Hana Podolská: Švadlena, která se vypracovala na symbol předválečné módy

Podařilo se jí na vysoké úrovni skloubit výtvarné nadání i krejčovské řemeslo, znalost pařížských trendů i tuzemský vkus s podnikavostí a obchodním talentem.

Prestižní módní salon po pařížském vzoru

Na otázku po kořenech rozkvětu československé módy mezi dvěma válkami odpovídá aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze věnovaná právě Haně Podolské. Stál za ním rozvíjející se společenský život v nové republice, kde stále převažovalo zakázkové šití nad konfekcí, i snaha o kultivované vystupování a elegantní vzhled lidí, kteří chtěli ukázat svou evropskou kulturní úroveň a vyspělost. Podle informací z výstavy chtěla Hana Podolská od začátku vybudovat prestižní dámský módní salon francouzského typu, v čemž jí pomáhaly kvalitní krejčovská práce, luxusní látky, výtvarná invence, znalost pařížských trendů i českého vkusu, podnikavost, obchodní duch i příjemná povaha.

Harmonie barev přírody, od jemné hry ranního slunce až k jednoduché skromnosti polního květu, jesti inspirace a tajemství mé práce. Architektura střihu, čistota linie, jednoduchost formy a dokonalost provedení – mým vyznáním. Soulad celku, uplatnění detailu – mojí radostí a hodnota materiálu – mým předpokladem, uvedla Hana Podolská v mottu své módní přehlídky v zimě 1926.

Od jedné švadleny po stodvacetihlavý tým

Hana Podolská (též Hanna, Jana nebo Janna) se narodila jako Johanna Vošahlíková 16. května 1880 v Merkhausenu v Hessensku. V letech 1898 až 1900 se učila švadlenou u Anežky Fischerové v Celetné ulici v Praze a pak šila po domech. V roce 1905 ohlásila živnost na šití dětských a dámských oděvů. Za dva roky se vdala za akademického malíře Viktora Polesného a v dílně měla jednu švadlenu. Zatímco, pro srovnání a představu o tom, jak její podnik vyrostl, v roce 1938 už u ní v salonu pracovalo na sto dvacet lidí, včetně specialistů na velmi oblíbené kostýmy, a další lidi si ještě před módními přehlídkami najímala.

• 
• 
• 

Dalších 6 fotografií

Po Praze se několikrát stěhovala. S živností začínala ve Vratislavově ulici v Nuslích, kde i bydlela. Dařilo se jí a po deseti letech se v roce 1915 přestěhovala do centra, do Paláce Lucerna (stavěl ho od roku 1907 do roku 1921 dědeček prezidenta Václava Havla), kde si zařídila salon v historizujícím stylu. V roce 1931 pak salon přestěhovala do nového paláce Riunione Adriatica na rohu Jungmannova náměstí a zařídila ho už moderně.

V roce 1917 byla její firma zapsána do obchodního rejstříku jako Hanna Podolská, módní síň pro dámy. Chvíli provozovala i modistickou živnost (1921 až 1922) a její syn Miloš, vyučený kožešník, u ní měl od roku 1931 na starosti kožešnickou výrobu. V roce 1937 pak založila komanditní společnost se společníky, synem Viktorem a jeho manželkou Věrou (která po únoru 1948 své zkušenosti uplatnila v zahraničí).

Průkopnice místních módních přehlídek

Hana Podolská se od 20. let angažovala i v oborové spolkové činnosti – v pražském společenstvu krejčích, ve Svazu majitelů živností oděvních i ve spolku Pražská móda, který měl pečovati o zvelebení pražské módy hledíc k účelnosti, vkusu a dobré jakosti. Totiž: V první polovině 20. století bylo krejčovské řemeslo organizováno prostřednictvím živnostenských společenstev, která […] v podstatě navazovala na dřívější cechovní zřízení. Jednalo se o oblastní samosprávné organizace sdružující drobné a střední živnostníky, jejichž cílem bylo především poskytovat řemeslníkům podporu v jejich činnosti a zastupovat jejich zájmy, jak uvádí Alena Osobová ve své bakalářské práci Krejčovské řemeslo ve zlaté éře první republiky.

Od roku 1920 se Hana Podolská stala průkopnicí módních přehlídek u nás, a to jako formy prezentace a propagace. Celoročně také v tisku vycházely fotografie jejích modelů. Spolupracovala na nich s fotografem Františkem Drtikolem (mimo jiné průkopníkem českých aranžovaných módních snímků) nebo Františkem Vobeckým (který u ní v salonu také pracoval jako střihač a modelér), s ateliérem Balcer nebo Carola, který sídlil na Václavském náměstí a vlastnila jej Růžena Winklerová. Při listování módními časopisy dvacátých let bychom snadno mohli zapomenout na to, že v roce 1918 skončila válka, která tak těžce poznamenala celou Evropu, připomíná Ludmila Kybalová v knize Od „zlatých“ dvacátých po Diora.

