Cvičit umí podle majitele sportcentra kdekdo, ale sehnat instruktory je kumšt

Reného Štěpaníka jsme ve Sportcentru Maty zastihli během dopoledne, zrovna když končily lekce a kolem dováděla spousta dětí. Ty tam byly na příměstském táboře Matýsek, ale jinak ve Sportcentru panoval klid. Přes léto je totiž návštěvnost daleko menší, protože je spousta venkovních aktivit, lidé chodí běhat, plavat, na kolo, na brusle a podobně. Sezóna začíná v září, respektive spíše v říjnu a trvá do konce dubna. Když bych porovnal prázdniny versus leden, tak ta návštěvnost není ani poloviční, vysvětluje.

Od novinového stánku ke sportcentru

Než René Štěpaník spolu s kolegyní začali se Sportcentrem, tak 5 let pracoval jako instruktor spinningu. K tomu se podle svých slov dostal jako slepý k houslím, když šel na lekci do jednoho centra, kde si ho všimla majitelka. Jednou jsem přišel na lekci jako klient a ona mi dala cédéčko do ruky, protože ztratila ten den hlas, jestli tu hodinu neodšlapu místo ní. A tím to de facto začalo, vzpomíná. Poté si udělal, základní schwinn (větev spinningu) cyclingový kurz, dělal instruktora, ale pokračoval ve svém podnikání – měl novinový stánek a věnoval se také zahradnickým pracím. Právě stánek jeho i jeho matku tenkrát živil, a když ho museli zavřít, naskytla se mu možnost obsadit prostory současného Sportcentra Maty. 

Od nich se tehdy začalo vše odvíjet a události nabraly rychlý spád. O tom mít své vlastní sportcentrum snil společně s kolegyní, která tehdy měla své malé sportcentrum v nedalekých Malenovicích. Nejednalo se o nic velkého, tento byznys dělala při práci a měla 10 spinningových kol v jedné malé místnosti. Na začátku tedy musel koupit dalších 10 spinningových kol a 15. října v roce 2008 otevírali schwinn cyclingové centrum. V prostorech byla jedna místnost, jedna tělocvična a recepce a šatny. Člověk si říkal, že když už tady jsme, když už někdo je na té recepci, tak je škoda, aby byly jen 3 hodiny spinningu za den a nic jiného, tak jsme vymýšleli, co by mohlo být dál, popisuje Štěpaník. Už kolem Vánoc tehdy sepisovali s nájemci smlouvu o rekonstrukci a na jaře otevírali novou tělocvičnu a pokračovali dále. Ze staré garáže udělali další tělocvičnu, do které koupili alpinningové pásy, a posléze prostory vyhrazené soukromému masérovi po jeho odchodu předělali na dětský koutek a sál pro power plate. Během dvou let tak dostali Sportcentrum Maty do současné podoby.  

Součástí Sportcentra je teprve druhým rokem také tenis a badminton nacházející se v horním patře budovy. Jeho majitelé (a současně majitelé budovy) jsou starší lidé, kteří se svého podnikání nechtěli vzdát. Nakonec se však dohodli a prostory Štěpaníkovi a jeho kolegům pronajali. Ti se však museli hodně otáčet. Člověk platil najednou dvakrát tolik jen za vrchní část, takže nájem a energie nebyly 50, ale 150 tisíc. Navíc dalo moc práce, aby si lidé zvykli, že je tu někdo nový a začíná vymýšlet jiné věci, vysvětluje. Tehdejší návštěvníci badmintonu totiž nebyli zvyklí na rezervační systémy a někteří to dodneška nechtějí akceptovat.  

Ve Sportcentru Maty museli dále uklidit prostory, nějaké věci vyházet, jiné zase koupit a také si vychovávat návštěvníky, aby přibývali. Badminton byla tedy tak trochu sázka do loterie, kde se po roce zjistilo, že vše funguje: Není to žádný zlatý důl, je to závislé na nájmu; holky z recepce to zaplatí, nám to nájem taky zaplatí a něco málo jde do plusu. My jsme spokojení, dodává René Štěpaník.

