Co proboha všichni máte proti Českým drahám? Že prý vlaky nejezdí na čas, že jsou špinavé a zastaralé a jízdné vysoké. Zkuste se na to podívat i jinak! Kde byste ve svém našponovaném pracovním programu našli volných 30 minut, nebýt Českých drah. Zadarmo a občas i v teple se můžete při cestě do práce kochat romanticky zasněženou plání, kde vlak na půl hodinky nečekaně zastaví. Co na tom, že 30ti kilometrovou trasu z jednoho středočeského městečka do Prahy zdoláte vlakem stejně rychle jako před více než sto lety cestující na první elektrifikované trati v Čechách mezi Táborem a Bechyní, která měří 24 kilometrů a kterou v dobách slávy rakousko-uherských železnic vystavil František Křižík?
Vždyť i britské vlaky jezdí nyní pomaleji než v dobách parních lokomotiv. Podle jízdního řádu z roku 1900 se z Liverpoolu do Manchesteru dalo vlakem dojet za 40 minut. Potom, co tamní železnice nejprve vláda znárodnila a potom nešťastným způsobem zprivatizovala, trvá jízda mezi oběma městy 47 minut.
Ale zpátky do Čech. Brát si příklad zrovna z Británie a její zpackané privatizace železnic není zrovna moudré. Například ani ohledně výše jízdného. Zatímco na britských ostrovech se snažili přilákat cestující snížením jízdného, což vedlo k přehlcení vlaků, České dráhy zvolily cestu opačnou. Zdražování. To prosincové bylo docela citelné. Cestujících sice ve vlacích v reakci na drahé jízdenky výrazně neubylo, ale přínos zdražování asi nebude valný. Jen velký snílek by mohl doufat, že by se osobní železniční přeprava v podání Českých drah zbavila přívlastku ztrátová.
Ti, kteří se domnívají, že by dokázali osobní dopravou po železnici vydělávat, zatím mohou být v klidu. S výjimkou pár regionálních dopravců si zuby na osobní železniční dopravě zatím nevylámou. České dráhy totiž jen tak někoho na hlavní dopravní trasy nepustí. Přesvědčila se o tom před dvěma lety firma Railtrans, která chtěla jezdit na trase mezi Prahou a Ostravou. Těsně před prvním plánovaným výjezdem se projekt zhroutil. Lokomotivy Railtransu nedostaly povolení ke vjezdu na české koleje. Česká legislativa totiž upřednostňuje při přidělování traťové kapacity vlaky objednané státem před spoji soukromých dopravců. Nově se na boj s ministerstvem dopravy a zákony chystá další český Don Quijote, úspěšný podnikatel Radim Jančura, zatím brázdící české silnice ve žlutých autobusech. Slibuje, že v luxusních vlacích bude za rozumný peníz přepravovat lidi mezi Prahou a Ostravou. Pokud se mu podaří na koleje do tří let probojovat, jak plánuje, možná už bude jezdit na moderních vysokorychlostních tratích.
V české železniční síti by totiž mělo příštích v pěti letech skončit v přepočtu přes 70 miliard korun z bruselské poklady. Tolik hodlá Evropská unie napumpovat do modernizace železnice v Česku. Lze jen doufat, že Praha rozhodne o využití těchto peněz smysluplně, protože podobně štědrá podpora EU vlakové dopravě se už asi nebude opakovat.
Prozatím se ale nemusí vlakoví cestující v Česku připravovat na žádné velké změny. S každým novým jízdním řádem přijde několikadenní kolaps osobní železniční dopravy, jaký jsme zažili například loni v prosinci. Výstavba rychlostních koridorů, díky nimž se množí zpožďování vlaků, se potáhne i přes finanční injekci z Bruselu donekonečna. České vlaky budou i nadále špinavé a náchylné na jakékoli výkyvy počasí, takže je rozhodí déšť, mráz, sníh, prudké slunce či vítr. A průvodčí? Ti se i nadále budou k cestujícím odmítat chovat jako k zákazníkům a hrát mezi sebou celostátní hru na to, kdo vydrží déle ve špinavé a propocené uniformě.
Ledaže by nějakého úředníka napadlo přiblížit české železnice vyspělému světu, tak jako tomu bylo v dobách Františka Křižíka. A že by třeba také dal šanci soukromým dopravcům a povolil jim vstoupit ve větším na české železnice. Jenže ruku na srdce. Na čisté, moderní vlaky jezdící podle řádu a za adekvátní jízdné by si vlakoví cestující v Česku asi už jen těžko zvykali.
ČLÁNKY DO MAILU