Styl módního domu byl vytvářen samotnou majitelkou – vyučením a praxí získala dobré odborné znalosti, ale k úspěchu musela mít i značné výtvarné nadání, organizační schopnosti a obchodního ducha. Její oblíbenost svědčí o příjemné optimistické povaze, píše Eva Uchalová, kurátorka sbírky historického textilu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v obsáhlé publikaci Pražské módní salony 1900–1948. Pro inspiraci a přehled v oboru jezdila Hana Podolská pravidelně na módní přehlídky do Paříže. A také o nich psala. Například v roce 1925 referovala o přehlídkách pařížských salonů Vionnet, Lanvin, Chanel, Worth, Patou a dalších.

Rodinná firma s noblesní klientelou

Hana Podolská zapojila do podnikání i svou rodinu. Jak syny Viktora (1911–1994) a Miloše (1910–1936), kteří se po studiích v zahraničí ještě vyučili krejčím a kožešníkem, tak svou snachu Věru (rozenou Černou), která se za Viktora provdala. Disponovala obchodním a výtvarným nadáním i dobrou vizuální pamětí, takže mohla po přehlídkách skicovat shlédnuté modely. V kanceláři pracovala i neteř Podolské, Hana Vošahlíková.

Eva Uchalová také popisuje, jak se u Podolské pracovalo. Zákaznice se ujala prodavačka, a když zjistila, co si přeje, nechala přinést látky k výběru. Mohla si přitom prohlédnout kresby modelů předvedených na poslední módní přehlídce. Když si zákaznice vybrala, střihačka jí přizpůsobila model na míru. Prodavačka, střihačka i sama Hana Podolská pak bývaly u zkoušek.

Mezi klientelou salonu se objevovaly herečky, například Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Olga Scheinpflugová, operní pěvkyně Jarmila Novotná (ta šila u Podolské i své kostýmy pro La traviatu v Metropolitní opeře v New Yorku a ještě za studií si u ní, i u další majitelky významného módního domu, Arnoštky Roubíčkové, kde její otec Jan Novotný pracoval jako krejčí, dokonce přivydělávala jako manekýna), automobilová závodnice Eliška Junková nebo dcera Tomáše Garrigua Masaryka Alice, mimo jiné zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže. Mezi nejvěrnější klientky salónu patřila Hana Benešová, manželka ministra zahraničí a krátce předsedy vlády, později druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Expanzi zbrzdila válka, zničilo znárodnění

Od roku 1937 se salon snažil expandovat do zahraničí a pořádal přehlídky pro tuzemské i zahraniční krejčovské salony – s cílem prodat kopie svých modelů (inspirací byla francouzská praxe). Modely předváděli ve Švédsku, Norsku, Anglii a Holandsku. V podnikání Hany Podolské a jejích obchodních strategiích se ale objevovaly i překážky. Dlouho třeba vedla spor s knihkupci kvůli katalogům, které vydávala a poskytovala ke vstupenkám na přehlídky. Knihkupci v tom viděli konkurenci pro módní časopisy a vytýkali jí, že nemá pro vydávání katalogů nakladatelské oprávnění. V roce 1942 ji zatklo, a za pár dnů zase pustilo, gestapo kvůli podezření z podloudného obchodu s kožešinami.

Za války šila pro barrandovské filmy i pro divadlo, aby zlepšila ekonomickou situaci podniku, a v práci a rozvoji firmy pokračovala i po válce, kdy například angažovala svého zástupce v Paříži pro další rozvoj exportu. Po únoru 1948 ovšem přišla nejprve národní správa, poté znárodnění. Salon se stal součástí Oděvních závodů Jiřího Wolkera v Prostějově, pak národního podniku Oděvní tvorba, následně jako Modelový dům Eva částí národního podniku Módní závody, a to až do zániku v roce 1991.

Hana Podolská i po znárodnění ve firmě zůstala a pracovala až do roku 1954. I potom módu sledovala, jak potvrdila ve filmovém dokumentu z roku 1968, který je k vidění na zmíněné výstavě, a dbala na svou eleganci. Zemřela 15. února 1972. Na jejím parte je napsáno: Jejím tichým odchodem se ukončil bohatý život, vytvářený ze skromných počátků.

Zdroje:

• Eva Uchalová a kol.: Pražské módní salony 1900–1948 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze a nakladatelství Arbor vitae, 2011).
• Eva Uchalová (ed.): Modelový dům Arnoštka Roubíčková Praha 1909–1943 (Uměleckoprůmyslové museum v Praze a nakl. Karel Kerlický – KANT, 2016).
• Výstava Hana Podolská, legenda české módy (Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 30. 8. 2018 – 20. 1. 2019).
• Program konference Společenská role módy po vzniku Československé republiky (27. 9. 2018 v Akademii věd ČR).
• Alena Osobová: Krejčovské řemeslo ve zlaté éře první republiky (bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, 2013).
• Ludmila Kybalová: Od „zlatých“ dvacátých po Diora (Lidové noviny, 2009).