• 
• 
• 

Dalších 12 fotografií

Rodinný podnik a plno práce kolem

Renému Štěpaníkovi to s jeho společnicí v jednu dobu začalo skřípat. Měli jiné představy o fungování sportcentra, tak se rozhodli, že se vše buď prodá, nebo pronajme. Štěpaník však chtěl pokračovat, tak se domluvili, on ji vyplatil a už 6 let zde funguje sám. K provozu Sportcentra je potřeba kromě instruktorů uklízečka, účetní a obsluha recepce. Účetnictví má na starosti Štěpaníkova žena a práci uklízečky zastává zase jeho máma. Ačkoliv je skoro sedmdesátiletá, je vitální a akční a nemá s prací problém.  

René Štěpaník se označuje jako „holka pro všechno“. Když je potřeba, stoupne si za bar na recepci, komunikuje s lidmi na Facebooku, upravuje webové stránky, komunikuje s dodavateli nebo řeší reklamu. Kromě toho má také čím dál víc svých lekcí, které nyní dělají až 22 za týden. Začalo to spinningem, pak jsem dělal instruktora alpinningu, i na power plate jsem si udělal kurzy, pak jsou módou kruhové tréningy a před 5 lety jsem začal s TRX, vypočítává. Nyní například repasují pásy, tak je musí skládat, nebo je potřeba zajet dětem pro svačinu a také jim ugrilovat večeři. Podle Štěpaníka je strašně jednoduché si na tyto věci najmout lidi, ale není jednoduché vydělat peníze, aby je mohl člověk zaplatit. Každý chce peníze, ale s tou prací to není tak jednoduché, aby ji dělal podle našich představ. Člověk si to radši udělá sám, doplňuje. 

Práce ve Sportcentru Maty je hlavně úvazek od rána do večera a mnohdy také o víkendech. O nich se snaží věnovat dětem, ale stejně mu to mnohdy nedá. Je sobota dopoledne, člověk má chuť na dobré kafe a takové to nutkání to zkontrolovat, tak sem jede, dodává s úsměvem. Na místě pak udělá drobné práce, například natře futra nebo zalije trávník a občas vezme s sebou i děti. Ty si tam mohou hrát, skákat nebo cvičit a pro něj jde o benefit, že se s nimi má kam vrtnout.

Psali jsme: Renovuje kola a tvoří bicykly na míru. Podívejte se do jeho žižkovské dílny

Vše je to o práci s lidmi

Celý byznys sportcentra je o lidech a ty je problém sehnat. Aby kopali za váš tým a nehrabali si úplně na svém písečku. A hlavně, aby uměli a chtěli dělat svou práci, protože i povolání instruktora představuje práci s lidmi. Cvičit umí dneska kdekdo, ale z větší poloviny je to psychologie, umět těm lidem naslouchat, vnímat zpětnou vazbu, vyhovět jim, vysvětluje Štěpaník a dodává, že spousta jejich klientů cvičí krásně a líp než on. Ale z těch lidí by mohlo dělat instruktory tak 5 %, a to by ještě museli chtít. 

Nějaké instruktory do Sportcentra Maty našli přes avíza na Facebooku, ale často šlo o mladé holky, které neměly žádnou praxi a myslely si, že se jim lekce automaticky zaplní. To je omyl, protože lidé chodí za instruktorem a těch kvalitních je málo a těžce se hledají. Spíše se tedy stává, že v Matym seženou instruktory z řad jejich klientů nebo přes známé. Člověk si někoho vytipuje, naťukne to a když se chytá, tak není problém ho do všeho zasvětit, popisuje Štěpaník. 

Problém je také se vzděláváním, které je sice dobré a dává přidanou hodnotu, ale představuje také obrovský byznys. Lidé oceňují, že jim někdo umí poradit, cítí zpětnou vazbu a vidí, že člověk ví něco víc. Specifických kurzů je mnoho, stojí velké peníze a mnohdy vyžadují, ale mnohdy fungují nesmyslně. Jsou školení, kdy člověk získá licenci, je licencovaný instruktor, a pokud si do dvou let neudělá nástavbové školení, tak ta licence propadá, i když se vypracovává praxí, popisuje Štěpaník. Sám svým instruktorům doporučuje udělat si nějaké obecné školení například o sportování, vedení skupinových lekcí nebo 3D fitness. Na konkrétní cvičení jim následně udělá interní školení, kde je seznámí s tím, co dělat a nedělat a na co dát pozor.

