Do lesa nechodí na houby, ale na korálky. Sama vyrábí tradiční skleněné šperky

Výrobky s nádechem historie

Korálky se na Šumavě vyráběly od pradávna a zmínky o takzvaných páteřících pocházejí už ze 14. století. Navlékaly se původně na střívka a tvořil se z nich růženec. Skleněný korálek se navíjel přímo z huti, z pánve, kde byl rozžhavený sklářský kmen, na drátky. Ty měly tehdy 1 až 1,5 metru. Já je mám, pro srovnání, dlouhé jenom 30 centimetrů a navíjím korálky jednotlivě, kdežto oni to dělali po desítkách. Za jednu šichtu, která činila 12 až 16 hodin, dokázali navinout až pět tisíc korálků. To si nedovedu představit, popisuje Alena Kyrálová. Ona vine korálky přímo z tyčoviny, což je prefabrikátované sklo, které si nahřeje nad sklářským kahanem, který má od 900 do 1200 stupňů, a začne navíjet na drát (mandel). Otáčením a zahříváním v plamenu pak vznikne korálek. Ten je možné dále zdobit. Například čárky nebo puntíky jsou formou vrstvení skla na sklo a ostrým předmětem vznikají dekory.

V dílničce má Alena různé kahany, dále jsou potřebné mandrely, sklo, tyčovina, chladicí granulát nebo chladicí pec. Ke kompletování šperků používá chirurgickou ocel, stříbro nebo hedvábné šňůrky. Také se neobejde bez kleštiček, pinzet a podobných doktorských nástrojů. Formičky přitom nepoužívá, i když je jich velká škála. Každý výrobek je potom jeden jako druhý a já mám ráda to odlišení. Každý kus je originál stejně jako člověk. Mám to tak dané a raději si s tím hraju, než abych to dávala do formičky, doplňuje.

Alena Kyrálová necelých deset let pracovala jako brusička skla v Anínské sklárně. Když ji zavřeli, prošla rekvalifikačními kurzy a chvíli prodávala v galerii, ale cítila, že to není ono. Pak odešla na mateřskou, a jelikož měla hodné dítě, začala tvořit. Hnacím motorem pro ni byl jeden barvitý sen a také manžel, který jí k Vánocům koupil kahan. Možná toho posléze i litoval, protože jsem od té doby byla hodně v dílně, usmívá se. Broušení podle ní byla krásná práce, ale byla příliš jednotvárná. Oproti tomu se u její výroby sama rozhoduje, čemu se bude věnovat, a je pánem svého času. Občas také dostane zakázku, která je pro ni výzvou. Naposledy se jednalo o figurku vlka.

Plamen je tajuplný

Při práci s plamenem musí Alena pracovat rychle. Je to podle ní úžasný pocit, protože to už máme v sobě zakódované z dávných dob. Plamen sám o sobě je zvláštní a tajuplný. Dívat se do něj, jak z ničeho vyrábíte něco a děje se vám to přímo pod rukama, je úžasný a nádherný, až nepopsatelný pocit, vysvětluje s tím, že někdy i žasne nad tím, co její srdce vytvoří. Někdy musí být rychlá, ale nikdy ne zbrklá. Některé korálky vyrábí deset minut, jiné dvacet, složitější dekory pak klidně i hodinu nebo déle. Úrazy zde nejsou závažné, ale je potřeba s nimi počítat. Stalo se mi jednou v začátcích, kdy jsem měla respekt z toho kahanu a pak se vytratil, že jsem se o něj popálila a spálila si předloktí. To byla ošklivá popálenina a dodneška tam mám jizvu. Vím díky ní, že musím dávat větší pozor. Respekt z kahanu mám stále, vzpomíná Alena.

V rámci práce se musí stále učit nové věci a přicházet i s novými technikami. Alenin tatínek je také brusič a sklář, který zažil ještě staré mistry. Ona se od něj hodně dozvěděla. Přesto, že pochází ze sklářské rodiny, na sklo se nesmělo sahat. A to ji hlavně v pubertě dost štvalo. Proto nechápala, k čemu vlastně je, a říkala si, že nikdy nebude jako rodiče. Nakonec se sklem pracuje. 

