Jídelní lístky v restauracích jsou rozděleny na skupiny pokrmů. Polévky, těstoviny, ryby, saláty a tak dále. Často se jedna z těchto skupin nazývá dětská jídla, dětské menu, nabídka pro naše nejmenší a podobně. Znamená ale výraz „dětský“ to, že si z této množiny jídel nemůže vybrat dospělá osoba a jde o nabídku, která se svými pravidly zcela vymyká z těch ostatních? Někdy ano, někdy ne. Nabídka dětských jídel přitom může zaujmout leckterého zákazníka. Ten například nemusí být tak hladový, aby zvládl sníst klasickou porci nebo ho prostě jen láká nabídka, kterou klasické menu neobsahuje. Dětské menu totiž není to samé co poloviční porce. Řada českých restauratérů ovšem stále ještě nedokáže vyjít vstříc přání zákazníka. Typickým příkladem je právě odmítání prodeje jídel z takzvaného dětského menu dospělým, v některých případech i dětem, protože restauratéři si stanovují vlastní věkovou hranici dětství. Jak na toto pohlíží zákon a má zákazník právo se ohradit? Odpověď není zcela jednoznačná.
Server Podnikatel.cz zjistil, že v České republice existují čtyři druhy restaurací. V první je jasně dáno, že dětské menu si může bez okolků objednat i dospělý. V druhé nemají jasně daná pravidla například věkového omezení. Zda zákazník uspěje nebo ne, to záleží na obsluhujícím personálu. Ve třetí skupině restaurací řadí mezi dětská jídla výběr z klasické nabídky a pouze zmenšují porce na polovinu. Pokud si toto jídlo objedná dospělý, čeká ho nepříjemné překvapení v podobě dvojnásobné ceny. Do čtvrté skupiny restaurací patří ty, kde jídlo z dětského menu dospělému nedonesou, protože se podle nich jedná o nabídku určenou výlučně dětem. Zvláštní je, že restauratéři z této skupiny si často sami určují, kdy končí dětství. Podle většiny je to ve 12 letech. Prakticky všichni bez výjimky pak dokáží nabídnout poloviční porce z ostatní nabídky, za které si ale neúčtují polovinu plné ceny, nýbrž 70 % ceny běžné porce. To by mohl být důvod, proč někteří restauratéři dětské porce dospělým odmítají. Mohou v tom vidět nebezpečí snížení tržeb, protože dětská menu jsou většinou lacinější.
Co je a není diskriminace?
Ne vždy se zákazník v české restauraci setká s vlídným zacházením.
Důvodem neposkytnutí jídla z dětského menu strávníkovi staršímu 12 let je zpravidla úmysl majitele restaurace přimět zákazníka utratit více. Je to ale také výraz neochoty restauratéra. Zamítnutí objednávky v případě, že v jídelním lístku není jasně uvedeno, že nabídka z dětského menu je určena pouze vymezené věkové skupině, není nijak podloženo. Je to stejně paradoxní, jak kdyby v dětském oddělení odmítli prodat malou obuv nebo oblečení dospělému, protože už na to nemá věk ani tělesné dispozice. Jediným posuzujícím kritériem pro poskytnutí dětské porce je věková hranice, kterou může rodič na místě jen obtížně prokázat a obsluhující ověřit. Neupíráme podnikatelům právo dosahovat vyšších zisků, ale klademe si otázku, proč stanovovat striktně věkovou hranici, jestliže konečné rozhodnutí je na zaměstnanci restaurace. Není zřejmé, proč může pokrm dostat například dvanáctileté dítě, a nikoliv třináctileté,
říká Lukáš Zelený, vedoucí právní poradny spotřebitelského sdružení dTest, které se problematice věnuje. Záleží proto na každém, zda bude odepření objednávky dětského jídla považovat za diskriminaci a příště zvolí raději jiný podnik, nebo ne.
Pokud k odepření dětského menu dospělému dojde, může se za jistých okolností jednat i o diskriminaci. Pokud má restaurace na jídelním lístku uvedena dětská jídla a odmítne je prodat kterémukoli zákazníkovi, jedná se o přestupek, za který by ji Česká obchodní inspekce mohla sankcionovat. Paragrafu 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele se kontroloři drželi například při svém šetření v restauraci v Ostravě-Porubě. Jistá restaurace tam měla nabídku pojmenovanou „něco pro naše malé strávníky“ a dospělé osobě nebylo dovoleno si jídlo z této nabídky objednat. Restauratér následně dostal pokutu za diskriminaci. V jídelním lístku nebylo jasně vysvětleno, kdo je považován za malého strávníka. Mohlo jít o děti, ale také o lidi s nepříliš velkým hladem nebo o ty menšího vzrůstu. Navíc nebyl vysvětlen důvod, proč prodávající odmítá porce z kategorie „pro malé strávníky“ prodávat některým zákazníkům, ačkoli jsou na jídelním lístku uvedena,
odůvodnil Mojmír Bezecný, ředitel inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého České obchodní inspekce.
