Zcela odlišné je posuzování délky pracovní cesty pro účely cestovních náhrad a pro účely výkonu práce z hlediska odměňování zaměstnanců. U zaměstnanců, kteří k zákazníkům cestují autem, záleží i na druhu práce podle pracovní smlouvy. Pravděpodobně se situace v budoucnu změní a cestující zaměstnanci si polepší.
Pracovní cesta a výkon práce
Doba trvání pracovní cesty je doba od jejího nástupu v určeném místě až po návrat z pracovní cesty do určeného místa. To je důležitý údaj z hlediska posouzení délky pracovní cesty a výpočtu nároku na stravné. Ovšem neméně důležité je určení, která část pracovní doby se považuje za výkon práce a zda se již nejedná o přesčas. V souladu s ustanovením § 210 zákoníku práce je výkonem práce i ostatní činnost na pracovní cestě, která zasahuje do stanovené pracovní doby. Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. Vysvětleno na konkrétním příkladu v článku: Organizujete služební cestu? Do odpracované doby se čekání či spánek na cestě nepočítá
Zjednodušeně můžeme napsat, že v době trvání pracovní cesty je vše, co zasahuje do pracovní doby zaměstnance, výkonem práce nebo překážkou na straně zaměstnavatele, při které se mzda nekrátí. Dobu, která do stanovené denní pracovní doby nezasahuje, je nutné posoudit zvlášť. Buďto se jedná o výkon práce, v tom případě jde o přesčas, nebo se jedná o čas strávený čekáním, odpočinkem, cestováním atd. Tato doba není přesčasem, do odpracované doby se nepočítá a nepřísluší za ni ani mzda, případně plat.
Na pracovní cestě je:
- vše, co zasahuje do pracovní doby, výkonem práce nebo překážkou na straně zaměstnavatele (mzda se nekrátí),
- doba nad stanovenou pracovní dobu, pokud jde o výkon práce, přesčasem,
- doba nad stanovenou pracovní dobu, pokud nejde o výkon práce, volným časem zaměstnance (není přesčasem).
Pracovní cesty cestujících zaměstnanců
Daleko obtížnější je posouzení celé situace u pracovních cest takzvaných cestujících zaměstnanců, zejména i s ohledem na aktuální rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Jedná se například o obchodní zástupce, montéry a další, kteří každodenně vyjíždějí z místa svého bydliště přímo k zákazníkům. Posouzení výkonu práce se bude lišit podle toho, zda zaměstnanec řídí vozidlo, a u řidičů vozidla podle druhu práce uvedeného v pracovní smlouvě. Vysvětlení k těmto situacím podala Monika Zábranská z FABIAN & PARTNERS, advokátní kanceláře.
A) Zaměstnanec řídí vozidlo jako řidič referent (nemá řízení vozidla jako druh práce v pracovní smlouvě).
Pracovní dobu dle zákoníku práce rozvrhuje zaměstnavatel. Za současné právní úpravy se doba strávená na pracovní cestě, která nespadá do rozvržené pracovní doby, do pracovní doby nezapočítává. Pokud tedy zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu z Brna do Prahy v 6:00 hodin ráno a zaměstnanci rozvržená pracovní doba začíná v 9:00 hodin, pak se 3 hodiny strávené na cestě do pracovní doby nezapočítávají. Zaměstnanci za tuto dobu nepřísluší mzda nebo náhrada mzdy, pouze náhrada skutečně vzniklých cestovních výdajů.
B) Zaměstnanec je pouze spolucestující jiného zaměstnance, který řídí vozidlo.
Pro spolucestující zaměstnance platí to samé jako pro zaměstnance řídící vozidlo, tj. do pracovní doby se mu rovněž nezapočítá doba strávená na pracovní cestě, která nespadá pod rozvrženou pracovní dobu. Za tuto dobu spolucestujícímu zaměstnanci nenáleží mzda nebo náhrada mzdy, přičemž právo na cestovní náhrady má pouze ten zaměstnanec, kterému cestovní výdaje skutečně vznikly. Cestovní náhrady nemůže požadovat zaměstnanec, který vozidlem jel pouze jako spolucestující, použité vozidlo mu nepatřilo a v souvislosti s pracovní cestou mu nevznikly žádné další výdaje.
C) Zaměstnanec má jako druh práce v pracovní smlouvě uvedeno i řízení motorového vozidla.
