Vystudoval střední školu zaměřenou na umění a reklamu a léta strávil na pozici grafika a designéra. Pracoval pro developery i obchodní centra a vytvářel nejen klasické reklamní kampaně, ale i corporate identity. A mimo jiné pracoval i na zakázkách pro nejrůznější charitativní projekty. Ty se mu líbily, ale zjistil, že ve společnosti je pořád řada předsudků. Čím víc je člověk tetovaný, tím méně ho lidé pořádající tyto sbírky oslovují ke spolupráci. On si nechal své první tetování udělat už v 18 letech a postupně přidával další a další. Řešení proto bylo jediné, založit vlastní charitativní podnik. Společně s manželkou se dohodli na tom, že by chtěli pomoci dětem bez rodin, a v roce 2005 uspořádali první ročník benefiční akce Pohádkový pomeranč. Ta prolomila tabu, protože spočívá v tom, že lidé draží díla našich nejlepších tatérů. Konkrétně pomeranče potetované postavičkami z českých pohádek. Pro Lukáše Poláčka, o kterém další díl seriálu Příběhy podnikatelů je, měl ale Pohádkový pomeranč ještě jeden zásadní význam. Právě na této akci potkal svoji učitelku.
Bára, kterou teď zaměstnává ve svém studiu Inkoust Tattoo, ho seznámila s technikou tetování a dala mu příležitost si tuto práci vyzkoušet. Narodil jsem se s výtvarným nadáním. Od malička jsem kreslil doma i v lidušce. Svoje schopnosti jsem dál rozvíjel i na střední škole. Ale tetování je jiný druh řemesla. Než jsem udělal svoje první tetování a začal pracovat v prvním studiu, uběhl asi rok a půl,
říká Lukáš Poláček, dnes majitel největšího tetovacího studia v Praze. Práci grafika postupně opustil, ale zkušeností z tohoto oboru nelituje. Baví ho totiž tetování ve stylu plakátové tvorby a díky tomu, že umí ovládat grafické programy, ušetří si spoustu práce a času při vytváření návrhů nebo typografickém tetování.
Tatér se učí od mistra, jako za starých časů
Lukáš Poláček, majitel největšího pražského tetovacího studia Inkoust Tattoo.
První profesionální zkušenosti sbíral ve studiu svého kamaráda. Kvůli neshodám na tom, jak má podnik vypadat, se ale po roce rozešli. Pak přijal nabídku z jednoho velkého pražského studia, kde se naučil nové techniky a díky hostujícím umělcům získal řadu podnětů a inspirací. Další etapu života strávil ve Skotsku. Plány na otevření vlastního salonu na Britských ostrovech ale překazila ekonomická situace a Lukáš se znovu ocitl v rodné Praze. S tetováním začal v domácím studiu na privátě na Žižkově. A když už byl byt pro narůstající počet zákazníků malý, otevřel ve Vršovicích atelier Horror Vacui. Tam už jsme měli místo pro tři tatéry. I prostory ve Slovinské ulici nám ale začaly být malé a já se rozhodl založit opravdu velké studio. A tak před třemi lety vzniklo Inkoust Tattoo. Vzešlo vlastně ze studia Horror Vacui, ale s vizí přiblížit se víc lidem a nabídnout jim něco nového a lepšího,
vzpomíná majitel salonu. Sklepní prostory v samém centru Prahy daly vzniknout největšímu podniku svého druhu ve městě. Dnes je v něm zaměstnáno dvanáct lidí a má potenciál dalšího růstu.
Každé svoje studio jsem budoval tak, jako bych se do něj měl jít tetovat já sám, moje žena nebo děti. Ani Inkoust Tattoo proto není žádné doupě, ale prostor, ve kterém by se každý příchozí měl cítit příjemně. Při tetování porušujeme integritu kůže a aplikujeme do ní cizí látky, jakákoli nedokonalost může mít za následek infekci a špatné hojení. Proto tu musí být čisto. A důležitá je i atmosféra. Na začátku mi nikdo nevěřil, že open space může být intimním prostředím. Ale ukázalo se, že je to skvělé řešení. Lidi si při tetování můžou povídat nebo poslouchat společně hudbu. Vycházel jsem z vlastních pocitů, protože já osobně mám rád, když při tetování mě samého nejsem sám,
popisuje Lukáš Poláček s tím, že tetování je intimní záležitost hodná respektu. První dojem pro něj hraje velkou roli v jakémkoli lidském kontaktu, proto se ze všech sil snaží o to, aby se lidé v Inkoust Tatto cítili jako na návštěvě u přátel.
