Ústavní soud tento týden rozhodl o tom, že poplatky u lékaře zůstávají i dále v platnosti. Zatímco před měsícem se soud přiklonil k „žalobcům“ a zrušil neproplácení prvních dnů nemoci, tentokrát podpořil reformu ministerstva zdravotnictví a poplatky ponechal. Současně vzkázal politikům, ať o případných změnách rozhodne parlament. A udělal dobře.
Argumenty poslanců z řad ČSSD a KSČM, které útočí na vládní reformu, jsou vesměs populistické. Ne proto, že obě levicové strany tvrdily, že v Listině základních práv a svobod je zakotvena v rámci zdravotního pojištění bezplatná zdravotní péče a že poplatky toto ústavní právo porušují. Nýbrž proto, jak opoziční strany otázku poplatků prezentovaly a především, jak stále prezentují. Staví proti sobě imaginární model bezplatného zdravotnictví (které nikdy neexistovalo a nikdy existovat nebude), za který orodují oni, altruističtí opoziční poslanci, a model zdravotnictví, ve kterém za stejné služby musí pacienti přímo platit a který dle nich zosobňuje současný ministr zdravotnictví.
Pokud postavíte koholi před problém platit či neplatit a dostat za to stejnou službu, každý se logicky rozhodne pro neplatit. Pokud je problém zdravotnictví ukazován v tomto světle, je pak pochopitelný výsledek, že většina obyvatel se staví proti poplatkům u lékaře. Vždy většina lidí bude proti tomu, aby cokoli dávala přímo ze své kapsy.
Jenže realita má k této představě samozřejmě daleko. Nic není zdarma a samozřejmě ani zdravotnictví. Současný systém veřejného zdravotního pojištění levici v jejím populismu jen nahrává. Lidem se peníze rovnou strhnou ze mzdy, díky tomu je nemusejí zpětně vydávat či jimi přímo platit a nejsou tak vystaveni psychologickému efektu, že musí platit. Naopak díky tomu, že jim stát strhává jisté procento ze mzdy, to tolik nemrzí, jelikož ty peníze nikdy nedostali lidé na ruku a někteří si ani neuvědomují, že jim nějaké peníze stát uzmul.
Stát se tak v podstatě chová podle pořekadla „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Stát pochopitelně není nějaká samostatná soběstačná a oddělená instituce s vlastními zdroji. Stát může jen hospodařit s tím, co mu občané povinně sami odevzdají. Stát nedělá charitu, nýbrž jen vrací, a to neefektivně, peníze zpět občanům ve formě např. placené péče. Stát nedává tzv. „obědy zdarma“. To vědí i opoziční politici, přesto na veřejnosti prezentují zcela opačné věci. Na současných preferencích politických stran je vidět, že tato falešná politika slaví úspěch.
Důvodem je, že lidé věří, že jim stát na rozdíl od soukromých podniků dá s radostí oběd zdarma. Věří, že stát má přece dost peněz na to, aby jim zaplatil ošetření. Poplatky u lékaře měly především odradit lidi od zbytečného navštěvování ordinací a plýtvání prostředky. Oproti tomu se vybrané a ušetřené prostředky dají poté použít na léčbu vážných onemocnění, která potřebují větší finanční obnos. A to se dle prvních výsledků skutečně podařilo. Stejně jako neproplácení nemocenské v prvních dnech snížilo nemocnost u zaměstnanců až o pětinu. Díky Bohu, že aspoň poplatky nám prozatím zůstaly. 30 Kč opravdu nikoho nepoškodí a lidem si umožní uvědomit, že všechny služby, i lékařské, něco stojí.
ČLÁNKY DO MAILU