Pane Okamura, jaké byly vaše začátky v podnikání? Co vás přimělo k tomu začít podnikat?
Narodil jsem se v Japonsku. Otec byl Japonec a matka Češka. Již od malička mi všichni lidé dávali najevo, že nejsem buď stoprocentní Japonec či stoprocentní Čech, a že jsem prostě jiný. Vzpomínám si, když mi bylo pět let a šel jsem si poprvé sám v Tokiu nakoupit. U pokladny mi řekli: Jak to, že mluvíš jako Japonec, když nejsi Japonec?
A tenkrát jsem si prvně uvědomil, že asi vypadám jinak. Poté, co jsem prožil část dětství v dětském domově, kde mi dávali všichni najevo, že jsem jiný, se tento pocit jen utvrdil. Nadávali mi tam do Číňanů a Vietnamců a stal jsem se pravidelně obětí šikany a tam jsem také si uvědomil, že že jsem taky sám. Došlo mi, že se vždy musím o sebe postarat sám, jelikož z okolí mi nikdo nepomůže.
To byl tedy ten startovací moment?
Toto ve mně spíše zažehlo tu touhu něčeho dosáhnout, aby mě lidé nehodnotili podle toho, jak vypadám, ale podle toho, že jim něco přináším a že něco umím. Já jsem měl i další problémy, například do 20 let jsem koktal. Když mi bylo 18 let a já dělal příležitostně popeláře, abych si přivydělal při škole, jsem odešel z domova. Současně jsem také opustil školu, kde už jsem nechtěl být a snažil jsem se začít pracovat sám. Ale v Japonsku to jde těžko. Proto jsem asi tři a půl roku dělal prodavače občerstvení v kině. Tam jsem pochopil, že Japonsko nedává šanci lidem, kteří nemají vzdělání, či těm, kteří mají nějaký handicap. Japonská společnost je velice tržní a prosazují se tam jen ti dobří, možná bych řekl nejlepší. To si ale myslím, že je velice správně. Já jsem v Japonsku zkoušel po večerech prodávat české sklo. Byť jsem ho prodával za polovinu ceny, říkali mi, že jsem cizinec a opět jsem narážel na svoji jinakost. A tak jsem si řekl, že v Japonsku už příležitosti nejsou a vzpomněl jsem si, že umím také česky a že je tam právě po sametové revoluci. Řekl jsem si, že je to ten správný okamžik to zkusit.
Kdy jste tedy do Česka zamířil a čím jste se tu nejdříve živil?
Do České republiky jsem přijel v polovině devadesátých let. Nenapadlo mě nic jiného, než zde učit japonštinu. Dal jsem inzeráty do novin a shromáždilo se mi 15 žáků. Měl jsem z toho asi 5000 Kč měsíčně a divil jsem se, jak je možné, že si někdo koupí třeba auto, protože já bych na to nenaspořil za celý život. Po měsíci, co jsem tady byl, jsem se rozhodl projet se do lesa do Senohrab. A při téhle procházce mě kouslo klíště a já dostal boreliózu a zánět mozkových blan najednou. Už druhý den jsem musel do nemocnice a šest týdnů jsem byl na kapačkách. Na pokoji se mnou byli lidé, kteří skončili na vozíku, či tam byli lidé, kterým infekce zasáhla nervovou soustavu a oni třeba začali koktat. S jedním takovým se pak rozešla přítelkyně, protože nechtěla chodit s někým koktavým.
Tam jsem si uvědomil, že jako člověk nejsem všemohoucí a že na zásadní věci člověk nemá vliv. Uvědomil jsem si, že je třeba žít stoprocentně každý den a dělat to, co děláte, naplno. Je jedno, jestli to je zábava, či práce. Člověk také nesmí zapomenout na ty, kteří třeba mají handicap, či se jim to v životě nepovedlo. Ale jen v tom případě, že si to nezaviní sami. Protože pro ty, co se nesnaží, či ty, co jen stojí s nataženou rukou, tak pro ty nemám slitování.
