Reforma veřejných financí ustoupila v posledních týdnech lehce do pozadí. Lidé žili jinými aktuálními problémy. Volba prezidenta je však pomalu zapomenuta, stejně tak jako orkán Emma, který se nad naší republikou minulý týden prohnal. Lidé se navracejí zpátky ke svým každodenním starostem a začínají se opět zajímat, ať už patří k voličům levice či pravice, o dopady reformy veřejných financí na jejich životy a další aktuální politické otázky zmiňované v médiích. I když asi každý ví o nešťastném překliku předsedy Strany zelených Martina Bursíka, myslím si, že mezi nejožehavější témata dneška momentálně spíše patří poplatky ve zdravotnictví. Neustále v novinách můžeme číst vyjádření odborníků různého zaměření, kteří se snaží přesvědčit společnost ať už lepšími nebo horšími argumenty o správnosti svého názoru na věc. Diskuzní pořady nabízejí v hojné míře konfrontaci snad všech možných úhlů pohledu. Nezřídka se můžeme také setkat se srdceryvnými příběhy z lékařských ordinací, kde se lidé dostali do kontaktu s „realitou“ kapitalismu ve zdravotnictví. Nechtěl bych každopádně snižovat vážnost nutnosti změn ve zdravotnictví, určitě tato oblast potřebuje změnu, ale odvážil bych se tvrdit, že existuje mnohem zásadnější dlouhodobý problém, do jehož řešení se nikomu příliš nechce, a tím problémem je náš důchodový systém.
Důchodový systém v ČR je v současnosti založen na mezigenerační solidaritě. Pominu-li názory o spravedlnosti či oprávněnosti tohoto systému a soustředím-li se jen na jeho efektivitu a výhled do budoucna, dá se konstatovat pouze to, že nynější systém je neudržitelný. Strom života naší republiky hovoří jasnou řečí, naše populace stárne a projekce do dalších desetiletí se za optimistickou označit zrovna nedá. Složení obyvatelstva ČR se bude neustále posouvat směrem ke starším ročníkům a důchodců značně přibude na úkor lidí v produktivním věku. V případě zachování systému mezigenerační solidarity by se brzy zátěž produktivní vrstvy obyvatel stala neúnosnou. To si uvědomují všichni napříč politickým spektrem. Tedy všichni až na komunisty. I když i ty podezírám spíše z populismu než ze ztráty mozkových buněk. Jinak si totiž jejich demagogická vyjádření o naprosté bezproblémovosti současného systému nedokážu vysvětlit. Pravdou sice je, že v posledních letech byl účet důchodového systému v přebytku, ale to vůbec nevypovídá o jeho efektivitě a udržitelnosti do budoucna. Již nyní podíl průměrného důchodu ku průměrnému platu klesá a dle odborníků se tento propad bude stále prohlubovat. Při ponechání současného systému by se tak budoucí důchodci časem dostali pod hranici chudoby. Nedá se pochybovat o tom, že se musí důchodový systém reformovat.
Vzpomínám si na přednášku pana ministra financí Kalouska, která proběhla asi před třemi lety na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pan ministr tam právě důchodovou reformu označil jako jednu z nejdůležitějších oblastí, které potřebují změnu. I odborníci z řad analytiků, statistiků nebo demografů bijí na poplach. Ač má každá strana propracovaný svůj návrh reformy důchodového systému již několik let, od slov k činům zeje stále velká propast. Do realizace důchodové reformy se nikomu příliš nechce. Ale proč? Že by se politici řídili známým českým příslovím nehas, co tě nepálí
a čekali, že se třeba problém vyřeší sám? Či tato oblast není tak politicky zajímavá, že v případě prosazení reformy by si strany nezvedly popularitu? Že by ohledně tohoto problému musely strany souhlasit a hlasovat s politiky jiných stran? A přitom zrovna nyní máme vhodnou dobu na přijetí apolitických reforem. Dle teorie politického cyklu se nacházíme uprostřed volebního období, od voleb daleko, do dalších jakbysmet a přesně v tomto čase je šance, že se prosadí reformy, které sice nepřinášejí ihned politický zisk, ale o to více jsou potřebné do budoucna. Populismus a zlepšení volebních preferencí v současné době nehrají takovou roli. Teď existuje velká šance na smysluplné změny. Pánové politici, nepropásněte ji.
ČLÁNKY DO MAILU