Vystudovala jsem obchodní akademii. Už během střední školy jsem ale začala chodit s jedním klukem z vesnice a jeho děda byl shodou okolností mistr kominický. Měl tehdy svoje roky a chtěl řemeslo předat dál. Jenže jeho vnuk byl dost vysoký a nikam se pořádně nevešel. Tak jsem s dědou začala po komínech lézt já a zalíbilo se mi to,
začíná vyprávět svůj neobyčejný příběh kominice Martina Chotová Wimmerová.
Její cesta ke kominickému řemeslu ale nebyla až tak jednoduchá. Kominictví je obor, na který se tradičně přijímají jen muži. Když na Regionální cech Společenstva kominíků ČR Středočeského kraje přišla s žádostí, že by se tomuto řemeslu chtěla věnovat profesionálně, měli ji za blázna a dlouho si s ní nevěděli rady. Martina ale trvala na svém. Po nějaké době proto cech odhlasoval, že ji mezi sebe přijme pod podmínkou, že se oficiálně vyučí. Celá věc se táhla dlouho a Martina mezitím stihla odmaturovat na obchodní akademii. Místo předpokládaného startu kariéry obchodnice ale znovu nastoupila do školy. Tentokrát na Střední odbornou školu stavební a zahradnickou v Praze na Jarově, která pořádá i rekvalifikační kurzy v oboru kominictví. Za necelý rok jsem si doplnila vzdělání ve všech odborných předmětech, naučila se kreslit výkresy, pracovat s materiály a samozřejmě vymetat. Jsem původně z Prahy a bydlela jsem dvě zastávky od učiliště. Škoda, že jsem se pro kominičinu nerozhodla dřív. Mohlo to být všechno rychlejší a jednodušší,
říká Martina Chotová Wimmerová.
Kominice Martina Chotová Wimmerová se práce, která je tradičně mužská, nezalekla. A zvládá ji se stejnou bravurou.
Okamžitě poté, co dostala výuční list, si založila vlastní živnost a později firmu Kominictví u Wimíka. V té teď zaměstnává i manžela a vypadá to, že položila základ rodinného impéria. Když jsem otěhotněla, nemohla jsem samozřejmě lézt po výškách. Abych neztratila klienty, tak jsem celé řemeslo naučila manžela. On sice dělá ve fabrice a nahoru na střechy se mu nechtělo, ale nebyla jiná možnost. Musí firmu držet pokaždé, když já otěhotním, což je teď znovu. Na žebřík už se mnou leze i náš tříletý syn. A manželův syn z prvního manželství šel na zedníka proto, aby se mohl v naší rodinné firmě taky uplatnit. A další kluk je právě na cestě,
vysvětluje Martina Chotová Wimmerová.
Kominík má práce až nad hlavu
Kominictví není jen o čištění komínů, ale také o jejich revizích, vložkování a dohledu při stavbách. Nejvíc času ale Martině zabírají preventivní prohlídky. Na nic jiného prakticky ani nemá čas. Vložkování a dalším činnostem se chce víc věnovat do budoucna, až jí v rodině dorostou další kominíci.
Před pár lety sehnat kominíka bylo skoro nemožné. Obor byl považován za úplnou spodinu a nikdo se ho nechtěl učit. Když jsem si dělala rekvalifikaci, tak na denním studiu byli jen dva kominíci. Nás dálkařů bylo zhruba dvacet. Všichni už jsme se ale jako kominíci živili, jen jsme potřebovali získat výuční listy. Takže žádné oživení to oboru nepřineslo. Tehdy jsme nikdo ani netušili, že jsme ve správnou dobu na správném místě, protože se připravoval nový zákon, který nám dal hodně práce,
říká Martina Chotová Wimmerová.
