Synonymem lázeňského luxusu pro mne až doteď byl karlovarský Grandhotel Pupp. Návštěva kavárny a popíjení kávy k milovanému Dortu Pupp pokropenému Becherovkou je pro mne nejoblíbenějším karlovarským rituálem, který si dopřávám alespoň jednou za rok (i když ještě tak třikrát si dort doma upeču – recept totiž k mé nemalé radosti prosákl díky jednomu časopisu o vaření na veřejnost).
Přesto, že při první návštěvě Puppu mi na stole přistála cizí objednávka a zatímco já si myslela, že je silné presso pozornost podniku, kamarádka se nesměle zeptala, jestli by servírce nevadilo, kdyby si místo kávy dala čaj, protože kávu nepije. Nakonec z toho je vtipná historka pro přátele. A přesto, že cena kávy v Puppu nikdy neodpovídala její ne zrovna špičkové chuti a kvalitě. Jenže s rituály živ je člověk a slabost pro města a místa s dekadentní atmosférou je diagnóza na doživotí. A ve Varech je navíc vždycky možnost spravit si chuť kávou z vřídelní vody s Becherovkou (jak jinak), kterou vaří v kavárně hned u vřídla. O lázeňských oplatkách nemluvě.
Restaurace: Hotelu Omnia
Lokace: Černohorská 327, Janské Lázně
Typ: Moderní evropská kuchyně
Design na horách
Zatímco v Karlových Varech člověk nějaký zážitek spojený s jídlem a cukrovím jaksi automaticky očekává, na restauraci Hotelu Omnia v Janských Lázních jsem byla upřímně zvědavá, ostatně stejně jako na horské lázně samotné. Čtyřhvězdičkovému hotelu předchází pověst moderního designového objektu a restauraci velí šéfkuchař Martin Haken se zkušeností z pražského Hiltonu, Flambée nebo Rybího trhu i z restaurací v Německu a Švýcarsku. Což na českých horách věru nebývá pravidlem.
Někdo nedá dopustit na párek s hořčicí a grogem u vleku (ačkoliv pro nedostatek sněhu nejede) – to mě ale moc neláká. A tak jsem s přáteli proplouvala mlhou, abychom vystoupili z auta před hotelem (parkování během dne zdarma) do slunečného dne a s kručením v žaludku.
Sympatie na první pohled
Světlý prosluněný interiér v barvách bílé a oranžové, s příjemnými dřevěnými detaily, lesy za oknem, to je náš první dojem z restaurace. Ochota a nevtíravá péče, to je náš první dojem z personálu, který se až do konce nezměnil. Přes vydesignovaný interiér tu sedí běžně oblečení hosté – takže přesto, že značkové přezkáče nejsou pro restauraci tou pravou obuví a přilehlým běžkařským trikotem tady asi host taky nikoho neoslní, není ani nutné balit si do kufru kvůli večeři v hotelové restauraci kvádro, kravatu a bílou košili nebo velkou večerní. Ani na pobíhající děti se nikdo nedívá skrz prsty, naopak je servírka „uzemní” speciálně vypraveným a sestaveným malým dětským menu.
Foto interiéru: Fotoarchiv Omnia hotel
Ale dost řečí, protože už nám pořádně vyhládlo.
Z jídelního lístku jsme si proto vybrali:
- Gratinované mladé kedlubny v lasagních s lilkem, cuketou a tomaty (90 Kč),
- Řez z divokého lososa na jemném bramborovém pyré s lesními houbami, špenátem a holandskou omáčkou (240 Kč),
- Grilovanou vepřovou panenku na rozmarýnu v anglickém kabátku s česnekovým přelivem a smetanovými bramborami (260 Kč)
- a ze zákusků jsme ochutnali Vanilkové Créme Brulée s ovocným špízem (55 Kč).
- Zapíjeli jsme alko i nealko pivem (za 25 a 27 Kč), perlivou vodou (25 Kč) a cappuccinem (58 Kč).
Popisovat vzhled podávaných chodů je nošením dříví do lesa – výmluvnější jsou totiž fotografie. A chuť? Takhle nepropečené maso nemám vůbec ráda,
ušklíbla se moje spolustolovnice těsně před tím, než si smlsla na kousku marinované svíčkové podávané jako předkrm a pozornost podniku a olizujíc se následně radikálně změnila názor.
Taková porce masa by mi normálně vydržela na tři dny,
upozornila nás další účastnice janskolázeňského Gurmánského výletu pověstná svou skromností. Jenže něčeho tak dobrého prý na talíři nemohla nechat ani kousíček. V tu chvíli už losos rychle mizel z vedlejšího talíře.
A můj komínek z lasagní, kedluben, cukety a lilku mizel z talíře sice uvážlivě, ale jistě, protože kuchař spojil do jednoho jídla mnou vysoce ceněné ingredience.
Za uspokojení všech našich smyslů udělujeme restauraci Hotelu Omnia pět Gurmánských hvězdiček. Nejen že jsme si totiž pochutnali, potěšili jsme se také skoro umělecky naaranžovaným jídlem na talíři i jeho vůní. Pro taktilnější povahy doporučujeme bez rozpaků osahávat materiály v interiéru restaurace i hotelu, protože i to je specifický zážitek. Jen pozor na jedinou „zradu”: restaurace není otevřená permanentně, mezi snídaní, obědem, který jsme si tu dopřáli my (12 – 15 hodin) a večeří má pauzy a zavřeno. I proto je možná lepší si svůj stůl předem rezervovat.
Bez parohů
A propo hotel. Jeho obhlídka mě utvrdila v tom, že jet sem jen na otočku do restaurace je možná zbytečně málo. Milovnice a milovníci horských chaloupek, vůně kamen a morbidních jeleních parůžků si tu sice na své nepřijdou, ale každý, kdo se ani na horách nechce vzdát moderního „looku” pokoje, ano. Místo toho, abych hned po obědě vyběhla ven do zimy, povalovala bych se raději v teple na lehátku u hotelového bazénu…
Cukrárna u kolonády
A přesto, že si všechny naše smysly přišly v restauraci hotelu Omnia na své, skončili jsme ještě v cukrárně naproti kolonádě. Vedle luxusu jsme si dopřáli i zcela obyčejné potěšení – nabízejí tu totiž obrovské čerstvé zákusky za fajnové mimopražské ceny. Dá se snad odolat hořické trubičce ve velikosti a tloušťce přešlechtěné maximrkve, se šlehačkou a za cenu, která byla tak nízká, že už si ji ani nepamatuji? Věřte mi, rozhodně ne. Jen to pak chce minout zastávku lanovky obloukem a vyjít pěšky na Černou horu.
ČLÁNKY DO MAILU