Je lehčí začít podnikat u nás, či v Japonsku? Podle toho, co říkáte, mi japonská společnost přijde v tomto ohledu hodně xenofobní, takže bych řekl, že u nás.
Já si myslím, že japonská společnost není xenofobní, oni za to Japonci nemohou. Japonsko je na rozdíl od Evropy zemí ostrovní s množstvím obyvatel. Japonci nejsou zvyklí, že by se vedle nich vyskytovali cizinci. To se mění až posledních 20 až 30 let, kdy tam hodně lidí jezdí za prací a nyní je v Japonsku již 10 % cizinců. Přesto však jistý nezvyk na cizince stále panuje. Japonci totiž nemají potřebu se příliš dívat do zahraničí. Všechno mají přeložené do japonštiny, mohou zde lyžovat, mohou se zde koupat v průzračném moři, mohou si dopřát všechna jídla. Prostě všechno mohou zažít v Japonsku.
V Japonsku navíc vždy bylo tržní hospodářství. Když se v Japonsku mluví o velké firmě, tak to znamená, že je velká i ve světě. Je tam i jiný přístup politický. Všimněte si, že například americký prezident se stýká s předsedou japonské hospodářské komory, kterým bývají šéfové největších japonských firem (Sony, Toyota apod.). Když se totiž japonská komora rozhodne udělat nějaké opatření, zahýbe to celou ekonomikou, potažmo i celým světem. Protože japonský tržní sektor je silnější než stát.
Když proti vám stojí seskupení, jehož členem jsou takoví velikáni jako Toyota, Canon, Sony, tak každému je jasné, že když dojde k nějaké neshodě, není problém udělat celoroční kampaň proti tomu politikovi a firmy to ani finančně nepocítí. Proto v Japonsku nikdy nebude socialismus. Proto Evropská unie nikdy nezvítězí nad Japonskem či USA. Vždy bude jen v závěsu, vždycky budou mít tyto státy lepší životní úroveň. V těchto zemích se nesází na průměrnost, vždy je snaha být nejlepší.
Takže je tedy snazší se uchytit v ČR?
Z výše jmenovaných důvodů je lepší pro drobného podnikatele začít v Čechách, ale snazší to bylo v devadesátých letech. Dnes tu začíná socialismus. Původně byla většina živností u nás volných, nyní se z toho však stává socialistická chiméra, kdy všechny možné svazy prolobbovaly vázané živnosti. To je velká brzda, navíc pracovněprávní vztahy prakticky neumožňují pohyb pracovních sil. Odborům je dána taková síla, že se stávají brzdou celého rozvoje ekonomiky, což je v případě Čechů veliká škoda.
Vrátil bych se ještě k japonským politikům, je v jejich chování oproti českým tedy velký rozdíl?
Nechci zabíhat do detailů. Podívejte se na počet demisí japonských premiérů od druhé světové války. Když je v Japonsku krize, tak politik nemá problém podat demisi či vyhlásit předčasné volby. Oni nelpí na funkcích. Demise jsou v průměru každé dva roky. V Česku lidé neskutečně lpějí na svých funkcí a výsledek není vůbec vidět. Ale za ten marast tady si mohou Češi sami. Problém je podle mě v poměrném volebním systému. Díky tomu jsou tady dokola koalice, které pak volební program rozmělní. Kdybychom zde nastavili většinový volební systém, jako je Americe, tak vždycky přesně víme, zda to bude doprava nebo doleva. Byla by jasná odpovědnost. Teď se všichni vymlouvají na to, že jim to či ono koaliční partner nedovolil. To vyhovuje tem méně schopným.
Přejděme k aktuálním věcem. Světem otřásá světová finanční krize. Nakolik se její dopady projevují v cestovních ruchu? Je rozdíl mezi firmami, které turisty přivážejí a mezi těmi, kteří organizují zájezdy do ciziny?
