Když jedete po D1 směrem na Brno, u Humpolce vás přivítá billboard se Stanislavem Bernardem, jak stojí „na stráži proti europivu“. Jako jeden z mála spojil s podnikáním nejen své jméno, ale i tvář. Že jde Stanislav Bernard „vlastní cestou“, dokládá i to, že se posledních několik let snaží intenzivně věnovat vnitřní józe. Jak sám totiž říká, chce pochopit a prožít podstatu existence, proč tady jsme, co jsme zač a kam směřujeme.
Před několika týdny jste oslavil šedesátiny. Dal jste si k tomuto kulatému výročí nějaký hezký dárek či splnil jste si něco, po čem jste dlouho toužil?
Já osobně ne, ale to, co mi dali mí zaměstnanci, mě dostalo.
Co to bylo?
Najdete to na Youtube. Nazpívali mi s Jardou Uhlířem písničku „Standa má narozeniny“. Nazpívalo jich to asi 140. Původně jsem přitom uvažoval, že žádnou oslavu dělat nebudu. Pak jsem se rozhodl ji udělat v kině. A právě tam mi to zaměstnanci pustili. To byl dárek všech dárků. Samozřejmě dostal jsem i jiné moc milé osobní dárky.
Máte ještě nějaký sen nebo nějaké přání, ať už pracovní nebo osobní, co byste si ještě rád splnil?
No samozřejmě je toho mraky. Ale nyní se soustředím na to hlavní.
A to je?
V podstatě chci pochopit a prožít podstatu existence, proč tady jsme, co jsme zač a kam směřujeme. Dělám proto vnitřní jógu. Jde o absolutně největší věc, která mě nyní vtahuje a která mi hlavně dává smysl. Když se tak kolem sebe člověk rozhlédne a vidí lidi, tak každý se tváří, že všechno je v pořádku, že všemu rozumí, že ví, kdo je. Jenže ono to tak není. V určitém věku o tom nemáte důvod přemýšlet. S postupujícím věkem však věcí, které vás naplňují zvenku, ubývá. Zjistíte, že jsou sice fajn a že zpříjemňují život, ale že v nich nenaleznete trvalé uspokojení. Můžete mít nakrásně Porsche, což je mimochodem asi nejlepší auto, co jsem kdy řídil a vždy ho budu mít rád (úsměv), ale opravdu šťastní díky tomu nebudete. Nikdo vás neudělá šťastným zvenku. Žádná věc, žádný vztah. Dočasně ano, ale trvale ne. Jediná možnost, jak být trvale vyrovnaný a šťastný, je být šťastný vevnitř.
Všimněte si, že ve všech sdělovacích prostředích se skloňují pořád věci typu, že ekonomika stagnuje, roste nebo neroste. Jako kdyby na tom záviselo štěstí lidí. Pak se podíváte do nějakých statistik a zjistíte, že země s nejvyšší životní úrovní mívají nejvyšší procento sebevražd na světě. Pak přijedete někam do Nepálu na hory, vidíte tam lidi v kamenných domcích, které si tam postavili. Mají tam ta terasová políčka, kde si akorát vypěstují to, co potřebují, a vy se jim podíváte do očí a zjistíte, že oni jsou šťastní. A řeknete si, tak tady asi něco nehraje. Veškerý vyspělý svět je ale orientován směrem ven. Všechno je v pořádku, dokud všechno roste a dokud se zvyšují příjmy. Jenže to je cesta do zdi. Země má totiž omezené zdroje a má životní prostředí, které je něčím dané. Člověk má díky své omezené mysli pocit, že si přírodu, Zemi a vesmír podrobí. Tak to ale není.
Vám se podařilo vnitřního štěstí dosáhnout?
Jedná se o proces, o který se snažím až poslední dva roky z mých dosavadních šedesáti. Myslím si, že za ty dva roky jsem k tomu docela dost “čuchl” a hlavně to dává smysl.
Pozorujete v tomto ohledu na sobě nějaké změny?
Ano.
Můžete to přiblížit?
Na to se musíte zeptat ostatních, nerad hodnotím sám sebe. Pozoruji na sobě nicméně spousty změn.