A klienti to, soudě podle zájmu o studio, oceňují. Denně jich do sklepení ve Zlatnické ulici přijde kolem třiceti. Na nedostatek zákazníků si stěžovat nemůžeme. Každý z našich tatérů má až tři zákazníky denně, počty samozřejmě závisí na rozsahu práce. Pravdou ale je, že v Česku roste zájem o tetování. Už to není jen znak kriminálníků a pankáčů, ale chodí k nám i právníci nebo lékaři. Společnost začala tetování vnímat jinak, a to je dobře nejen pro náš byznys, ale i náš umělecký a řemeslný rozvoj. Lidé už se nebojí větších a barevnějších motivů. Přesto jsme ve srovnání se světem ještě hodně pozadu. Mám zkušenosti ze Skotska nebo z Norska, kde se běžně nechávají tetovat i starší lidé. Není tam výjimkou, že přijde babička a chce nechat vytetovat jména svých vnoučků. U nás k tomu taky postupně dozrajeme, ale bude to trvat. Zatímco naše nejstarší tetovací studia jsou na trhu dvacet let, v Německu a dalších zemích už působí přes půl století,
komentuje Lukáš Poláček. Denním chlebem tatérů sice dál zůstávají drobné hvězdičky nebo nápisy, ale čínské znaky a další trendové záležitosti postupně vytlačují sofistikovanější motivy, což je pro tatéry výzvou.
Na volný termín se v Inkoustu čeká i pět měsíců. A zakladatel studia si může dovolit i luxus zákazníka odmítnout. To se stává zvlášť u lidí, kteří do studia přijdou s ne zcela jasným přesvědčením. Tetování je záležitost, kterou máte na těle ve většině případů nadosmrti. Proto každému člověku poskytujeme spoustu informací a standardem jsou u nás bezplatné konzultace. Klient má šanci si všechno pořádně rozmyslet a případně se vrátit. Taky odmítám práci, se kterou bych se osobně nemohl tématicky spříznit. Zákazník od nás vždycky odchází s tetováním, které je originální a kvalitní a my se pod něj můžeme s čistým svědomím podepsat,
dodává tatér. Že může odmítnutý klient zamířit ke konkurenci, ho netrápí. Konkurenční salony má rád zvlášť z toho důvodu, že těch vyloženě špatných je v Praze méně než těch dobrých. V tom se naše hlavní město liší třeba od Berlína. Tam je konkurence obrovská, ale o to početnější je zastoupení salonů, kolem kterých se Lukáš Poláček bojí i projít.
Najít dobrého zaměstnance je těžké, najít dobrého tatéra ještě těžší
Tatérství se v Česku nikde nestuduje. Úřad práce sice nabízí rekvalifikační tatérský kurz, ale podle zkušeností Lukáše Poláčka se na něm lidé nic moc nenaučí. Kurz je dobrý proto, že se zájemci seznámí s typologií kůže a základní technikou, pokud se ale v oboru chtějí uplatnit, musí se dál vzdělávat a rozvíjet. Mezi tatéry to funguje jako v dávných dobách, kdy mistr předávat své umění a zkušenosti žákům. Jsem toho názoru, že žák by měl být schopen odvést úplně stejnou práci jako jeho mistr. Po sedmi tatérech, které jsem vychoval, jsem požadoval, aby pracovali s materiálem, prezentovali se a chovali k zákazníkům tak, jak to dělám já. Nikdy to ale nebylo na úkor jejich vlastního tvůrčího rozvoje, to už by bylo špatně,
vysvětluje tatér.
Najít ideálního zaměstnance není jednoduché v žádné oboru, ale z předchozích řádků vyplývá, že mezi tatéry je to ještě složitější. Majitel Inkoust Tattoo preferuje stálý tým, z něhož nikdo nemá tendence odcházet. Lidem se v Inkoustu líbí a do práce chodí rádi. Fungujeme jako jedna velká rodina a jdeme si na ruku. Někoho, kdo by narušoval zdejší harmonii, bych nepřijal. Já jsem navíc dost benevolentní šéf a tatéři můžou po večerech zůstávat ve studiu a pracovat si na návrzích, zapojovat se do Pohádkového pomeranče nebo workshopů,
vykládá majitel studia. Na současném stavu ho baví to, že vznikla skupina umělců, která se dokáže vzájemně inspirovat a pobízet. Rád se podívám pod ruce kolegovi a rád nechám nahlédnout i na svou práci. Posouvá to dopředu náš umělecký výraz i řemeslnou odbornost. Studia o jednom člověku mi nepřijdou inspirativní,
dodává Lukáš Poláček.
