Pane Wintere, kolik u nás vlastně žije Vietnamců?
V současné době žije v České republice přes 60 000 Vietnamců, z toho 40 305 tzv. starousedlíků. To jsou Vietnamci, kteří u nás žijí 5,10, ale také 45 let. Někteří z nich už tady mají své vnuky. Tito starousedlíci mají u nás přes 10 000 dětí, které se ze 70 % narodily u nás a umí perfektně česky. Studují převážně střední a vysoké školy.
Průměrný prospěch vietnamských dětí na základních školách je u nás 1,3, na středních školách 1,7 a 460 Vietnamců u nás studuje vysoké školy a převážně končí s červeným diplomem. Tito Vietnamci už nepůjdou v životě prodávat do žádných stánků, nýbrž si už otvírají kamenné obchody, prodejny, poradenské a nehtová studia či cestovní kanceláře. Jde už o úplně jinou generaci, a tak mohu s jistotou říci, že tak do 4 let zmizí všechny stánky z naší republiky.
Kolik z těch 60 000 Vietnamců se živí podnikáním?
Vlastníci živnostenského listu, tedy ti, kdo skutečně podnikají, těch je přes 26 000. To je obrovská síla a proto já velice rád zaznamenávám v posledním půl roce nebývalý zájem českých výrobců, aby oslovili vietnamskou komunitu. Obrací se na nás a my pro ně připravujeme projekty a řada projektů je již úspěšná.
Například kolektivní člen naší Česko-vietnamské společnosti pojišťovna VZP, která se specializuje na pojištění cizinců, měla před čtyřmi lety pojištěno 7 % Vietnamců. Zahájili jsme zdravotně osvětový projekt „Pomoc přátelům“ a letos konstatoval ředitel VZP pan Robert Kareš, že je pojištěno již 71 % Vietnamců. To se nikomu u nás za čtyři roky v jakékoli komunitě nepodařilo.
Co vlastně tedy dělá Česko-vietnamská společnost a jak dlouho u nás už působí?
Česko-vietnamská společnost, která má dneska takřka 400 individuálních členů, osob po celé České republice, je nejstarší a největší celostátní organizace prohlubující přátelství České republiky s Vietnamem.a pomáhající Vietnamcům k integraci. Existujeme déle jak 12 roků a máme 39 kolektivních členů. České firmy si konečně začínají uvědomovat, že u této komunity je kupní síla, a to zejména v době krize.
Snažíme se, aby vždy nějaký projekt našeho kolektivního člena dal Vietnamcům něco navíc. Uvedu příklad. Anglo-německá obchodní akademie umožňuje dětem chudých Vietnamců, kteří by neměli na školné, studium na jejich škole. My jim pomáháme s náborem a oni na oplátku poskytují nadaným dětem z chudých vietnamských rodin vzdělání. Dostudují u nich střední školu, mohou jít na vysokou školu a teprve až nastoupí do pracovního procesu, splácí zhruba 1200 Kč měsíčně školné.
Nejpodstatnější však je, že naše společnost nebere od státu, od žádného ministerstva ani korunu. My žijeme jako dobrovolné občanské sdružení pouze z členských příspěvků a ze sponzorských darů. Jsme takřka jediná organizace, která je takto nezávislá. A toho si ceníme. Můžeme totiž říkat pravdu a můžeme v případě chybujících státních úředníků veřejně upozorňovat na jejich chyby.
Vraťme se k Vietnamcům u nás. Dříve byli známí především jako stánkoví prodejci textilu, v současnosti se však čím dál více přesunují do kamenných obchodů a prodávají potraviny. Čím je dán tento posun?
To má velice jednoduché vysvětlení. To, co se děje ze strany našich celníků k Vietnamcům, nemá nejen v Evropě ale ani ve světe obdoby. Například naši celníci již déle jak pět let klamou českou veřejnost. Všichni občané čtou, jak celníci zabavili při razii na tržnici zboží za 100 milionů korun. Jenže ono mohlo jít ve skutečnosti o zboží za 1 milion korun. Uvedu konkrétní příklad. Vietnamci například nakoupí v Číně padělané hodinky za deset dolarů, přivezou je sem a nabídnou na stánku za 400 až 500 korun. Přijdou celníci a zabaví je. A problém je v tom, a já ten protokol viděl na vlastní oči, že celníci napíšou, že cena jedněch hodinek činila 100 000 korun.