Ano, situace je jiná v případě výjezdového a příjezdového cestovního ruchu. V případě výjezdového cestovního ruchu je prodej zájezdů tzv. „first minute“, který činí asi 40 % všech prodaných zájezdů, stejný jako v loňském roce. Očekávali jsme sice nárůst, ale vzhledem ke krizi dojde pouze ke stagnaci. Ekonomická krize se také projevuje v mírném poklesu poptávky po exotických dovolených. Jiné je to také teď u zimních zájezdů do exotiky. Tyto zájezdy se domlouvají již půl roku dopředu a nikdo krizi neočekával. Ta ale způsobila, že ceny letenek a zájezdů jsou nejlevnější v celé historii České republiky. Cestovky totiž nasmlouvaly mnohem více kapacit. Kdo má sen se podívat mimo Evropu, měl by zakoupit letenku už teď. Při zájezdech do exotiky již příští rok cestovky nasmlouvají méně kapacit a ceny zase vzrostou.
Co se ale týče příjezdového ruchu, situace zde je kritická. V minulém roce podnikatelé zabývající se cestovním ruchem zaznamenali propad tržeb až o 30 %. ČR zaznamená už třetím rokem po sobě propady počtu turistů ze západu, kteří se k nám nechtějí vracet. Západní turisté jsou teď přitom 20 let po sametové revoluci ve fázi druhých návštěv. Jenže ČR se dlouhodobě nedaří přilákat tyto turisty podruhé.
Jaké jsou příčiny tohoto jevu?
Důvody jsou především dva. Prvním je trvalé neřešení notoricky známých problémů, které mají turisté napsány v každém průvodci, tj. kapesní krádeže, podvodní taxikáři apod. Při první návštěvě hrála roli také zvědavost, jelikož má Praha dobré jméno. Jenže při první návštěvě překousnete nějaké ty problémy, jenže při druhé již chcete pohodu a zde už turisté dávají přednost konkurenci, kde kritické reference nejsou.
Druhým důvodem je totální nevyspělost českých regionů. Ve většině turisticky zajímavých zemí je úroveň kulturně společenského vyžití stejná na venkově jako v městech. Dochází tam tak k rozptylu turistů po celé zemi a tím i k navýšení počtu. V Čechách platí Praha a dost, a k tomu ještě jednou a dost. To znamená, že z těch necelých 6,7 milionu zahraničních turistů, co v loni navštívili Česko, jich plných 60 % navštívilo pouze Prahu.
V letošním roce dojde k:
Podle některých se na domácím cestovním ruchu také podepsala silná koruna, která turistům Česko zdražila…
Že by negativně ovlivnila tuzemský cestovní ruch silná koruna, je obrovská trapná lež některých našich politiků. Kdyby posilující kurz koruny způsobil nějaké poklesy, tak už nejsou desítky let žádní turisté v Paříží, Římě nebo Londýně. Tam vše přece stojí mnohem více a turisté se jenom hrnou. Ty problémy jsou u nás hlubší a dlouhodobější. Spíše bych to označil za politický problém, který ale politici řešit nechtějí.
Chápu pana Čunka (pozn. redakce: Jiří Čunek, bývalý ministr pro místní rozvoj), který u nás vzal ministerstvo pro cestovní ruch, resp. pro místní rozvoj, který se nám přiznal, že umí jenom česky. Chápu tak, že si nemůže přečíst, co se o České republice píše a že nemá žádnou reflexi o postavení naší země. Za to však nás tam na ministerstvu otravoval dva roky, vyžíral naše peníze a výsledek je naprosto nulová práce. Takovéto lidi bychom my v cestovním ruchu ani nemohli zaměstnat, jelikož by neprošli ani prvním výběrovým kolem. A pokud by je někdo zaměstnal, tak by je musel hned vyhodit.