Jde o zákon č. 91/2010 Sb., o podmínkách požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv, který nařizuje pravidelné kontroly spalinových cest při řadě situací. Například při přechodu na jiný druh paliva, před výměnou nebo novou instalací kotle a tak dále. Kontrolu spalinové cesty může provádět jen odborně způsobilá osoba, kterou je kominík s platným živnostenským listem. Díky tomu je dnes kominictví zase atraktivní obor a rekvalifikuje se na něj stále více lidí. Když jsem začínala podnikat, tak jsem se vůbec nezastavila. Po přijetí toho zákona každý nutně potřeboval revizi a kominíci dřeli jako koně. Nikdo z nás neměl ani hodinu volna. Já jsem zdědila celou dědovu klientelu. Objíždím soukromé domy, firmy i školy,
říká Martina Chotová Wimmerová.
Těží nejen ze zájmu o revize, ale také z toho, že je žena. Zvou si mě starší lidé, protože ke mně mají větší důvěru. Babička v letech si přeci jen domů radši pozve cizí ženu než cizího muže. Nebojí se, že jí něco provedu. A vlastně už pro nikoho ani cizí nejsem. Jsem ukecaná ženská a u každého klienta si dopředu dávám čas i na popovídání si s ním. Sem tam zůstanu i jak se říká na kafe, i když ho nepiji. Kolegové přijedou, udělají svoji práci a zmizí. Já si takhle se svými zákazníky buduji vztah,
vysvětluje Martina Chotová Wimmerová. Teď, když je znovu těhotná a ke klientům chodí její manžel, nosívá jí domů pozdravy i výslužky. Manžel už dostal moji školu a zapovídává se s lidmi taky. Hodinku, jako já, s nimi ale netráví,
dodává se smíchem kominice.
Dnes má tolik zákazníků, že sama nové aktivně neoslovuje. Chodí po známých štacích a také na doporučení klientů. Proto se naopak o svoji bezpečnost neobává. Pro jistotu u sebe mívá paralyzér, ale jak sama říká, strachem netrpí. Tři roky dělala barmanku a zažila si své.
Přestože kominíci nemají své pevně dané rajóny, snaží se obsluhovat stále stejnou lokalitu. A teď musí alespoň ve Středních Čechách čelit nájezdům z jihu Moravy. Jde o chlapíky, kteří ani nejsou vyučení. Přijedou, vylepí letáky, zinkasují peníze za špatně provedenou práci a zase zmizí. Ne každý, kdo si na sebe vezme černé oblečení a bílou čepici, je kominík. Tihle mnohdy vůbec nejdou ani do domu, natož aby něco zkontrolovali a vyčistili. Jimi vystavené doklady bez popsání spalinové cesty pak nemají absolutně žádnou cenu. Zvou si je zvlášť staří lidé, kteří jsou rádi, že místo 500 korun zaplatili kominíkovi jen 200. Pokud ale dojde k problému, pojišťovna jim nic nedá. Přeji jim to, dokud se nic nestane. Je příjemné něco ušetřit. Na druhou stranu, ty ušetřené tři stovky se jim taky mohou velmi vymstít,
varuje Martina Chotová Wimmerová.
Dobrý kominík se podle ní dá sehnat jen na doporučení. Není možné spoléhat na seznamy v novinách nebo reklamy na internetu. Někteří kominíci svou práci nedělají pořádně, na jiné není spolehnutí z lidské stránky. Jsou takoví, kteří se honí za penězi a když k objednanému klientovi nedorazí, nejsou ani schopni se omluvit. Nejlepší je zajít do hospody a poptat se sousedů. Zvlášť na vesnici,
radí kominice.
Na rozjezd živnosti stačí pár korun
Kominická profese je jednou z mála, která se dá rozjet jen s pár korunami v kapse. Stačí si pořídit štětku, kouli, kominický stroj, lano a kbelík s lopatkou a košťátkem. Nic víc není v základu zapotřebí. Celkový účet i s uniformou dělá zhruba 3000 korun. Někteří kominíci mají i kameru, ale já myslím, že to je zbytečné. Její použití vám stejně málokdo zaplatí. A jestli je komín prasklý, to poznám zvenčí jednoduše, zevnitř si pomůžu zrcátkem,
říká Martina Chotová Wimmerová s tím, že začít podnikat v tomto oboru je skutečně nízkonákladovou záležitostí. Ona sama na začátku neměla ani auto a za klienty vyrážela na motorce.
