Eliška Hašková Coolidge se narodila v Praze, po roce 1948 ale s rodinou odešla do zahraničí a v roce 1950 do Ameriky. Vystudovala prestižní americkou univerzitu a v Bílém domě pracovala jako asistentka pěti amerických prezidentů. Poté pracovala mj. jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států na ministerstvu zahraničích věcí USA. Dnes se prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services zabývá kromě dalších oblastí také etiketou a společenským chováním, jež vyučuje. Serveru Podnikatel.cz poskytla rozhovor u příležitosti vyhlášení letošního ročníku soutěže Top Asistentka, kde je prezidentkou poroty.
Etiketa souvisí s etikou a morálkou. Pokud se zaměříme na oblast podnikání, jak podle vás souvisí podnikatelská etiketa s podnikatelskou etikou?
Absolutně! Je to velice propojené. Myslím si, že etiketa by byla prázdná, kdyby nepramenila z etiky a neměla v ní svou podstatu. Důvod, proč se na někoho usmějeme, nebo proč někomu poděkujeme je, aby se člověk s námi cítil dobře. Jde o ohleduplnost, respekt vůči druhému člověku. V tom je základ. Pak existují nějaké principy chování, které jsou mezinárodně uznané, jsou to zvyklosti, které se dodržují a ukazují právě to, že máte pro druhého člověka respekt.
To jsou zásady, které se snažíte vštípit také účastníkům vašich kurzů etikety, které vedete? Mnoho lidí si pod slovem etiketa možná představí hlavně pravidla chování vyšší společnosti nebo třeba diplomatický protokol…
Všechny kurzy, které pořádám, staví na tom, že etiketa pramení z etiky a její podstatou je respekt pro druhé. Není to například jenom diplomatický protokol, i když samozřejmě, ten také existuje. Ale etiketa obecně jsou věci, které se naučíme dělat, abychom nikoho neurazili. Dám vám jiný příklad. Existují zákony, které se nemají porušovat a které jsou zaměřené na to, aby společnost žila bezpečně. Vedle toho zdvořilost je seberegulace. Kdybychom se všichni seberegulovali, nepotřebovali bychom nakonec ani zákony. Kdyby ve všech z nás byla disciplína. Hraje v tom roli také pokora, člověk, který dosáhne velké moci nebo peněz, by si měl umět uvědomit, že mu třeba něco chybí. V New Yorku, v Londýně nebo Paříži platí, že když někdo dosáhne vysokého postu ve firemní hierarchii, ihned se zapíše do nějakého kurzu etikety, o kterém ví, že mu pomůže připravit se na to, co ho čeká. Nemůže totiž vyvolávat dojem, že do firemní kultury nepatří nebo že může někoho urazit.
Je podle vás vůbec možné se zásady etikety skutečně v dospělosti naučit? Například Magda Vášáryová ve svém Diskrétním průvodci věnovaném etiketě, píše, že se nikdy člověk v dospělosti nenaučí pravidla slušného chování tak, jako když mu je v rodině vštěpují – s trochou nadsázky – od narození.
Musím říci, že paní Magdu Vášáryovou opravdu velmi obdivuji. Ano, a i to je důvod, proč se nyní snažím, aby se etika, která je základem etikety, dostala do základních škol. Zelenou v tomto projektu nám dala bývalá ministryně školství paní Kopicová. Je velmi přínosné, když děti o těchto věcech vědí odmalička, a umí se postavit k pravdě a hodnotám.
Setkáváme se také s argumentem, že lidé nepotřebují znát žádná pravidla slušného chování, protože nechtějí být pokrytci a sázejí na přirozenost. Jak se s tímto argumentem vypořádáváte?
Etiketa nejde proti přirozenosti. Přirozenost navíc může být velmi urážlivá. Když jsem byla kdysi v televizním pořadu Na plovárně u Marka Ebena, ptal se mě: „Paní Eliško, v Americe je všechno free. Když jsem byl poprvé na Floridě na jednom krásném golfovém hřišti, požádali mě, abych z něj odešel, protože jsem neměl zastrčenou košili. Je to free?“ Samozřejmě, mohl jít na jiné golfové hřiště a tam si na sebe vzít třeba džínsy. Vždycky jde ale o to, čím chci být. Když se jednou rozhodnete, že chcete být členem nějaké společnosti, organizace, klubu, měli byste dodržovat jejich standardy nebo předpisy. Ale nemusíte tam být. Vaše svoboda přeci spočívá v tom, že si rozhodnete, čím chcete být. Jak daleko se chcete dostat. Jaké známé chcete mít. Když jste pozvaná na nějakou večerní akci v krásném prostředí, kde se vydalo hodně peněz za občerstvení, hudbu…, není možné tam přijít nepatřičně oblečená, s nevyčištěnými botami, u mužů bez puků na kalhotách tmavého obleku. To by byla urážka člověka, který akci organizuje. To je manko respektu. A přesně o tomto je etiketa.
Jak jste se vlastně s etiketou seznamovala vy? Co vám předal váš tatínek nebo babička a co jste se potom musela učit?
Měla jsem velice přísnou výchovu, myslím, že až moc přísnou. Rodiče mi dali velice správně najevo, že vzhledem k tomu, že jsem ještě nezabydlená emigrantka v Americe, potřebuji být lepší než všichni ostatní. Potřebuji se chovat lépe, potřebuji být vzornější. Byla jsem proto pod velice tvrdým dozorem. Ale prospělo mi to, bez toho bych nikdy nezískala, co jsem získala a nestala se členkou té společnosti, ve které jsem se v Americe pohybovala. Nestala bych se náměstkyní šéfa amerického protokolu, který je jeden pro celé Spojené státy a sídlí na ministerstvu zahraničních věcí a ovládá i protokol Bílého domu. Je to autorita pro celou zem.
