Hodinového manžela znáte, ale co takhle hodinovou dílnu?

Služby hodinového manžela už zná každý, ale novinkou je v Česku hodinová dílna. Tento model k nám ze západu přinesl rodilý Texasan Hank Duke. Jeho dílnu DIY, do it yourself, v překladu „udělej si sám“, najdete mezi činžáky na pražských Vinohradech. Jejímu otevření předcházela nejen inspirace zvyklostmi amerických mužů mít sdílené dílny, ale i osobní potřeba.

Ačkoli Hank Duke svůj profesní život začínal jako zdravotník, k řemeslu a ruční práci měl vždycky hodně blízko. A nadšení pro práci se dřevem, kovem i dalšími materiály postupně přetavil na hlavní zdroj obživy. Říká, že jde o poměrně dlouhý příběh, a tak své vyprávění začíná ve švédské metropoli Stockholmu. Žil jsem tam ještě před třemi lety a živil se jako řemeslník, vlastně jsem byl něco jako hodinový manžel. Dělal jsem rekonstrukce bytů i domů, renovoval koupelny, instaloval kuchyňské linky a tak dál. Problém byl v tom, že jsem bydlel 30 kilometrů od centra, ale zakázky jsem měl většinou v centru. Denně jsem proto strávil víc než dvě hodiny na cestách a jezdil mezi klienty a mojí dílnou za městem. Časem se to stalo neudržitelné a já hledal řešení tohoto problému, který jsem neměl jen já, ale vlastně všichni řemeslníci. Nikdo z nás si nemohl dovolit mít dílnu v drahém centru Stockholmu, a tak jsme spoustu času, který bychom mohli využít pro práci na zakázkách nebo třeba jen k odpočinku, promrhali na cestách. V tu chvíli jsem si vzpomněl na americké chlapíky, kteří spolu sdílejí dílny, hrají si tam se svými motorkami a říkají těmto zašívárnám man cave. Navrhl jsem proto několika dalším řemeslníkům, abychom si společně takovou dílnu pronajali, líčí Hank Duke příběh, jak nápad na založení předchůdkyně pražské dílny vznikl.

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed

Hank Duke přinesl do Česka nový koncept hodinové dílny. Provozuje ji v centru Prahy a dveře se u něj netrhnou.

Tato dílna měla sloužit čistě potřebám svých majitelů, nebyla tedy veřejně přístupná jako ta současná v Praze. Všem zúčastněným ale podle očekávání vyřešila problém s neustálým cestováním i skladovými prostory, a navíc se jednotliví řemeslníci víc vídali, mohli se mezi sebou radit nebo si i dohodit kšefty. Ukázala se být naprosto ideálním řešením. Před třemi lety se ale Hank rozhodl pro změnu a přestěhoval se do České republiky. Chtěl se osamostatnit a do Prahy už přijížděl s myšlenkou na otevření stejné sdílené dílny, tentokrát už ale také otevřené veřejnosti. Mezitím mimochodem vznikla veřejně přístupná dílna i ve Stockholmu a dařilo se jí, což Hanka utvrdilo v tom, že se vydává dobrým směrem. Česká republika mě lákala kvůli kombinaci kvality a ceny života. A taky jsem věděl, že lidé tu znovu začínají mít zájem něco vytvářet a nejen kupovat hotové věci. Boom nakupování, který k vám přišel s otevřením trhu po roce 1989, pomalu opadá a potlačená touha lidí udělat si něco vlastníma rukama naopak roste. A chuť kutit, tu dokazuje i množství zdejších hobbymarketů, říká provozovatel sdílené dílny.

Všechny tyto obchody ale vyrůstají na okrajích měst a cílí především na lidi ze satelitů a z venkova. V centru Prahy se prodejna nářadí a prostory pro práci s ním prakticky nevyskytují. Obecně se má zato, že lidé žijící v centru nejsou zrovna nadšenými kutily a nechybí jim to. Úspěch hodinové dílny ale svědčí o opaku. Mám hodně zákazníků, kteří žijí v malých městských bytech, kde si nemohou dovolit například ohoblovat prkno a vyrobit poličku. Navíc by si pro to prkno museli dojet autem na okraj města. Já jim nabízím prostor, kam pohodlně dojedou metrem či tramvají, a dostanou u mě nářadí i pracovní materiál. Všechno je tu dostupné a ušetřím jim čas. Nemusí nikam cestovat a přijdou si sem pohrát třeba až večer po práci, odhaluje hlavní kouzlo svého podniku Duke. Hodinová dílna těží také z toho, že tento víceúčelový prostor, který je rozdělen do pěti základních sektorů podle druhu práce, je plně vybaven ručním nářadím i stroji. Ty si Hank pořídil ještě ve Švédsku, když se mu pracovně dařilo, a později se s tímto arsenálem stěhoval do Prahy.