Zde je již situace odlišná. Řízení vozidla je pro tohoto zaměstnance výkonem práce již od začátku pracovní cesty, tj. dle našeho příkladu od 6:00 hod ráno, kdy vyráží na cestu z Brna do Prahy. Doba strávená na pracovní cestě řízením vozidla, která nespadá pod rozvrženou pracovní dobu, se do pracovní doby započítává.
Aktuální případ „Tyco“
Posouzení výkonu práce u takzvaných cestujících zaměstnanců by se ale mohlo brzy změnit. A to s ohledem rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) z 10. 9. 2015, případ „Tyco“ – sp. zn. C-266/14. Předmětným rozhodnutím SDEU se podle Moniky Zábranské z FABIAN & PARTNERS, advokátní kanceláře změnil výklad pojmu „pracovní doba“. Dle rozhodnutí se za pracovní dobu považuje jakákoli doba, po kterou zaměstnanec v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi pracuje, je zaměstnavateli k dispozici a vykonává svou činnost nebo plní úkoly. Pokud je cestování nedílnou součástí postavení pracovníka, jenž nemá stálé nebo obvyklé pracoviště, nelze pracoviště omezit na fyzickou přítomnost u zákazníků. SDEU tak považuje dobu strávenou na cestě mezi bydlištěm a místem prvního a posledního zákazníka za pracovní dobu. Tento výklad lze však aplikovat pouze pro zaměstnance bez stálého nebo obvyklého pracoviště,
upřesňuje Monika Zábranská.
Právnička dále dodává, že takový výklad se zásadně liší od výkladu, který užívá náš zákoník práce. Dle zákoníku práce začátek a konec pracovní doby určuje zaměstnavatel. Pokud tedy zaměstnavatel vyšle zaměstnance („neřidiče“) na pracovní cestu z Brna do Prahy v 6:00 hodin ráno a zaměstnanci rozvržená pracovní doba začíná v 9:00 hodin, pak se 3 hodiny strávené na cestě nezapočítávají do pracovní doby. Za dobu strávenou na cestách mimo pracovní dobu zaměstnanci náleží pouze cestovní náhrady. Mzda nebo náhrada mzdy za dobu strávenou na pracovní cestě pak takovému zaměstnanci náleží pouze v rámci rozvržené pracovní doby, nikoli mimo ni.
Možná úprava zákoníku práce
Běžná praxe českých zaměstnavatelů odpovídá postupu společnosti „Tyco“, které se rozhodnutí SDEU týká. Pracovní doba zaměstnanců bez stálého pracoviště, např. instalatérům, obchodním zástupcům, servisním technikům, apod. se započítává od první návštěvy zákazníka do doby odjezdu od posledního zákazníka, nikoli doba strávená na cestách k nim. Praxe velké části zaměstnavatelů a současná právní úprava je tak v rozporu s aktuálním výkladem SDEU a zákoník práce v oblasti pracovní doby bude třeba změnit. Součástí výkladu SDEU ohledně pracovní doby strávené na cestách k zákazníkům je i argument, že za tuto dobu náleží zaměstnanci odměna, kterou však zaměstnavatel může stanovit i nižší, aby nedocházelo k neúměrnému zvyšování jeho nákladů při odměňování zaměstnanců. Nově by tak zaměstnancům bez stálého pracoviště za dobu strávenou na cestách, která nespadá pod rozvrženou pracovní dobu, náležela kromě cestovních náhrad také odměna,
uvedla oslovená právnička.
Podle názoru Magdaleny Vašinkové z Advokátní kanceláře Tomáše Rašovského se jedná o průlomové rozhodnutí ve vztahu k migrujícím zaměstnancům, kteří musí cestovat několik desítek kilometrů, než mohou fakticky začít vykonávat práci, a jsou takto znevýhodněni ve vztahu k jiným zaměstnancům, jenž mají stálé pracoviště. Určitě by bylo vhodné, aby se tento výklad SDEU dostal do českého právního řádu – zákoníku práce, neboť v současné době se cesta na místo plnění úkolu před začátkem pracovní doby zohledňuje pouze při cestovních náhradách, nikoli jako pracovní doba. Novela zákoníku práce, která bude v nejbližší době projednávána, však s tímto výkladem pracovní doby nepočítá a není mi známo, že by byla vůbec připravována,
uzavřela Magdalena Vašinková.
ČLÁNKY DO MAILU