Na svoji dceru jsem pak byla méně přísná, ale vlastně jsem už ani nemusela, protože ona už se v tomto světě pohybovala. Viděla odmalička, jak se třeba rodina chová u stolu, že by si tatínek s námi nesedl ke stolu bez toho, aniž by byl učesaný, oholený, že by nikdy nepřišel ke stolu v tričku bez límce… To jsou věci, které jsme dodržovali, které byly normální a byly naše přirozenost. Ne každý samozřejmě zvolí právě toto přirozené chování. Ale základem každého přirozeného chování by měla být slušnost a zdvořilost. V detailech to pak můžete dotáhnout, kam vy sama chcete.
Strávila jste v Americe dlouhou dobu, za kterou se tamní společnost velmi proměnila a tím se proměnila i etiketa. Jaký vliv na ní měla třeba ženská emancipace?
Hlavní roli hrály kalhoty. V Americe existovaly restaurace nebo privátní kluby, kam nebylo pro ženu možné vstoupit v kalhotách. I dodnes jsou v Americe privátní kluby, kde nesmí být třeba mobilní telefon používaný ani na parkovišti. Například moje dcera, které je dnes třicet let, mi řekla, že ani ona, ani žádná z jejích přítelkyň by si ani dnes nevzaly kalhoty na pohovor. Protože co když náhodou budou mít pohovor s někým, kdo má raději dámu v sukni? Třeba jen tento detail by vás mohl znevýhodnit.
Kalhoty by měly mít každopádně správnou délku, střih, do práce se také nehodí kalhoty džínového typu. To ani pokrok ženy v mužském světě nezměnil. Naopak. Myslím, že české ženy jsou opravdu krásné, a čím krásnější žena je, tím větší musí dávat pozor, aby nebyla v pracovním prostředí vyzývavá. Na večerní akci, proč ne, pro pracovní den se ale stále ještě hodí konzervativní upravený vzhled. Žena si uškodí, když na sebe v práci upoutá pozornost tím, že má moc veliký výstřih, moc krátkou sukni, nebo moc úzké kalhoty. Upoutává tím pozornost na své tělo a ne na svůj mozek. A to není vhodné, když chcete něčím být.
Vyplývá z toho, že schopnost dobře se obléci a chovat je také věc určité vnímavosti pro situaci, schopnosti umět vyhmátnout, co se pro danou situaci hodí a co už ne…
Ano, je nutné pozorovat. Tak se rodí vkus. Nikdo se nerodí se vkusem. Vkus se rodí tím, že pozorujete, jak například nějaká úspěšná žena vypadá, jak se chová, co se vám na ní líbí a tak dále. To jsou všechno věci, které bychom nazvali lifestyle, životní styl. A někdy trvá celý život, než se to člověk naučí.
Vrátíme-li se k českým podnikatelům: Vybavíte si, jak na tom podnikatelé byli s oblékáním a slušným chováním, když jste sem poprvé po letech přijela z Ameriky? A dokážete popsat, jak se to do dneška změnilo?
Myslím, že doba sandálů s ponožkami a ošklivých tmavočervených sak už přeci jen pominula. Ale pořád se tu objevují věci, které nejsou úplně dobré. Muži si třeba neuvědomují, jak důležité je mít zapnuté sako, když stojí a vystupují na veřejnosti. Sako by se mělo rozepínat jenom v sedě. Neuvědomují si, že černá košile je mafiánská – britského, amerického nebo francouzského manažera, který je zodpovědný za finance, byste nikdy neviděla v černé košili. To absolutně neexistuje, ale tady na to stále narážím. Jsou to maličkosti, které člověka můžou vyzdvihnout nebo ne. Buď získá důvěru těch, co potřebuje, anebo nezíská. A to jsou věci, které jsou vnímány celosvětově mezi lidmi, kteří se pohybují ve vysokých sférách kultury svého podniku. Je ale jasné, že se kultury rozlišují – když je někdo například fotograf, nemusí mít bílou košili, naopak je lepší černá, ale už musí mít vyleštěné boty. Ale když je někdo bankéř, musí mít bílou košili, nebo alespoň bílý límeček, aby přesvědčil, že je poctivý, čistý, spořádaný, že se dobře postará o peníze klienta a zaslouží si jeho důvěru.
Zprostředkováváte také obchodní kontakty mezi Spojenými státy a Českou republikou. Setkáváte se s tím, že při těchto kontaktech něco drhne kvůli odlišným kulturně – společenským zkušenostem?
Je škoda, když stát, který má tak bohatou kulturu jako my, ji neumí prosadit. Když někdo zastupuje stát a nemá vyžehlený oblek nebo puky na kalhotách, je to urážka. A tak je to vnímáno i ve světě. Jenže svět si řekne – no víte, oni tam zažili těch 40 let komunismu, tak ono to tam ještě tak dobře nefunguje… Ale proč? To není důvod! Myslet na to, co si obléknu, je maličkost, to si může uvědomit každý člověk. Není možné se stále vymlouvat. Ale je k tomu potřeba trochu pokory.
K vašim dalším aktivitám, které už jsme zmínily, patří pořádání a vedení kurzů etikety – může se na vás třeba i velmi malá firma obrátit a nechat si od vás udělat školení na míru?
Určitě. Je možné mě kontaktovat přes moje webové stránky. Dělám školení na míru pro firmy, ale také školení pro veřejnost i pro děti.
ČLÁNKY DO MAILU