Pravidelné pracoviště se dle § 34a zákoníku práce sjednává v pracovní smlouvě. Ovšem u úředníků je situace jiná. Pravidelné pracoviště zde definuje §112 služebního zákona.
Pokud má úředník jednání v místě obce, tj. v místě sídla služebního úřadu nebo jeho organizačního útvaru, taková cesta v rámci obce, respektive slovy zákona o státní službě v rámci služebního působiště, služební cestou není, avšak je cestou mimo pravidelné pracoviště vykonávanou na základě příkazu k výkonu služby.
Psali jsme: Místo výkonu práce nemusí být stejné jako místo pravidelného pracoviště
I přesto, že nemá úředník pracovní smlouvu, tudíž nemůže mít dle zákoníku práce sjednáno pravidelné pracoviště, bude mít nárok na cestovní náhrady i v rámci obce služebního působiště, jelikož opustil své pravidelné působiště definované služebním zákonem?
Jak informuje Ministerstvo vnitra ČR, podle § 112 zákona o státní službě se náhrada výdajů, které státním zaměstnancům vzniknou v souvislosti s výkonem služby, řídí kromě dalších i § 152 zákoníku práce, podle kterého se cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel (tedy služební úřad) zaměstnanci (státnímu zaměstnanci) cestovní náhrady, rozumí i výdaje, které vzniknout zaměstnanci (státnímu zaměstnanci) při cestě mimo pravidelné pracoviště. Pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad dle § 112 zákona o státní službě je adresa sídla služebního úřadu nebo jeho organizačního útvaru nebo adresa jiného místa, ze které státní zaměstnanec nejčastěji začíná cesty za účelem výkonu služby, a byl-li sjednán výkon služby z jiného místa, též sjednaná adresa místa jejího výkonu (např. pro zaměstnance sekce pro státní službu Ministerstva vnitra ČR je tedy pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad dle § 112 zákona o státní službě adresa sídla služebního úřadu Jindřišská 34, Praha, neboť z této adresy státní zaměstnanci nejčastěji začínají cesty za účelem výkonu služby).
Poskytování cestovních náhrad státním zaměstnancům, jako zaměstnancům zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce (stát), je upraveno v § 174 zákoníku práce, podle kterého postupuje zaměstnavatel (stát, resp. služební úřad) podle části sedmé hlavy II s některými stanovenými odchylkami. Pro účely cestovních náhrad se za pracovní (služební) cestu považuje i cesta zaměstnance konaná mimo pravidelné pracoviště (v případě zaměstnanců sekce pro státní službu Ministerstva vnitra v Praze).
Druhy cestovních náhrad
Druhy cestovních náhrad, které je zaměstnavatel povinen při takové cestě zaměstnanci poskytnout, jsou-li pro to splněny zákoníkem práce stanovené podmínky, jsou uvedeny v § 156 odst. 1 tohoto zákona. Jedná se mj. o náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné) a náhradu jízdních výdajů.
Čtěte také: Novely zákoníku práce: Dočkáme se slibovaných změn?
Pokud jde o náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné), platí úprava § 176 zákoníku práce (dle § 173 a 174 zákoníku práce) a státní zaměstnanci mají, za podmínek v tomto ustanovení uvedených, nárok na stravné.
Pokud jde o náhradu jízdních výdajů, platí úprava § 159 odst. 2 zákoníku práce (dle § 173 a 174 zákoníku práce) a státní zaměstnanci mají nárok na náhradu jízdních výdajů. Podle § 159 odst. 2 zákoníku práce při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat. Z § 4 odst. 3 a § 112 zákona o státní službě lze dovodit, že místem výkonu práce uvedeným v § 159 odst. 2 zákoníku práce se rozumí obec, ve které státní zaměstnanec pravidelně vykonává službu, tj. obec, ve které má státní zaměstnanec služební působiště. V těchto případech existuje výjimka z povinnosti prokazovat výdaje vynaložené na místní hromadnou dopravu. V souladu s § 159 odst. 2 zákoníku práce poskytuje služební úřad státnímu zaměstnanci náhradu jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání cesty.
Čtěte také: Služební vozidlo a škoda způsobená zaměstnancem
V případě častějších cest za účelem výkonu služby v obci, ve které má státní zaměstnanec služební působiště, je možné náhradu jízdních výdajů paušalizovat (§ 182 zákoníku práce). Podle poslední věty § 159 odst. 2 zákoníku práce náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá. K tomu může dojít např. použitím předplacených služeb místní hromadné dopravy (tj. přenosné formy bez identifikačních údajů – např. Lítačka), které zajistí zaměstnavatel (služební úřad).
ČLÁNKY DO MAILU