S penězi to jako každá žena samozřejmě umí. A v podnikání konečně využívá i svých vědomostí a zkušeností z původně vystudované obchodní akademie. Díky tomuto vzdělání má lepší povědomí o práci s penězi, dovede s nimi nakládat a také si umí všechno lépe spočítat. Myslím, že kominictví by mělo zůstat v rodině. Proto jsem k tomu také přivedla manžela. Cizího bych nezaměstnala. Ten vyrazí za objednaným zákazníkem a během toho udělá ještě další, o kterých se já nic nedozvím. Pak vám dá jen pár peněz a zbytek si nechá. A vy nemáte ani tušení, co kde dělá. S manželem je to jiné. Ten, když přijde domů, tak ho otočím, vysypu mu kapsy a je to,
směje se Martina Chotová Wimmerová a pak už zcela vážně dodává, že aby si člověk jako kominík vydělal, skutečně musí dělat sám na sebe nebo se svými nejbližšími.
Obor má podle ní budoucnost, protože lidé se vrací k pevným palivům. Zjistili, že dřevo jim dá úplně jiné teplo než plyn nebo elektřina, které jsou navíc drahé. Navíc podléhají módě a chtějí mít doma otevřený oheň v podobě krbových kamen, krbů a podobně. Na druhou stranu, ani plyn kominíkům zákazníky nebere, protože se kontrolují i spalinové cesty od plynových kotlů.
A práce je po celý rok dost a dost. Zimní měsíce jsou sice slabší, ale kontroly probíhají i v topné sezóně. Stejně tak léto, ale to zase kominíci běhají po stavbách a dohlíží na stavby komínů. Kdejaký zedník si myslí, že postavit komín je hračka. Jenže ono nestačí, aby byl rovný. Musí splňovat spoustu norem. Není to jen pár cihel na sobě. Mockrát jsem viděla, že byl komín postavený blízko dveří nebo obložení, byl moc nízký a kouř se válel po střeše a podobně. Zedníci a tesaři nám někdy dávají zabrat. Já jezdím dohlížet na stavby skoro denně,
říká kominice.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
I kominice chodí nalíčená
Že dělá práci kominíka žena, to je překvapující z mnoha důvodů. Jedním z nich je to, že ženy chodí rády upravené, což se při této profesi dá dodržet maximálně na začátku dne. Já se maluji každý den. Minimálně si udělám řasy. Jsem přeci jen žena. Taky nosím prstýnky a náušnice a lidi se mě často ptají, jestli to není škoda. Není. Já prostě nejsem chlap. A když slezu jako šmudla z komína, tak to lidi poznají alespoň podle těch šperků,
líčí Martina Chotová Wimmerová. Musí počítat i s tím, že nikdy nebude mít dlouhé a upravené nehty a den co den si doma ušpiní koupelnu. Přesto jsou pro ni kominická profese a podnikání v tomto oboru atraktivní.
A jak je to s tím pověstným kominickým štěstím? Každý si na mě chce sáhnout. Zvlášť starší generace mě z domu nepustí dřív, než si mázne trochu toho štěstí. Jeden můj klient třeba vyhrál auto dva dny poté, co jsem u něj byla na komíně a on si máznul saze pro štěstí. Je to už tři roky a pokaždé mi to připomíná. Poslední dobou mám ale pocit, že toho štěstí rozdávám nějak moc a na mě samotnou nezbývá. Budu muset trochu šetřit,
končí rozhovor kominice Martina Chotová Wimmerová.
ČLÁNKY DO MAILU