Chráníme totožnost podatele podnětu, tvrdil úřad, jeho jméno přitom sám uváděl

Úřad neumožnil nahlédnout do spisu, prý chrání totožnost

Státní úřad inspekce práce odmítl v roce 2021 žádost brněnské firmy Stavex o nahlédnutí do spisu, který byl veden ve věci kontroly společnosti. Podle inspektorátu totiž žádost nešlo vyhovět s ohledem na § 22 kontrolního řádu, podle kterého jsou z nahlížení do spisu vyloučeny dokumenty nebo jejich části, z nichž lze zjistit totožnost osoby, která podala podnět ke kontrole. Firma neuspěla u úřadu ani s odvoláním a obrátila se tak na soud. 

Krajský soud v Brně pak rozhodnutí úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku uvedl, že odkaz na příslušné ustanovení kontrolního řádu nedává smysl, jelikož žalující firma identitu podatele podnětu znala, a to z dokumentu, který je součástí části spisu vyloučené z nahlížení, ale inspektorát mu jej přesto při nahlížení předložil. Podle soudu měly správní orgány zohlednit, že v důsledku toho nemohou sporné listiny zcela vyloučit z nahlížení, a měly posoudit, zda jejich vyloučením neporuší zásadu minimalizace omezení přístupu k dokumentům. 

Je jedno, zda je totožnost známá, stejně ji musíme chránit, tvrdil úřad

Úřadu se ovšem rozhodnutí soudu nezamlouvalo a podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). V ní argumentoval, že pro právní úvahu o umožnění nahlížení do příslušné části spisu je lhostejné, zda se firma v minulosti o totožnosti podatele dozvěděla jiným způsobem, či nikoli. Absenci překážek pro odepření nahlížení zakládá podle úřadu právní úprava, nikoli faktický postup. 

Firma pak ve vyjádření pro NSS oponovala, že smyslem zákonné úpravy není odepřít nahlížení do spisu, nýbrž vyloučit ze spisu ty dokumenty, ze kterých by bylo možné zjistit totožnost podatele podnětu. Vzhledem k tomu, že společnost znala totožnost podatele, nebylo dále odůvodnitelné omezovat jeho přístup k dokumentům. 

Samotný úřad totožnost uváděl

Nejvyšší správní soud pak před několika dny definitivně dal za pravdu firmě. Potvrdil (2 As 315/2023 – 28), že úřad nepostupoval podle zákona. Ačkoli NSS připustil, že § 22 kontrolního řádu z pohledu gramatického výkladu neumožňuje zpřístupnit dokumenty či jejich části, z nichž lze zjistit totožnost podatele podnětu, podle výkladu Ústavního soudu se při řešení právního sporu nelze na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva omezit, aniž by se zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné. Absurdní důsledky stěžovatelova stanoviska lze ostatně dobře ilustrovat na skutečnosti, že správní orgány sice zdůrazňují nezbytnost chránit totožnost podatele podnětu s odvoláním na § 22 kontrolního řádu, ale zároveň jméno podatele podnětu otevřeně uvádí v odůvodnění, či v případě inspektorátu dokonce ve výrokové části svých rozhodnutí, doplnil NSS. 

Pokud firma totožnost zná, nelze se odkazovat na její ochranu

Firma navíc jméno podatele podnětu označila již ve své prvotní žádosti a od počátku tedy bylo zřejmé, že jeho totožnost zná. Podle firmy ho zjistila kvůli pochybení inspektorátu při nahlížení do veřejné části spisu. NSS dále připomněl, že nahlížení do spisu a procesní práva s tím spojená jsou jedním ze základních předpokladů pro výkon práva účastníka řízení vyjádřit se k podkladům, a proto je třeba omezení tohoto práva vykládat restriktivně. 

Vzhledem k tomu, že firma identitu podatele znala, příslušný paragraf kontrolního řádu není způsobilý naplnit svůj účel, tedy utajit identitu podatele podnětu před žadatelem o nahlížení. Stručně řečeno, jelikož uplatnění omezení podle § 22 kontrolního řádu na žalobcovu situaci by za dané situace bylo bezúčelným a neodůvodněným zásahem do jeho práva na nahlížení do spisu, byli stěžovatel a inspektorát povinni toto omezení v tomto konkrétním případě neuplatnit, podotkl NSS. 

Kdyby se dotyčný ochrany vzdal, úřad by nahlédnutí také nedovolil

NSS také upozornil, že správní praxe uznává i možnost, aby se podatel podnětu dobrovolně ochrany své totožnosti vzdal. Tento postup (zohledňující smysl a účel § 22 kontrolního řádu) je ale ve zřejmém rozporu s tím, jak absolutně povinnost podle § 22 kontrolního řádu chápe stěžovatel. Ve stěžovatelově striktním pojetí by patrně nebylo nahlížení do částí spisu umožňujících identifikovat podatele podnětu možné ani se souhlasem podatele, neboť takovou možnost § 22 kontrolního řádu také výslovně nezmiňuje. Takový závěr by ale podobně jako závěr učiněný stěžovatelem a inspektorátem v nynější věci postrádal racionální základ, uzavřel NSS s tím, že v situaci, kdy je zcela zjevné, že žadatel o nahlížení do kontrolního spisu již zná totožnost osoby, která podala podnět ke kontrole, nemůže správní orgán omezit právo žadatele nahlížet do spisu s odkazem na to, že chrání totožnost podatele.