To se může stát jen u našich politiků, že vezmou funkci, na kterou absolutně nemají. České republice chybí jakákoli koncepce rozvoje cestovního ruchu. Nějaký paskvil tu je, ale ten je všem k smíchu. Dám vám příklad, jak se u nás řeší problémy. Od prvního ledna platí vyhláška o taxislužbě v Praze a světe div se, opět tam chybí to, co prosazujeme již roky. To, že by měl být taxametr umístěn na nějakém viditelném místě. K tomu ale nestačí vyhláška, k tomu musí být novela silničního zákona. To na magistrátě vědí, ovšem pan Bém (pozn. redakce: Pavel Bém, pražský primátor) s panem Richterem (pozn. redakce: Milan Richter, pražský radní) nemají zájem řešit cestovní ruch. Proto jsme jedinou zemí na západ od nás, ve kterých není vidět taxametr ze zadních sedaček. Proto jsme jedinou zemí, kde politici systémově umožňují okrádání zahraničních turistů a upírají jim právo během jízdy vědět, kolik platí. To je stav české politiky, naprosto bezohledná vůči turistům i vlastním občanům.
Mně nepřipadá normální, že si všechny ženy a dívky, když jedou metrem, k sobě tisknou v podpaží tašku a kabelku. Že se ve vlastní zemi a ve vlastním městě bojí jezdit domů, že se staří lidé bojí jít od 19 hodin do divadla, protože se bojí jít po deváté večer od tramvaje sami domů. To mně normální nepřipadá. Našim politikům to ale asi normální přijde. Čtěte více: Kompletní fotogalerie tohoto článku na Facebook.com
Můžou něco pro zlepšení cestovního ruchu u nás udělat i firmy? A pokud ano, tak co?
Firmy můžou udělat naprosté minimum. Dám zase za příklad pana Čunka s panem Richterem. Pan Čunek měl na starosti cestovní ruch dva roky a ani jednou si neudělal čas, aby se s námi sešel. Mně to nevadí, já se s ním setkávat nepotřebuji, já bych ale předpokládal, že se ozve, jako to udělali třeba ministři ČSSD před ním. Paroubek (pozn. redakce: Jiří Paroubek, předseda ČSSD a bývalý premiér a ministr pro místní rozvoj) zavolal po třech dnech, že se chce sejít, tak jsme se hned setkali mezi čtyřma očima, to mě upřímně překvapilo. Radko Martínek to samé. Zajímavé je, že pan Čunek to neudělal za dva roky nikdy. Když my pracujeme s europoslanci, tak nejaktivnější je poslanec Jaromír Kohlíček, který je zvolen za KSČM. Taky aby ne, když umí 4 jazyky a dokáže se vyjádřit v plénu. Oproti němu tam jsou lidé, kteří například umějí jen česky. Což je neskutečná drzost. Na straně pravice je mnohem větší množství ignorantů, což je velice smutná záležitost.
Jinak co se týče pana Čunka, když jsme se k němu snažili objednat poprvé, tak nám sekretariát řekl, že má příliš starostí se svými kauzami a že tam prakticky není, při druhé objednávce nám řekli něco podobného, při třetí nám řekli, že máme sepsat, co vlastně chceme. Jsme rádi, ze už tam pan Čunek nezdržuje.
A jak spolupracujete s pražským magistrátem ohledně cestovního ruchu?
V Praze má na starosti cestovní ruch pan Richter. Ten si také neudělal na nás za dva roky čas. My ale sledujeme jeho akce v cestovním ruchu. Minulý rok nechal udělat na neznámou Fashion TV spot pro Prahu za 8,5 milionu korun. V tom spotu hraje totiž jeho kamarádka slečna Taťána Kuchařová.
Potom udělal billboardy na letišti „Vítáme Vás v Praze“. A to v době, kdy má Praha pravidelné poklesy turistů a on tu udělá billboardy místo toho, aby oslovil marketingově ty, kteří jsou ve fázi rozhodování. Pan Richter se rozhodl oslovit již ty přefiltrované, protože když to osloví tady, může zaplatit českým PR agenturám a nemusí zahraničním, kde by to nemuselo být zřejmě tak domluvené, jak si představuje.