Když si v Číně můžete nakoupit bavlněná trička s nápisem Puma, Lacoste, prostě co chcete. Když si ho koupíte jedno, tak stojí jeden dolar, když si jich koupíte 50 000, bude to ještě méně. Přijde to sem a když se zaplatí clo, vyjde jedno na 35 korun. Vietnamci to pak u nás nabízí za 80 či 90 korun. Přijdou naši celníci a i když jsou tam cenovky s 90 korunami, tak do protokolu uvedou, cena jednoho trička 2980 korun. Já bych bral, kdyby v jejich zprávách bylo uvedeno: „Bylo zabaveno padělané zboží, jehož prodejní cena byla například 2 miliony korun, ale pokud by se jednalo o originály, byla by cena třeba 80 milionů korun,“ jenže to se neděje. Místo toho už léta celníci podvádí veřejnost.
Já se setkávám potom s občany, kteří mi říkají: „prosím tě, oni jim sebrali jeden den za 10 milionů korun, druhý den za 20 milionů, to my bychom dávno zkrachovali“ a z toho vznikají fámy, že Vietnamci neplatí daně apod. A že jim sebrali zboží ne za 10 milionů, ale za 150 000, už nikdo neví. Pokud budou naši celníci brát odměny podle hodnoty zabaveného zboží, tak nám budou předkládat miliardy, i když ve skutečnosti půjde o mnohem menší čísla. A mě se to nelíbí hlavně proto, že veřejnost pak získá zášť k těmto Vietnamcům. To si celníci neuvědomují nebo je jim to jedno.
A to sem celníci to zboží pustí a pak ho teprve zabaví?
Tady je podle mého názoru velká chyba ze strany státu. Jestliže přijdou boty třeba v kontejneru do vnitrostátních celnic, celníci to orazí a pustí a pomalu se tím naplňuje sklad někde v Česku. Teprve, když je za 4 měsíce téměř naplněný až po strop, celníci pozvou novináře, televizi, někdy i ministra a jedou se samopaly ten sklad vybílit. Pokud za to zboží co tam bylo, bylo již zaplaceno clo, tak se jedná o unikum, protože například v USA, pokud americký celník něco orazí a pustí, tak není boha, který by to sebral.
Proto opouští tržnice, protože není možné donekonečna odněkud brát. Když mají totiž celníci podezření, které se nepotvrdí, tak by zboží přece měli vracet. Ale já mám informace, že když ti Vietnamci poté vyhrají soudy a má dojít k navrácení zboží, tak existují již desítky případů, kdy se toto zboží ztratilo. Tady se jedná o zlodějnu státu. A pokud se toto u nás děje, tak nelze se divit, že Vietnamci přecházejí na podnikání v kamenných obchodech. Jim totiž nevadí blízkost supermarketu. Tam kde čeští podnikatelé zkrachovali a odešli, Vietnamci si to berou. Jde o ty známé večerky, které mají otevřeno od rána do večera včetně víkendů. A to je ta jejich deviza, pracovitost.
Na to jsem se chtěl zeptat, většina menších obchodů s potravinami totiž převzali vietnamští obchodníci, v čem mají podle výhodu oproti českým provozovatelům? Čím to je, že kde se Čech neuživí, Vietnamec tam funguje?
Je třeba prostě říci pravdu. Vietnam nejsou jen rýžová pole a stánkaři, jak si myslí 90 % obyvatel. Ve Vietnamu byla například univerzita o 620 let dříve než v České republice Karlova. Ve Vietnamu byl internet o tři roky dříve než v České republice. A já byl například vloni v Hanoji na veletrhu svědkem, jak Čína nakoupila za 20 milionů dolarů software ne z Ameriky, ne z Česka, ne z Německa, ale z Vietnamu. To jsou fakta, které si tady spousta lidí nechce uvědomit. A především drobné podnikání, ty drobné obchůdky tam existují stovky let. Tady se přitom začalo soukromě podnikat až po roce 1989. Ve Vietnamu je taková konkurence, že by si tam naši podnikatelé „hodili mašli“.
Když jezdím na veletrhy do Vietnamu s řediteli českých společností, tak někteří z nich mají různá přání. A jeden chtěl před lety koupit klávesový nástroj. Tak jsem se ptal svého asistenta, ten mi řekl, jojo, to je ta a ta ulice, jedem tam. Přijedeme a v té ulici je 36 obchodů vedle sebe s klávesovými nástroji všemi možných značek a všude usměvaví a milí prodejci. Zákazník obchody projde, vyzkouší a pak se někam vrátí. Naproti bylo 35 obchodů se svatebními šaty. Ne jako u nás, když chce dáma něco koupit, pánové si dávají na hlavu mokrý hadr, protože musí objet deset obchoďáků po Praze a najet sto kilometrů. Já si nedokážu představit, že by v Praze v jedné ulici byl na každém rohu pekař a teď by chtěl přijít třetí, že by chtěl obchod uprostřed ulice. Tito dva pekaři by okamžitě letěli na magistrát s tím, že se neuživí. Je nutné říci, že Vietnamci jsou na takovouto konkurenci zvyklí.