Jenže je tu i samotný antidiskriminační zákon. Podle § 7 odst. 1 zákona 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona není diskriminací rozdílné zacházení z důvodu věku v oblasti poskytování služeb, pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Podle našeho názoru případ dětských porcí spadá mezi přípustné formy rozdílného zacházení,
uvádí Petr Polák, vedoucí oddělení rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv. Ne vše lze podle úřadu ombudsmana považovat automaticky za diskriminaci. Požadavky na její zdůvodnění jsou přísné a zejména je v nich přihlíženo na kritérium nezbytnosti. To totiž vyžaduje prokázat, že neexistuje alternativní opatření, které by vedlo k cíli a do práva na rovné zacházení by nezasahovalo.
Dětské menu není poloviční porce
Samotný fakt, že menu je nazýváno dětským, není důvodem, aby si jej nemohl objednat dospělý. Pokud je tato možnost v nabídce, pak musí restauratér vyhovět. Pokud není, zákazník požadující menší porci se ocitá na další šikmé ploše, a ne vždy a všude může postupovat stejně. Pokud v nabídce poloviční porce nejsou nabízeny, pak restaurace nemusí zákazníkovi vyhovět. V dobrých restauracích ale není problém si objednat poloviční porci, je to často lepší a jasnější řešení než nabízet dětská menu,
komentuje Václav Stárek, prezident Asociace hotelů a restaurací ČR. Jde tedy o to, zda je dětské menu jedinečné nebo obsahuje jen menší a třeba i méně kořeněné porce z ostatních kategorií jídelního lístku. V dobré restauraci se budou vždy snažit maximálně vyjít zákazníkovi vstříc. Tam, kde tomu tak není, je na zákazníkovi samém, zda využije služeb jiné restaurace. Je totiž čistě na vůli podnikatele, zda danou sekci jídel bude ve svém podniku nabízet a za jakých podmínek.
Dětské menu = smažené menu
Druhou otázkou, která s tou první bezprostředně souvisí, je, kdo si z dětské nabídky vlastně vybere. Pokud si dospělý chce objednat dětské menu, může to být například z toho důvodu, že se stravuje střídmě. Pak je ale velice těžké vybrat si z omezené nabídky lehké a vyvážené jídlo. Většinou jsou totiž dětem nabízeny smažené pokrmy. A to jak maso, například řízečky, kuřecí nugetky, rybí prsty, tak přílohy. Klasickým příkladem jsou hranolky. Aby se neřeklo, jsou v nabídce těstoviny s kečupem a sýrem a podobné speciality, které se správnou životosprávou nemají nic moc společného. S tvrzením, že požaduje dětskou porci z důvodu diety, by tedy zákazník v české restauraci zřejmě pohořel. Je pochopitelně mnohem jednodušší vybrat si jídlo z ostatní nabídky a požádat o poloviční porci. Cena sice bude vyšší, ale nabídka bohatší a často i kvalitnější. Navíc se vše obejde bez zbytečných debat a návštěva restaurace zůstane i příjemně stráveným časem.
Mohlo by vás zajímat: Pro hospody a restaurace hraje stále větší roli Facebook
Normy určující výživové hodnoty a další parametry dětských pokrmů pro restaurace neplatí. To je záležitost školních jídelen a především pak zodpovědnost rodičů. Je bohužel pravda, že dětská nabídka není z výživového hlediska nejlepší a není to dobrá vizitka naší gastronomie. Na druhou stranu i tato nabídka vychází z toho, co děti mají nejraději, a je také otázkou dostatečné osvěty a výchovy ze strany rodičů,
komentuje situaci Václav Stárek z Asociace hotelů a restaurací. Názor, že o výživu dětí by se měli starat především rodiče a ne hospody, zastává i Roman Vaněk, zakladatel Pražského kulinářského institutu: V gastronomicky vyspělých zemích se na dětská menu nehraje. Děti jedí v restauracích to, co jejich rodiče. Jde jen o dohodu s obsluhujícím personálem, jakou modifikaci pokrmu připravit. Dohoda spočívá například v kořenění pokrmu.
Odepření poskytnutí dětského jídla tedy není zásah do lidské důstojnosti dotčené osoby, ale jde jen o výraz jistého nepohodlí, které se restauratérovi nemusí napříště vyplatit, protože zákazník už jeho podnik vícekrát nenavštíví. Restauratérství je jen obchod dělaný lidmi s velkým srdcem a empatií pro gastronomii, nebo amatéry. Všude na světě,
uzavírá Roman Vaněk.
ČLÁNKY DO MAILU