Cítíte se tedy spokojenější a vyrovnanější?
Určitě ano. Ten samotný proces ale mnohdy bolí. Nemůžu v žádném případě říct, že by to byla lineární cesta ke štěstí. Je to tak jako celý život. Ale pro mě jako podnikatele byl vždy trend důležitější než aktuální stav a tady ten trend mi dává smysl.
Změnil se i váš přístup k podnikání?
Určitě ano. Už tady netrávím celý den od rána do večera a soustřeďuji se jen na nejpodstatnější věci, i když i těch je pořád dost. Zabývám se jen věcmi, ke kterým mám blízko, jako je například marketing nebo komunikační věci. Jeden z největších významů nyní také přikládám firemní atmosféře. V tomto jsem se hodně posunul. Dříve jsem více viděl tvrdá čísla. Bylo to ovšem dáno tím, že jsme minimálně deset let byli na pokraji krachu. Nebylo tak moc času se zabývat firemními vztahy a kulturou. Dnes je značka vnímaná velmi dobře a prodeje nám na stagnujícím trhu rostou dvojciferně. Dnes si tak čím dál více uvědomuji nezbytnost čistých vztahů. Dokud budu ve firmě, tak nepřipustím, aby se z nás stala firma korporativního typu, kde lidem záleží hlavně na tom, jaké korýtko si vyboxují. Vnímám jako jeden z našich největších úspěchů, že se u nás lidé v práci cítí dobře a že sem nechodí se strachem.
Zaměstnanci si přitom sami firemní hodnoty vybrali. Jde vlastně o pět slov, které působí skutečně synergicky. Jakmile jedna z hodnot přestane fungovat, začne se vám firma sypat. Jde o následujících pět hodnot: otevřenost, důvěra, spolupráce, zodpovědnost, pozitivita.
Jak se těchto pět hodnot projevuje v každodenním chodu firmy?
Projevují se hlavně tak, že když jdu po firmě anebo vnímám chování zaměstnanců mezi sebou, tak si nepamatuji, že by tady někdo po někom řval, nebo kdyby tady někdo někomu nadával. Lidé se baví jako kamarádi, a to je pro mě největší výhra.
Hovořil jste o tom, že dříve jste v práci trávil celý den. Jak nyní vypadá váš běžný den? Máte nějaký pravidelný režim?
Nejsem pravidelný člověk, což je můj problém. Třeba jógu bych chtěl cvičit mnohem víc, než ji aktuálně cvičím. Moře věcí řeším intuitivně a snažím se používat zdravý rozum. I když je ale otázkou, co je zdravý rozum. Záleží totiž, jaké máte vstupní informace. Můžete mít perfektní logiku, když máte ale jednu špatnou vstupní informaci, tak z toho postavíte blbost. V principu se skutečně začínám hodně věnovat sám sobě.
Cokoli vám ale v tomto ohledu řeknu, vždy půjde o můj pocit. Když jsem před měsícem mluvil se synem a říkal jsem mu, že už nevěnuji firmě tolik energie, tak on mi řekl, že má pocit, že jí pořád věnuji 500 % energie. Neumím to objektivně posoudit, protože prvních deset let jsme nežili ničím jiným než firmou. Byli jsme v ní od rána do noci. V podstatě, řečeno trošku po “jógovu”, se moje vnitřní vědomí ztotožnilo s firmou. Přestal jsem vnímat sám sebe a ve všem jsem vnímal firmu. Díky tomu však firma přežila.
Když totiž někam upřete pozornost, nastává zajímavý moment. Když si budete denně číst zprávy o různých teroristických útocích, tak vám bude vrtat hlavou, že svět nestojí za nic a že je vlastně všechno špatně. Stačí se přitom podívat kousek vedle a najdete fantastické lidi, kteří mají úplně jiný svět. Tady je zásadní problém celospolečenského vědomí, které je bohužel utvářeno sdělovacími prostředky. A jak fungují sdělovací prostředky, asi nemusím vysvětlovat. Ve zprávách musí být senzace, mord, zlodějna, znásilnění apod. Čím horší, tím lepší. A přitom to je naprostý nesmysl. My si tím kazíme společné nastavení, vyvoláváme tím mezi lidmi nedůvěru, závist a podporujeme tyto blbosti.