Zvyk je jedna věc, ale reálná ekonomika druhá. V čem tedy Vietnamci předčí české prodejce? Mají třeba i nižší marže?
Vietnamci nemají takovou administrativu a mají i samozřejmě nižší marže. Jenže to mohl mít v tom krámečku i český podnikatel, který byl před nimi. Jenže ten se zalekl supermarketů. Ono ale není možné, jak čeští podnikatelé často chtějí, socialisticky pracovat za kapitalistické peníze. Vietnamci mají na prvním místě vzdělání svých dětí, a proto budou dřít od rána do půlnoci včetně sobot a nedělí. Čech chce nejlépe o víkendu volno, aby se mohl věnovat svým zájmům. A v tom je ten rozdíl. Ještě k těm maržím, Vietnamci jsou opravdu zvyklí na menší výdělky, protože jsou velice skromní.
Další důležitou věcí je to, že už Vietnamců neexistuje závist. Když se ve Vietnamu potkají spolužáci a jeden přijede v Mercedesu a je majitelem prosperující firmy a druhý bude mít malý obchůdek, tak u druhého nevyvstane závist. On naopak přemýšlí nad sebou, jak více pracovat, aby dosáhl toho co jeho kamarád. A to je obrovský dar Asiatů a Vietnamců zejména.
Odkud vietnamští prodejci berou své zboží, mám teď na mysli hlavně potraviny. Z Česka? Mají jednotného dodavatele?
Ne, nemají žádnou síť, žádné multidodavatele, to jsou všechno fámy. Každý Vietnamec jede sám na sebe. On se dívá, co se zlevňuje v supermarketech a hypermarketech, poté sedne do auta a jede nakoupit. Pro dovozy z Asie některých potravin jako třeba ananasů či pro výrobky z Číny, na to mají velkosklady, obchodní centra. Tam jezdí nakupovat některé věci. Já jsem si ale v jednom takovém obchodním centru na Libuši dělal takový průzkum, vydržel jsem to sice jen tři hodiny, ale zjistil jsem, že pouze 40 % aut, co tam přijelo nakupovat, byli Vietnamci. Zbylých 60 % tvořili Češi z českých kamenných obchodů.
Jinak ale Vietnamci nakupují hlavně u českých podnikatelů. A to právě si teď české firmy uvědomují a začínají oslovovat vietnamskou komunitu. Já tvrdím jednu věc, pokud se malý český obchodník spojí s malým vietnamským obchodníkem, může to jen věci prospět. Vietnamci dokáží pracovat soboty a neděle až do noci. Naopak jim ale chybí kvalitní marketing, zavedení informačních systémů do svých prodejen a využívání nejmodernější obchodní a skladové techniky. Řada z nich nemá ani základy aranžování, aby věděli, kde se ve výloze například nachází tzv. zlatý řez. To všechno ale brzo přijde.
Jestliže se tedy spojí český obchodník, který má kamenný krámek a nabídne ho Vietnamci, který do toho vloží svoji pracovitost, ochotu a úsměvy, tak mají velkou šanci na úspěch. Myslím si, že se obě stranou můžou dobře doplnit a vzájemně obohatit. Rozhodně jsou Vietnamci síla, se kterou se musí počítat.
Kolik z Vietnamců se tedy v současnosti ještě živí prodejem textilu a kolik už přešlo do kamenných obchodů třeba s potraviny?
Tato evidence se žel nevede. Já jsem zkoušel před třemi lety oslovit ministerstvo průmyslu a obchodu, aby přes živnostenské úřady jen zjistilo, v čem vlastně Vietnamci podnikají. Bylo mi řečeno, že to nejde. Přitom já si dovedu představit, že i žákyně páté třídy by dokázala rozpoznat, zda je na počítači jméno Jan Novák nebo Nguen Mi Hai.
Ale zpátky k věci. Rozhodně se dá říci, že textilu ubývá. Naopak roste počet potravin, drogerií. Co ale nejvíce přibývá, jsou kosmetická studia a hlavně nehtové salony, které navštěvují i VIP osoby. Vietnamky, které ty nehty provádí, totiž byly vyškoleny odborně v Americe a navíc si poslední modely nehtů nechávají zasílat právě z USA.
Navíc je zajímavá další věc, když třeba český podnikatel nemá děti a chce někomu předat svoji firmu, tak hledá Vietnamce. A v tom já vidím perspektivu. Ne pracovité a vzdělané lidi vyhánět z republiky, jak se snažil bývalý ministr vnitra, ale naopak tyhle lidi využít ku prospěchu našich občanů a naší společnosti.
Fotogalerie
(klikněte pro zvětšení)
Další odpovědi na otázky týkající se života Vietnamců v Česku čtěte v dalším dílu rozhovoru, který vyjde příští pondělí.
Foto: Ivana Dvorská
ČLÁNKY DO MAILU