Dále čtěte: Učí Čechy argentinskému tangu. Tady je její příběh

Reklama funguje hlavně prostřednictvím akcí

Co se týče marketingu, tak ten nemá na starosti speciální člověk. Jedna klientka, která se stala také instruktorkou, jim pomáhá s Facebookem, ale jinak vše obstarává René Štěpaník. Ten zdůrazňuje, že reklamu hodně dělají v rámci akcí mimo Sporcentrum, jako je například Sporťáček, Vydržíš co primátor, festivalový půlmaraton nebo dětský den na majáku. Pořadatelům se snaží vycházet vstříc a dělat vše proto, aby s nimi měli dobrou zkušenost a pokračovali ve spolupráci. Například u akce Vydržíš co primátor jde o tři hodiny šlapání na náměstí. Jen se musí oprostit od politických příslušností, ale akce bývá fajn a lidé ji dobře hodnotí. Někdo to nafotí, udělá se fotogalerie, dá se na Facebook, Instagram nebo na stránky. Zmíněné to bývá i v novinách, stejně jako i půlmaraton, shrnuje. 

Spolu s touto formou propagace je pro sportcentrum dobrou reklamou také polep automobilů jezdících po Zlíně. Špatné zkušenosti naopak mají s drahou a neefektivní reklamou v rádiu nebo se slevovými portály. Když v začátcích platili z jedné slevové nabídky 25 % provizi, rozhodli se udělat vlastní akci, díky které zvyšují také návštěvnost v letních měsících. V určitý čas před prázdninami prodávají po omezený čas lekce s nějakou slevou (tehdy 40 %, tedy za 59 korun) ve formě takzvaných Matýsků. Těch si klienti mohli koupit, kolik chtěli, a pak s nimi platit lekce. Sportcentrum díky tomu mělo peníze a instruktoři jistotu, že jim budou chodit lidé na lekce. 

Také jsme psali: Mirakulum, dřevěný zázrak. Toto je podnikatelský příběh o zábavním parku

Člověka to musí bavit 

Vnitřní prostory Sportcentra už se nedají rozšířit, nachází se tam pouze malé prostory vzadu, které jsou technicky nedosažitelné. Souvisela by s tím velká rekonstrukce, do které se Štěpaník momentálně pouštět nechce. Spíše se nyní soustřeďuje na venkovní konstrukci, kde by chtěli v dobrém počasí rozjet nějaké venkovní tréninky. Trendem jsou kruhové a funkční tréninky, vznikají outdoorová hřiště a děti skáčou parkour. Právě toho chtějí využít a v závislosti na počasí vypsat nějaké sobotní lekce, které proběhnou venku.  

Dále do budoucna Štěpaník přemýšlí nad úpravou venkovních kurtů, kde by si uměl představit další menší halu například s posilovnou a funkční zónou. Funkční tréninky, to je taková móda. Co jezdíme na veletrhy, tak tam vidíme, že to směřuje ke středu těla, funkčním tréninkům. Lidi vidí, že z toho mají výsledky, že když se chtějí zpevnit, tak se zpevní nebo že je přestanou bolet záda. Dá se s tím hodně pracovat, dodává. 

Ideální by bylo, kdyby Sportcentrum Maty bylo v úplně vlastních prostorech, aby nemuseli platit takový nájem. René Štěpaník si myslí, že to tak třeba někdy bude a že by si na to ty peníze i půjčil, ale je pro něj hlavní, že to jakžtakž funguje a lidé chodí. Daří se jim vydělat na nájem, na energie, na instruktory, na recepci, na úklid a něco zbývá také pro rodinu. Člověka to musí samozřejmě bavit a nesmí to dělat pro ty peníze. Kdybych chtěl, tak jdu dělat zahrady, které dělám okrajově jako koníčka, uzavírá.