Česká řemesla se dostala až na seznam UNESCO. Připomeňte si, která to jsou

Modrotisková dílna rodiny Danzingerů se datuje již od roku 1816 a tajemství barvířství rodiny Weisových později Danzingerů sahá až do 16. století. Jedná se o jeden z nejstarších způsobů potiskování lněného a později bavlněného plátna. K tomuto používáme původní dřevěné ruční formy, následovně barvíme v barvě indigo. Tuto technologii výroby provádíme beze změn od roku 1849, říkají o sobě. V Olešnici na Moravě nabízejí prohlídku poslední původní dílny v ČR s výkladem a ukázku výroby. Mají zde také prodejnu s kompletním sortimentem výrobků. Mezi ně patří například šátky, ubrusy, prostírání, polštáře, tašky, ale také kravaty, motýlky a další doplňky jako čelenky nebo dámské náramky.

Unikátní vánoční ozdoby

Od roku 2020 je v seznamu UNESCO také ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí na vánoční stromek. Ta je reprezentovaná rodinnou dílnou Rautis v Poniklé a také venkovskými foukači perel a navlékači, kteří s dílnou spolupracují a společně vytvářejí vánoční ozdoby. Poniklá je jediným místem na světě, kde se dodnes toto tradiční perlařské řemeslo zachovalo. První dílny na foukané perličky zde přitom vznikaly už na konci 19. století a jejich výrobou se často živily celé rodiny. Jak jsme již psali, tato tradice se drží už od roku 1902 a dnes jsou poslední firmou na světě, které se podařilo zachovat staré technologie a udržet výrobu stále aktuální a živou. V jejich internetovém obchodě se nachází jak hotové vánoční ozdoby nejrůznějších tvarů, tak hobby sety a materiál na vlastní výrobu ozdob. K nejoblíbenějším tvarům patří hvězdy a vločky, ale najdete zde i dopravní prostředky, jako jsou letadla nebo lodě a spoustu postav od andělů přes tři krále.

Tradice vorařství je stále živá

Zápis v UNESCO si zasloužila také starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Jak podotýká web Českého dědictví UNESCO, i když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Tradice vorařství se datuje již od 11. století a představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu, vysvětlují dále s tím, že kromě České republiky o připsání tradice vorařství usilovalo společněšest dalších evropských států: Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko.

Za posledního voraře byl považován Václav Husa, který zemřel v roce 2021 v 90. letech. Navazoval na dlouhou rodinnou tradici vorařství, poprvé se účastnil plavení dřeva už v šesti letech a byl označován jako chodící encyklopedie českého vorařství. V jednom ze starších dílů pořadu České televize Co naše babičky uměly a my jsme zapomněli věnovaném právě plavcům a vorům prozradil, že vorařství bylo řemeslo jako každé jiné a bylo tak běžné, že si ho nikdo nepovšimnul. Dopravovalo se především dřevo, ale také sůl. Praha stojí na dřevu, které přišlo z jižních Čech. Všechno tam přinesla Vltava a téměř zadarmo, zdůraznil.

Podle portálu Kudyznudy.cz je možné v jihočeském Purkarci navštívit síň tradic voroplavby. Řemeslo vorařství udržuje u nás několik spolků. Voroplavbu si dokonce můžete vyzkoušet nanečisto, a to v Podskalské celnici na Výtoni, kde Muzeum města Prahy připravilo neobyčejný mechanicko-elektronický simulátor, upřesňují. 

Nejnovějším přírůstkem na seznamu je ruční výroba skla

Teprve v loňském roce byla do seznamu nehmotného dědictví UNESCO přidána ruční výroba skla. Tento zápis zahrnuje rozličné techniky zahrnující foukání skla, práci u kahanu či studené techniky, jako jsou broušení, rytí nebo zlacení skla i zpracování bižuterie. Důvodem je, že tradiční výroba skla je pro svou vysokou kvalitu řemeslného provedení s Českou republikou spojována od nepaměti a přinesla jí světový věhlas.

Server Podnikatel.cz přinesl už dříve příběh sklářského mistra Julia Staroveho, který založil malou rodinnou huť v Nenačovicích na Berounsku. Prošel několika velkými sklárnami, dělal v Poděbradech nebo v Nižboru. Tam po jedné vyostřené hádce odevzdal klíče a už se v ní neobjevil. Nechal si napsat neschopenku a během neschopnosti trvající jen tři týdny postavil doslova na zelené louce základ své vlastní sklářské huti. V prvopočátcích šlo vlastně jen o přístřešek na čtyřech kůlech a malou pícku. Dnes je Huť Glasstar založena na malosériové výrobě ručně tvarovaného dekorativního skla s tím, že většinou se jedná o upomínkové a dárkové předměty. Máme v nabídce 200 druhů výrobků. Jde především o barevná zvířata ručně nabíraná i foukaná, skleněné ovoce, bonbony a jiné ozdobné předměty. Děláme i hutní vázy, mísy, svícny, zvonky, těžítka a další dekorativní předměty, vyjmenoval Julius Starove.

Se sklem pracuje také Alena Kyrálová, která vyrábí pod svou značkou Kyrálky ručně vinuté skleněné korálky a otavské perle, které kompletuje do originálních šperků. Pokračuje tak v tradici a dělá radost lidem nejen na Šumavě. Jak jsme již psali, Alena necelých deset let pracovala jako brusička skla v Anínské sklárně. Když ji zavřeli, prošla rekvalifikačními kurzy a chvíli prodávala v galerii, ale cítila, že to není ono. Pak odešla na mateřskou. Jelikož měla hodné dítě, začala tvořit. Hnacím motorem pro ni byl jeden barvitý sen a také manžel, který jí k Vánocům koupil kahan. Co se týče konkurence, je to podle jejích slov podobné jako například s keramikou nebo s obrazy, kdy má každý svůj styl a svá tajemství. Určité věci si chráním a neříkám postup nebo techniku. Člověk, když tomu trochu rozumí, na techniku stejně přijde, ale neříkám to, shrnula s tím, že se snaží věci inovovat, ale ne kvůli ostatním.