Jako třetí akci nechal vytvořit propagaci, kterou na veletrzích lákají na Karlův most, Pražský hrad a Staroměstské náměstí. No jo, ale oni propagují Karlův most, který je pod lešením. Navíc propagují město, které je v návštěvnosti šesté ve světě. Oni to ale ví, jim nejde o to přitáhnout turisty, ale zřejmě jen zaplatit zde reklamní agentuře. To už jsme pochopili. Zde je vidět, že podnikatelé nemůžou nic. Musí se začít od politiků.
Když mluvíte o politicích, jak se stavíte k návrhům vlády na řešení krize?
Chce to rozhodně radikální řez. Opatření vlády můžou pomoci, ale jen minimálně. Udělat zásadní opatření, tak jsme ihned v popředí. To chce ale charismatického lídra mezi politiky, který získá podporu veřejnosti. Chce to nezpochybnitelného politika, ne jako pana Mirka Topolánka, kterému, než šel do politiky, zkrachovala jeho firma, nemluvě o dalších věcech, které udělal, než se stal premiérem. Proto nemůže nic prosadit, protože bude neustále zpochybňován levicí.
Ale to není náhoda, dokud tu stále bude poměrný volební systém, změna nenastane. Do většinového by možná šli ti špičkoví manažeři a podnikatelé, protože by měli šanci něco dokázat. Do té doby to bude paskvil a snůška neschopných lidí, ale ne všichni. Já odhaduji, že 10 % je jich v té politice schopných, já jich znám několik a jsou to i příjemní lidé a někteří z nich to myslí i vážně. Jenže zase nejsou dostatečně průrazní.
A myslíte, že je šance, že by se mohl nějaký charismatický vůdce ukázat?
Ne, protože ti nejschopnější lidé do toho nepůjdou.
A co jste myslel tím radikálním řezem?
Tak měli bychom mít hlavně odvahu snížit všechny přímé daně, čímž by lidem zbylo více peněz a mohli bychom tím pádem zavést spoluúčasti ve zdravotnictví, školství a dát větší prostor privátnímu důchodovému pojištění. Stát by tak mnohem méně přerozděloval naše peníze, jelikož by jich vybral méně a záleželo by pak především na vlastní odpovědností lidí, jak se svými penězi naloží, což by byl i značný motivační faktor pro celou společnost. Kdyby se objevil někdo, kdo by to byl schopný lidem objasnit a kterému lidé uvěří, já si myslím, že by do toho spousta lidí šlo. Takhle je ten, kdo to vysvětluje, zpochybňován takovým způsobem, že ani nedostane prostor. Proto lidé také udělají z třicetikorunových poplatků úplné téma.
Takže myslíte, že je hlavní problém v prezentaci jednotlivých kroků?
To ani ne. Nejhlavnější problém je podle mě volební systém, který negeneruje jasné, schopné a nezpochybnitelné osobnosti. My nemůžeme mít lídry typu Baracka Obamy či Tonyho Blaira, ať už zklamou, či nikoli. My je nemůžeme mít, protože tu není přímá volba s většinovým systémem. Kdyby byla, tak se do čela staví silné osobnosti. Poměrný systém je takový, že možná lídr v kraji je schopný, ale za ním se již může schovávat banda neschopů. Pakliže vidíte, že nějaký poslanec je ve sněmovně 12 let a vy jste o něm ani jednou neslyšel, tak to je pak na pováženou, a to se nechci dotknout jeho schopností. To mi prostě nepřijde normální.
Jak to také vypadá se zákonem o cenách? Hodně se řešilo, zda budou muset cestovky uvádět konečné ceny zájezdů včetně palivových příplatků.
Už to má vláda a tím to pro nás skončilo. Ministerstvo financí prosazovalo v létě kompletní ceny zájezdů, my jsme byli proti. Jsme rádi, že ministerstvo uznalo naše připomínky a že z ceny vyřadilo palivový příplatek a další, jejichž výši dopředu cestovky nevědí. Jsme rádi, že ministerstvo přes úvodní neznalé proklamace pochopilo, že by toto opatření znamenalo hlavně zdražení zájezdů, protože cestovky by si do ceny započítaly riziko eliminující nárůst ceny příplatků.
