Dluží vám a nemáte na to papír? Využijte institut uznání dluhu

Uznáním dluhu se současně obnovuje promlčecí lhůta dluhu, a to na dobu deseti let, což je rovněž nezanedbatelné pozitivum tohoto právního institutu. V praxi nicméně mnohdy nastávají situace, že dlužníci, kteří se ocitli v prodlení s úhradou svého dluhu, již s věřitelem nekomunikují nebo ze zřejmých důvodů jednoduše nechtějí a dobrovolně odmítají svůj dluh věřiteli písemně uznat. V takovém případě přichází na řadu alternativní možnost tzv. konkludentního uznání dluhu, jehož prostřednictvím se mnohdy lze účinně domoci i těch dluhů, které nejsou podloženy žádnou písemnou smlouvou, směnkou nebo přijatou objednávkou či fakturou, ale dlužník na ně v minulosti již částečně plnil.

Konkludentní uznání dluhu nastává v případě, kdy dlužník nečiní výslovné (resp. písemné) uznání dluhu, nicméně z jeho právního jednání ve vztahu k předmětnému dluhu určitým způsobem vyplývá, že dluh vůči věřiteli existuje, s čímž právě občanský zákoník spojuje nevyvratitelnou právní domněnku, že dlužník takovýmto svým jednáním existenci dluhu vůči věřiteli uznává. Konkludentní uznání dluhu má z formálního hlediska stejné právní účinky jako písemné uznání dluhu s tím rozdílem, že konkludentně uznat dluh nelze za předpokladu, že uznávaný dluh je k okamžiku jeho „konkludentního“ uznání již promlčen. Současně je při konkludentním uznání dluhu ze strany věřitele nutné jednání dlužníka, kterým k uznání dluhu konkludentně dochází, vždy určitým způsobem prokázat. Občanský zákoník v ustanovení § 2054 předjímá dvě základní formy „konkludentního“ uznání dluhu – jednou z nich je placení úroků na předmětný dluh a druhou částečné plnění dluhu. 

Placení úroků nebo částečné plnění jako uznání dluhu

Občanský zákoník spojuje důsledky uznání dluhu nebo jeho části jednak s hrazením úroků na příslušnou dlužnou částku. Pokud tedy například dlužník v minulosti nějakou dobu věřiteli řádně splácel úroky z poskytnuté zápůjčky, lze takovéto chování či jednání dlužníka považovat za konkludentní uznání celé zapůjčené částky, které pak lze případně uplatnit i u soudu s důkazem, že k placení úroků ve sjednané výši věřitelem opravdu docházelo, a dluh proto v tvrzené výši opravdu existuje. 

Druhou variantou konkludentního uznání dluhu představuje částečné plnění dluhu dlužníkem. Pokud dlužník svůj dluh částečně splní (např. splatí věřiteli část zápůjčky nebo uhradí věřiteli část faktury s uvedením jejího variabilního symbolu), má takovéto částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, je-li možné z okolností usoudit, že svým plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn.: NS 23 Cdo 405/2013, ze dne 21.02.2014, dospěl k závěru, že smyslem a účelem dosavadní právní úpravy je zakotvení zásady, podle které plní-li dlužník bez dalšího částečně svůj dluh, je jeho úmyslem plnit na celý existující dluh, pokud sám výslovně neuvede, že částečným plněním dluh neuznává v plném rozsahu. 

Naopak věřitel je v takovém případě oprávněn očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, svůj dluh vůči věřiteli uznává. V kontextu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze proto učinit závěr, že částečné plnění dlužníkem bude mít za následek uznání zbytku dluhu za předpokladu, že dlužník bude na svůj dluh částečně plnit a výslovně nedá věřiteli najevo, že ve zbývajícím rozsahu dluh neuznává nebo zpochybňuje.

Podle některých názorů vyjádřených v rozhodovací praxi českých soudů lze za uznání dluhu považovat také dohodu o započtení vzájemných pohledávek, toto je však poněkud sporné, vzhledem k rozcházejícím se názorům na danou věc. Dohodu o započtení je z určitého pohledu samozřejmě možné považovat za projev vůle dlužníka o existenci započítávaného dluhu. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu skutečnost, že cílem započtení je zánik dluhu jako takového a nikoliv jeho uznání či potvrzení jeho existence. 

Jeden z mála případů, kdy by bylo možné ze zápočtového úkonu dovozovat, že jím došlo ke konkludentnímu uznání dluhu, je ten, kdy by provedený zápočet byl následně shledán neplatným (např. v důsledku nesplnění zákonných podmínek k započtení pohledávek) a započítávaná pohledávka by tak nezanikla. Vzhledem k existenci protichůdných názorů na tuto problematiku ze strany českých soudů ovšem zůstává otázkou, jestli by případně neplatná dohoda o započtení pohledávek opravdu byla postavena na roveň uznání dluhů, jež měly započtením zaniknout, a to se všemi důsledky, které s uznáním dluhu občanský zákoník spojuje. 

Konkludentní formu uznání dluhu lze využít zejména v případech, kdy dlužník z různých důvodů odmítá podepsat písemné uznání dluhu, avšak na dluh už někdy v minulosti částečně plnil. Jak již však bylo nastíněno, tento způsob uznání dluhu je možné použít pouze za předpokladu, že uznávaný dluh nebyl k okamžiku konkludentního projevu vůle dlužníka ještě promlčen. Pokud by totiž uznávaný dluh například k okamžiku částečného plnění již promlčen byl, nemělo by takovéto jednání dlužníka za důsledek konkludentní uznání dluhu ve smyslu občanského zákoníku.