Podnikatelé si dnes již postupně začínají uvědomovat, že se opatření zaváděná finanční správou pro boj proti daňovým únikům mohou dotknout každého z nich. Finanční správa má stále lepší nástroje pro odhalování karuselových podvodů a ruku v ruce s narůstajícím počtem vyřešených případů roste i zvýšený zájem o výběr DPH, o kterou byla finanční správa z důvodu existence podvodů připravena.
Vzhledem k tomu, že k odhalení, respektive prokázání složitějších a rozsáhlých podvodů dochází zpravidla až několik let po jejich uskutečnění, finanční správa nemá možnost chybějící DPH vybrat u subjektu, který podvod uskutečnil, neboť ten je již v danou chvíli nekontaktní nebo ukončil svoji činnost. Správce daně má však právo výběru DPH od společností, které ačkoliv jejich jednání nebylo primárně zatíženo podvodem, napomohly k jeho uskutečnění ať už přímo, či neúmyslně.
Sama podstata karuselového podvodu předpokládá zapojení subjektů, které o chystaném podvodu věděly a pomohly jej zrealizovat. Zároveň se jeho součástí řetězce mohou stát i společnosti, které jsou solventní, často s dlouholetou tradicí, které o jeho existenci nevěděly a často ani vědět nemohly a obchod považovaly za běžnou transakci.
Národní i evropská judikatura v tomto směru dovozuje, že odpovědnost ve vztahu k neodvedené DPH mají jak subjekty, které o podvodu věděly, tak i ty, které o něm měly nebo mohly vědět, ale svým jednáním, tedy např. nedostatečným prověřením, umožnily jeho dokonání.
Důkazní břemeno spočívající v prokázání vědomí společnosti o karuselovém podvodu leží vždy na straně správce daně. Pokud však dovodí a prokáže, že společnost o podvodu měla nebo mohla vědět, je na společnosti, aby prokázala opak. V případě neprokázání dobré víry může správce daně vůči společnosti uplatnit požadavek na ručení za nezaplacenou daň, případně i ztrátu nároku na odpočet DPH.
Odůvodnění správce daně je obvykle založeno na skutečnosti, že společnost neměla nastavená dostatečná kontrolní opatření, nebo je i měla, ale tato opatření nebyla dostatečně precizně uplatňována. Vyvrácení takovéhoto tvrzení je poté velice komplikované, zdlouhavé a často končí až v soudním řízení.
Rizikovou komoditou se může stát cokoli
Obvykle je karuselový podvod spojen s pojmem „riziková komodita“. Za rizikovou komoditu bývá označováno takové zboží, které se v minulosti stalo předmětem podvodu a informace o něm byla zveřejněna finanční správou, případně Soudním dvorem Evropské Unie. Přičemž podnikatelé se mylně domnívají, že v případě, že neobchodují zrovna s tímto konkrétním typem komodity, nemůže se jich nevědomé zapojení do karuselového podvodu týkat. Opak je pravdou.
Komodita bývá označována za rizikovou obvykle až ex post po odhalení karuselového podvodu. Rizikovým se dnes může stát každý obchod, při kterém dochází k prodeji zboží. Praxe bohužel ukazuje, že součástí dodavatelsko-odběratelského řetězce, ve kterém dojde k neodvedení DPH, se nevědomky může stát téměř každý podnikatel. Problematika prokázání dobré víry se navíc dotýká prakticky jakéhokoliv podvodného jednání, při kterém dojde ke krácení daně, nemusí se dnes už zdaleka jednat jen o tzv. karuselové obchody.
Co tedy dělat proto, aby se podnikatel v první řadě nestal nevědomě součástí podvodného řetězce, a pokud se tak stane, aby prokázal, že jednal v dobré víře? Pro snížení rizika nevědomého zapojení do podvodného řetězce a případné zachování a prokázání dobré víry by měl každý podnikatel a firma zavést a dodržovat kontrolní opatření ve vztahu k obchodním partnerům jako součást systému řízení rizik.
Definování a zavedení kontrolních opatření
Cílem nastavení kontrolních opatření je v prvé řadě zajistit, aby se společnost nestala nevědomky článkem podvodného řetězce. Tomu by měla odpovídat kontrolní opatření a kritéria, která by měla být zvolena tak, aby společnost upozornila na potenciální riziko spojené s obchodním partnerem a byla impulzem pro kladení dalších otázek a vyžadování jejích zodpovězení.
Kontrolní opatření by měla být nastavena tak, aby nebránila společnosti v jejích obchodních aktivitách, ale zároveň minimalizovala riziko zapojení do jakéhokoliv podvodného řetězce. Povinností podnikatelů není odhalit podvod na DPH, ale postupovat s náležitou péčí a reagovat na nesrovnalosti, které se objeví v obchodním vztahu s přímými obchodními partnery.