Chcete se věnovat hlavně sobě. Nepřemýšlíte proto nad tím, že byste z vedení firmy odešel a působil “jen” jako čtvrtinový vlastník?
Budu naprosto otevřený, já nevím. Ono se to nějak vyvrbí. Vím nicméně jednu věc. Pokud mě to bude bavit, tak jsem schopný firmu rozvíjet dál. Pokud mě to bavit nebude, tak bych šel sám proti sobě, kdybych zůstával.
A zatím vás to tedy baví?
Zatím mě to baví natolik, abych ve firmě zůstal.
Říkal jste, že se nyní věnujete především věcem, ve kterých jste silný a zmínil jste marketing. V tomto ohledu jste specifický v tom, že se vaše tvář často objevuje v marketingových kampaních Bernardu a vlastně i přímo na některých etiketách piv. Kdo s tímto nápadem přišel?
Za to může Dejan Štajnberger, což byl v té době kreativní ředitel reklamní agentury Euro RSCG, která se dnes jmenuje Havas. Byl to právě Dejan, kdo přišel s fórem s čistou hlavou bez vlasů, když jsme zaváděli nealko pivo. Přijel s tímto fórem a ještě mi udělal špičaté uši. Naoko jsem ho s tím vyhodil.. Nicméně jsem ihned věděl, že ten fór je velmi silný. Následně jsme to dali na billboardy a etikety.
Když jsme u té reklamy, nepřehlédnutelná byla kampaň „Svět se zbláznil, držte se…“, ve které jste reflektovali aktuální “bláznivé” dění. Poslední billboard byl, jestli se nemýlím, s bývalým prezidentem Václavem Klausem a s amnestií. Plánujete se k tomuto konceptu ještě někdy vrátit, nebo už jste ho definitivně ukončili?
Koncept “Svět se zbláznil, držte se” je stále platný. Nicméně od vyhlášení amnestie jsem necítil žádný tak silný impuls dát nějakou událost na billboardy. Kampaň jsme už ale více méně přerušili předtím, protože jsem nechtěl, aby si nás lidé spojovali s politikou a negativními tématy. Naopak chci, aby značka Bernard asociovala úplně jiné hodnoty než negace a politiku. Nicméně, pokud by se stalo něco takového, s čím bych rezonoval, tak je docela dobře možné, že kampaň opět rozjedeme.
Nápady na události, které jste v kampani glosovali, vycházely z vaší hlavy?
Někdy to vyšlo ze mě, někdy to plácl někdo jiný, někdy to přišlo z reklamní agentury, vždy šlo o interakci, z které vznikl motiv.
Od koho pocházel prvotní nápad na tento typ kampaně?
S tím konceptem přišel tehdy také Dejan Štajnberger.
Jednou z událostí, která se objevila v této kampani, byl i zásah policistů na CzechTeku 2005. Použili jste fotku zkrvaveného mladíka, kterého odvádí dva policisté. V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetl, že se vám zmíněný mladík následně ozval a chtěl poplatek za to, že jste ho v kampani využili. Vy jste mu následně peníze skutečně vyplatili. Kolik to bylo?
Na peníze měl dotyčný právo, protože účinkoval v naší reklamě, bylo to okolo 40 tisíc Kč. Že jsme se ho vlastně zastali před nesmyslnou brutalitou Paroubkových policistů a on nás následně požádal o peníze, je spíš taková lehká absurdita.
Neozvali se vám s žádostí o peníze i ti policisté?
Ne, ti se naštěstí neozvali. (úsměv)
Nyní máte marketingovou kampaň na nové pivo ALE. V ní jste se mimo jiné stali i sponzorem přenosů z rugbyového mistrovství světa. Čím vás rugby oslovilo?
Hodnoty rugby jsou nám velmi blízké. Je to tvrdý sport, ale hráči při něm nesimulují a respektují se navzájem.