Místní důležitá tradice

Šumava je korálky, páteříky a sklářstvím samotným proslulá. Alena pokračuje v tradici, která se k Šumavě pojí. Možná by se ještě mohla korálkům věnovat na Moravě, protože tam vyráběli korálky Keltové, a to především pro ochranu. Co se týče konkurence, je to podobné jako například s keramikou nebo s obrazy, kdy má každý svůj styl a také jistá tajemství. Určité věci si chráním a neříkám postup nebo techniku. Člověk, když tomu trochu rozumí, tak na tu techniku stejně přijde, ale neříkám to, shrnuje s tím, že se snaží věci inovovat, ale ne kvůli ostatním. Má radost, když se k ní zákazníci vrátí a dokážou ji ocenit a pochválit.

Když jdou s rodinou do lesa, říká, že jdou na houby. Manžel ale moc dobře ví, že budou na procházce sbírat korálky a střepy. Když byly jejich děti malé, braly to jako poklad. Ona jim říkala, kdo to asi vyráběl, jaký měl život, kde asi bydlel. Pro Alenu je to tajemné i fascinující. Na Šumavě je nádherně, je to chráněná krajina a může se stát, že třeba někde v lese najdete střípky nebo i korálek. Když máte tedy štěstí, prozrazuje. Je pro ni úžasný pocit, že vytváří něco, co může někdo najít třeba za sto let a také o ní přemýšlet.

• 
• 
• 

Dalších 21 fotografií

Zákazníci mohou přijet přímo do dílny

Aleně Kyrálové dříve fungovalo, že jezdila do místní menší firmy, kde za ní a jejími produkty mohli lidé dorazit. V sezóně je každé úterý v Modravě a v pondělí a v pátek ji mohou lidé navštívit přímo v její dílně. Mohou si zde dát kávu, podívat se na výrobu, popovídat si nebo si poslechnout něco o historii sklářství a páteříků. Také jezdí na trhy, kde se potkává s lidmi z druhého konce republiky. Takový kontakt je podle ní mnohem srdečnější. Zákazníci navíc přímo vidí, jak výrobky dělá, že to není žádný přeprodej. Mnozí tomu totiž v dnešní době nevěří.

Lidé by si podle Aleny měli uvědomit, že když vidí ji nebo jakéhokoliv řemeslníka, který dělá například krajky nebo vitráže, že to dělá s láskou a dává do toho kus sebe, své pocity, duši a lásku k danému řemeslu. Vadí jí totiž poznámky, že je to drahé a že si to koupí jinde. Je to drahé z toho důvodu, že je to originál a jedinečný kus. Pokud ten jedinečný kus nechcete mít, nikdo vám ho nenutí. Můžete pokračovat dál a koupit si ho někde jinde. Samozřejmě, bude to jiná kvalita, ale nedá se to srovnávat, vysvětluje. 

Kyrálky by v budoucnu měly mít také e-shop, který už je rozpracovaný.  Alena dává hodně výrobků na Instagram nebo na facebookové stránky, kde ji mohou lidé kontaktovat a poptávat její zboží. Ona je však upozorňuje, že na fotce může věc vypadat jinak než v originálu.

V růžencích lidé hledají útěchu

Když Alena Kyrálková začínala s řemeslem, věnovala se keltským korálkům a posléze díky synovi přešla také na figurky zvířátek. Měla také růženec po babičce a chtěla si ho opravit. Byl pro ni srdeční záležitostí. Nakonec zůstal schovaný v krabičce, ale přivedl ji k jejich výrobě. Od pána z místního muzea se o nich dozvěděla více, udělala si také certifikát a začala je dělat starou klasickou technikou. Hodně se prodávaly za covidu, kdy lidé potřebovali nějakou útěchu nebo prostě něco žmoulat a s něčím se potěšit, uvádí Alena. Často si je lidé také kupují, aby si je mohli připnout v autě. Nebo se jedná o módní záležitost. Mladší generace si je kupují jenom z toho důvodu, že je nosí nějaký zpěvák nebo jejich vzor. To se potom většinou nejvíce prodávají barevné, černé, růžové a bílé nebo transparentní, upřesňuje s tím, že z východu přichází také vlna růženců se střapečkem, což jsou takzvané japa mály.

Růžence vyrábí v různých typech podle toho, pro koho jsou. Například muži nechtějí kytičky, ale naopak třeba keltské motivy. Dělat růžence mě strašně baví. Když je tvořím, vždycky si říkám, jestli se k nim bude ten člověk modlit a jaké prosby bude vysílat tam nahoru, vyjmenovává Alena Kyrálková. Jejím velkým snem je dostat se s růženci do Říma. To je pro ni největší hnací motor. Samozřejmě mám v plánu dál vyrábět korálky, aby z nich měli lidé radost, vraceli se ke mně a byla jsem žádaná, uzavírá Alena.