujme, že recese není katastrofa, recese je ozdravný proces, kdy se ekonomika snaží sama restrukturalizovat a nakopnout se k lepším zítřkům.
ČLÁNKY DO MAILU