Když jsme se blížili k Humpolci, u dálnice je váš billboard, na kterém stojíte “na stráži proti europivu”. Značka Gambrinus, která spadá pod Plzeňský prazdroj, přitom před časem rozjela kampaň, kde se termínu europivo de facto vysmívá a tvrdí, že žádné europivo neexistuje. Vy tedy na europivo, terminologií Gambrinusu, věříte?
Na co věřím já, Standa Bernard, je úplně nepodstatné. Jedna věc je jistá, a to že nadnárodní korporace šidí své výrobky a že mají jiné složení pro Českou republiku a jiné složení pro západní svět. Za to, že to okecávají národními chutěmi, bych jim nakopal zadek. Co se týče pojmu europivo, jedná se prostě o pivo vyráběné nadnárodními korporacemi. Problém europiva není v tom, že by bylo nekvalitní. Problém toho piva, podle mě, je jeho nudnost. Nerozeznáte totiž, jestli pijete pivo z českého velkopivovaru, z polského, rakouského nebo z německého. Zkrátka je to uniformní bezpohlavní produkt.
Jak se vám líbí, nebo nelíbí kampaň Gambrinusu ohledně europiva?
V komunikaci, a reklama není nic jiného než forma komunikace, platí podle mého přesvědčení dvě primární zásady – komunikace musí být otevřená a musí být pravdivá. A to platí i pro komunikaci reklamní. Vezměte si příklad Škodovky v Anglii po revoluci. V Anglii se Škodovce, typu 1000 MB, do té doby říkalo tisíc a jedna chyba. A co udělala Škodovka v Anglii po revoluci, když měla novou Octavii? Asi čtrnáct dnů nebo tři týdny běžela v televizi černá obrazovka, na které bylo napsáno „Přestaňte se smát“. A pod tím bylo logo Škody. Za několik týdnů tam pak dali fotku nové Octavie. Oni v podstatě kultivovanou a rozumnou formou přiznali, jakou mají pozici na tamním trhu, jak jsou vnímaní a dali najevo, že to nově budou dělat jinak. To je podle mého názoru reklama, jak má být.
Nechápu proto, proč má největší pivní značka v zemi potřebu schovávat se za neexistující minipivovar, přelepovat etikety, dávat lidem ochutnávat fiktivní značku Patron a následně jim říkat, tohle je Gambrinus a vy jste vlastně úplní pitomci, že nepoznáte dobré pivo. To už je pořádná dávka arogance a tomu, že by jim mohla kampaň v něčem pomoct, se spíše usmívám. Navíc jejich reklama nereflektuje realitu vnímání kvality jejich piva.
To, že v Plzni umí uvařit dobré pivo, o tom nikdo nepochybuje. Jenže dneska jsou součástí dokonce světové jedničky, kterou vlastní Američané s Belgičany. No a kdo tam asi rozhoduje, jak se to pivo bude vařit? Myslíte si, že o tom rozhoduje nějaký sládek z Plzně nebo nějaký kontrolor nebo ekonom někde z centrály? Je zajímají jen čísla a růst.
Už jste to sám zmínil. Na spadnutí je jeden z největších obchodů v historii pivovarnictví, kdy koncern Anheuser-Busch InBev nabízí 2,5 bilionu korun za firmu SABMiller, která mimo jiné vlastní právě Plzeňský prazdroj. Ovlivní podle vás tento obchod nějakým způsobem tuzemský trh s pivem?
Podle mého přesvědčení to je irelevantní pro český trh.
Vy byste byl třeba ochoten prodat pivovar Bernard?
Neuvažovali jsme o tom.
A kdyby přišla nabídka, tak byste o prodeji uvažovali?
Já neznám kdyby.
Takže žádná nabídka na koupi Bernarda nepřišla?
Přišla, ale my jsme neprodali. My především vyzařujeme navenek, to asi cítíte z naší reklamy, našeho působení, že nejsme ti, kdo by chtěli firmu prodávat, a jsem na 100 % přesvědčený, že to případní investoři cítí. Na druhé straně jsem však přesvědčený, že kdybychom chtěli pivovar prodat, nebyl by to sebemenší problém.
Druhá část rozhovoru – Že je EET mocenský nástroj? To je s prominutím holá blbost, říká Bernard
ČLÁNKY DO MAILU