Při zavádění kontrolních opatření ve firmě je nutné zvážit možnosti využitelné pro danou oblast podnikání, její zvyklosti a rozsah dostupných informací. V zásadě platí, že společnost by si své obchodní partnery měla prověřit na základě veřejně dostupných zdrojů, jakými jsou veřejné rejstříky, internetové stránky či například i prostřednictvím médií. Rovněž by měly být prověřeny informace získané z dalších případných rejstříků, jejichž využití je obvyklé pro dané odvětví podnikání.
Jakékoliv nálezy či nedostatky na straně obchodního partnera plynoucí z informací získaných z veřejných zdrojů by měly být impulzem pro to, aby si společnost vyžádala větší detail informací a doplňující vysvětlení.
Ze zkušeností z daňových kontrol vyplývá, že správci daně v souvislosti s absencí dobré víry upozorňují mimo jiné na to, že obchodní partner kontrolované společnosti nemá nezbytná podnikatelská oprávnění, sídlí na adrese tzv. „virtuálního sídla“ či že nezveřejňuje účetní závěrky. Relevantních a dostupných informací o obchodních partnerech může existovat celá řada a často se liší v závislosti na odvětví podnikání, zvyklostech a způsobu, jakým je realizována obchodní činnost.
V této fázi by rovněž mělo být definováno, jak často se kontroly mají provádět. Jejich periodicita se opět může lišit dle typu podnikání, nicméně je vhodné ji předem stanovit a zdůvodnit. Součástí by rovněž měla být aktualizace kontrolních opatření v čase, neboť seznam veřejně dostupných informací není neměnný, stejně tak jako kritéria upozorňující na nutnost vyžádání dodatečných informací.
Nastavení smluvních vztahů s obchodními partnery a zaměstnanci
Definování kontrolních opatření a hodnotících kritérií by mělo být doprovázeno definováním odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců a obchodních partnerů. Zaměstnanci by měli být jasně seznámení s tím, kdo za jaká kontrolní opatření odpovídá.
Riziko placení DPH, která nebyla odvedena v podvodném řetězci, se společností dotýká nejen ve vztahu k jejich bezprostředním dodavatelům, ale rovněž ve vztahu k subjektům (dodavatelům dodavatele), které společnost ani nezná.
Proto by firmy měly od svých obchodních partnerů rovněž vyžadovat dodržování některých kontrolních opatření a tento požadavek promítnout do příslušných smluv. Smlouvy by měly počítat i s tím, že pokud podnikatel objeví ve vztahu ke svému obchodnímu partnerovi nějakou nesrovnalost nebo podezření a nechce nést riziko s tím spojené, může ukončit smluvní vztah, případně využít zvláštního zajištění daně.
Provádění kontrolních opatření
Nastavení kontrolních opatření, proškolení zaměstnanců a smluvní zastřešení vztahů s obchodními partnery je pouze prvním krokem k vybudování systému řízení daňového rizika. Nejdůležitějším prvkem tohoto systému je samotné provádění kontrol a jejich vyhodnocování. Naprosto klíčové je, aby společnost, pokud v průběhu provádění kontroly objeví cokoliv neobvyklého, tento signál nepřehlížela a adekvátním způsobem na něj zareagovala. V mnoha případech každý jednotlivý indikátor nemusí být považován za důležitý, nicméně pokud se vezme v úvahu kontext dalších skutečností, může jeho ignorování mít zásadní dopad na dobrou víru společnosti.
Výsledky těchto kontrol a následná související komunikace by přitom měly být prokazatelným způsobem uschovávány pro případ daňové kontroly. V opačném případě se společnost vystavuje riziku, že ačkoli bude jednat v dobré víře ve vztahu k transakcím s obchodním partnerem, bude mít nastavena všechna potřebná kontrolní opatření, bude je i správně uplatňovat, nebude schopná tuto dobrou víru prokázat a přijde tak například o nárok na odpočet DPH.
V neposlední řadě by společnost měla být schopna prokázat, že systém kontrolních opatření je dodržován v souladu s jeho nastavením.
Je nesporné, že kontrola obchodních partnerů by měla být dnes již standardní součástí systému řízení rizik v každé společnosti. Pokud společnosti nechtějí nést rizika spojená s odpovědností za daňové podvody v dodavatelsko-odběratelském řetězci, měly by mít nastavení kontrolních opatření dobře promyšleno a jednotlivá kontrolní opatření důsledně uplatňovat.
ČLÁNKY DO MAILU