Další hodně debatovanou věci je novela občanského zákoníku a radosti z dovolené, jak se k ní stavíte?
Já už dopředu říkám, že toto panu Pospíšilovi (pozn. redakce: Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti) neprojde. Oni by si všichni novináři přáli, aby to prošlo. Můj odhad ale je, že v tomto volebním období tento zákon poslaneckou sněmovnou neprojde. Důvody jsou tyto. Jsme zase rádi, že jsme měli příležitost to některým politikům vysvětlit. Ne panu Pospíšilovi, který to slyšet nechce a chce si nahrát jenom mediální body, tím, že lživě přeložil německou úpravu. Mně, ani naštestí řadě poslanců nepřijde, že německý termín „odškodnění za nemajetkovou újmu“ se má do češtiny překládat jako „zkažená radost z dovolené“ tak, aby to znělo mediálně vděčně. Takový překlad je komedie. Už jsme to projednali i s řadou poslanců ODS.
Nám se nelíbí mediální hrátky pana Pospíšila, protože to není správné. My navíc odmítáme, aby toto bylo v občanském zákoníku. ČR je v EU a máme povinnost harmonizovat naši legislativu s legislativou EU. V unii platí od roku 1990 směrnice o zájezdech, nyní se připravuje novela této směrnice. Ani v EU si však neví přesně rady, jak uchopit odškodnění za nemajetnou újmu. V letošním roce se tak vypracovává studie dopadu tohoto opatření a příští rok se má vyhodnotit a dostat do parlamentu. To znamená, že tady pan Pospíšil si chce udělat mediální komedii, dokud je ve funkci, ale my občané si ty úředníky budeme muset platit znova, jelikož se stejně bude muset text po dvou letech novelizovat. Takhle utrácet naše peníze z daní je nesmysl.
Já jsem se náměstka pana ministra Korbela zeptal, jestli to bylo politické zadání pana ministra či výtvor úředníků, se kterým by šlo pracovat. Dozvěděl jsem se, že to je na zadání pana ministra. Od té doby vím, že tam nemá smysl jednat. A tak jednáme s jinými. Když jsme mluvili s právníky, tam ti vám všichni potvrdí, že odškodnění za nemajetkovou újmu není sice úplně exaktní právnický výraz, ale pořád jím je. Zatímco odškodnění za radost z dovolené, za tím si představíte špatný sex, což jsou slova pana Vondry (pozn. redakce: Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti), špatné počasí, kobylky v pokoji. Vysvětlení pana Pospíšila je, že to mají rozhodnout soudy. To je skandální.
Dám vám příklad, jak fungují soudy v oblasti cestovního ruchu. Zde před deseti lety zkrachovala cestovka Travela, kdy důvěrník STB pan Breznen, který byl majitelem a dále podniká v cestovním ruchu a pan Attl jeho společník, který v klidu učí na vysoké škole cestovního ruchu v Praze, všichni jsou úplně bez skrupulí a v klídku. A tady se už deset let 1 200 lidí soudí o 50 mil. korun, které oni vybrali za zájezdy, které se nerealizovaly. To bylo ještě předtím nez fungovalo povinné pojištění proti úpadku. A deset let se tedy lide nemůžou domoci svých práv. A že by soudy měly rozhodovat o tom, zda u někoho došlo ke zkažení radosti z dovolené, to považuji opravdu za skandální plán tohohle toho mladíka, který asi nikdy nepracoval jinak, než že byl poslancem, ci politikem.
Taky si všimněte, že jedinou věcí, která se probírala z občanského zákoníku, čili úpravy, která má několik set stran, byla zkažená radost z dovolené. Což je smutné, protože v tom občanském zákoníku je určitě řada užitečných věcí pro lidi. Je to ale zúžené na jeden paskvil, což je škoda i vůči těm lidem, co na tom léta pracovali.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Ivana Dvorská
ČLÁNKY DO MAILU