Proto také rád vyjíždí hostovat do jiných salonů. Za nedlouho odlétá za prací do Singapuru a pak se svým týmem zamíří na mezinárodní soutěž do Paříže. Je důležité se vzdělávat a poznávat nové styly. Kdo zůstane na mrtvém bodě, ten řemeslo nedělá srdcem. A pokud řemeslo ctíte a máte k němu náležitý respekt, pozitivně se to odrazí na vaší práci,
říká Lukáš Poláček. I proto ho trochu mrzí, že čeští zákazníci nemají důvěru k hostujícím tatérům. Zatímco on má při výjezdu do zahraničí vždycky plno, v Česku je problém sehnat práci i hostujícímu umělci s velkými zkušenostmi a dobrými referencemi. Velkou roli v tom podle majitele salonu hraje i jazyková bariéra. Pokud člověk neumí anglicky nebo neovládá rodný jazyk tatéra, nemá šanci si s ním vytvořit bližší vztah a důvěřovat mu.
Obor potřebuje osvětu a jasná pravidla
Tetovaní asi vědí, ale ostatní možná překvapí, že i práce tatéra je sezónní záležitostí. Proto studio Inkoust Tattoo pořádá pro své stálé klienty i marketingové eventy jako jsou party u příležitosti zahájení a zakončování sezony. Většinou jde o koncert, grilovačku a tak dále. Zájem o tetování končívá na začátku léta a znovu začíná po prázdninách. Je to dáno tím, že lidé si chtějí užít letních radovánek a nebýt omezováni tím, že nesmí rozbodané tělo vystavovat slunečním paprskům. Lukáš Poláček to akceptuje, ačkoli tvrdí, že pro něj osobně je lepší si na čerstvě potetovaná záda obléknout jen lehké letní tričko, než aby se nechal tetovat v zimě a pak nosil několik vrstev oblečení. Salon ale samozřejmě ani v průběhu léta nezavírá, jen se v tomto období pracuje v omezenějším provozu.
Inkoust Tattoo se zaměřuje především na stálou klientelu. Vedle dalšího rozvoje studia se chce ale jeho majitel v nejbližší době zaměřit i na vzdělávání a osvětu veřejnosti. Začneme úplně od začátku, seznámíme se s historií a vznikem tetování i s tetovacím náčiním. Poradím lidem, jak poznat dobrého tatéra, protože ne každý umělec je zároveň zdatný po řemeslné stránce. Často jsou v našem byznysu lidé, kteří dělají zajímavé věci, ale patří mezi takzvané rychlokvašky. Drží se jen proto, že je jejich styl něčím zajímavý a výjimečný, a protože nerespektují základní pravidla, dochází k tomu, že špatně provedené tetování po letech vypadá hrozně. Na kurzu lidem nabídnu možnost zkusit si tetovat do pomeranče nebo umělé kůže, aby sami zjistili, že to není snadné a vyžaduje to praxi. Pak budou schopni najít si cestu ke skutečným profesionálům. Nemusí to být přímo k nám. Budu rád, když budou mít práci všechna kvalitní studia,
říká Lukáš Poláček.
Zároveň kritizuje Asociaci profesionálních tatérů a piercerů České republiky. Ta sice vznikla už před sedmi lety, ale není o ní příliš slyšet a jako profesní sdružení moc nefunguje. Podle Lukáše Poláčka je to vidět při každé kontrole hygieniků. Ti často vůbec neví, podle jakých zákonů a nařízení tetovací studia kontrolovat a na co se zaměřit. Přitom právě profesní asociace by měla hygienikům a dalším orgánům podat pomocnou ruku a vytvořit s nimi jasná pravidla. V byznysu, ve kterém zákazníci ročně utratí půl miliardy korun ročně, dnes chybí.
Lukáš Poláček nezapře, že začínal v reklamní agentuře a mediálním domě. Uvědomuje si, že jeho studio v rámci oboru dosáhlo takové velikosti, že se bez propagace neobejde. Díky předchozí praxi si s návrhy a tvorbou reklamních materiálů poradí sám. Spoustu věcí jsem si navrhoval sám a do práce na nových materiálech se snažím zapojovat i své kolegy. Na našich posledních letácích jsme dělali tři. Je to příjemná práce, kterou děláme pro sebe a odpočineme si u ní, protože je to zase něco trochu jiného. Navíc se nám tím otevírají další možnosti. Kdysi jsem přemýšlel o tom, že bych pod značkou Inkoust Tattoo otevřel další salony, ale to by nefungovalo jako teď. Chci si udržet ráz rodinné a klidné firmy. Jen ji posunu o kus dál a vytvořím umělecký ateliér. Lidi se tu budou moci věnovat nejen tetování, ale i vedlejším projektům spojeným s uměním a designem. Už jsme třeba dělali design mobilních telefonů nebo kolekci bot a chystáme se na další projekty. To je progres, který mě baví,
uzavírá Lukáš Poláček.
ČLÁNKY DO MAILU