I lidé z centra rádi kutí, chybí jim ruční práce

Ale zpět k zákazníkům. Ty tvoří dvě kategorie lidí. V menší míře do hodinové dílny chodí profesionální řemeslníci, kteří potřebují pracovat na konkrétních strojích nebo s nářadím, které sami nemají k dispozici. Takoví ale většinou rychle udělají, co potřebují, a jdou. Pravidelně sem chodívá jeden tesař, kterému se vyplatí zaplatit si u mě za odpracované hodiny, než aby si zařizoval vlastní dílnu. Nemusí platit nájem prostoru, provoz dílny a investovat do jejího vybavení, které není z nejlevnějších. Například cena toho mého se dá počítat v milionech. S takovými, jako je on, uzavírám měsíční kontrakty, a je to výhodné pro obě strany. On například nemusí živit vlastní dílnu v době, kdy nemá zakázky, vysvětluje Duke. 

Druhou a výrazně větší skupinu zákazníků tvoří mladší generace lidí, kteří se nutně nemusí živit rukama. Jsou to vzdělaní lidé různých profesí, kteří mají chuť si něco vyrobit nebo upravit. Mnozí mají i dost peněz a mohou si je dovolit utratit za potěšení, ale není to podmínkou. Takoví lidé často přicházejí buď večer po práci, nebo o víkendech. Někdo si přijde jen opravit násadu od koštěte, jiný zkouší vyrobit napodobeninu designového kousku nábytku, který si vyhlédl v časopise. Tyto věci si zákazníci vyrábí čistě pro sebe a své potěšení. Někdo si jen přijde přetřít skříňku koupenou v IKEA, ale někdy tu vznikají i docela velké projekty. Jeden ze zdejších kluků poprvé přišel na kurz výroby nábytku z palet, postupně se přiučil další věci a teď tu pracuje na výrobě celého baru, říká Duke.

Hodinová dílna DIY je vlastně coworkingovým centrem. Od těch, na které jsme zvyklí, se liší jen tím, že místo na počítačích se tady pracuje s pilou, frézou nebo svářečkou. I přesto, že se o nás říká, že jsme národ kutilů, nespoléhá Hank na to, že všichni umí vzít do rukou vrtačku nebo hoblík. A tak vedle hodinových pronájmů nabízí taky kurzy. V nabídce jsou základy práce s kovy, zpracování dřeva, svářecí kurz nebo základy sítotisku. Nenabízíme kurzy s možností získat certifikát, to ne. Snažíme se takzvaně prolomit ledy. Hodně lidí se práce bojí a neví, jak na ni. V kurzech základů práce proto nic nerozvíjíme, ale skutečně se jen seznamujeme s železem nebo dřevem, jejich vlastnostmi i bezpečností práce. Zkušenějším pak nabízíme třeba celodenní svářecí workshop. A doufám, že jednou budeme schopní nabídnout i skutečné mistrovské kurzy, komentuje majitel hodinové dílny a dodává: Mám radost, když vidím jak se tu lidé rozvíjí a odhazují zábrany. Chodí sem třeba jeden mladý kluk, který toho na začátku moc neuměl, ale usmyslil si, že si vyrobí stůl. Dělal na něm 60 hodin, radil se se mnou i jinými zákazníky a teď je na své dílo obrovsky pyšný, je to jeho první vlastnoručně vyrobená věc.

• 
• 
• 

Dalších 41 fotografií

Přílišná inovace je pro úřady skoro nepřekonatelná

Hodinová dílna je nejen novou a moderní myšlenkou, ale moderní je i v jiných stránkách. Duke svůj byznys založil na společenské odpovědnosti, a tak je dílna plně ekologická a otevřená všem. Je z ní komunitní centrum, kde se nehledí na politické názory ani vyznání. Jde především o to, aby lidé měli šanci něco tvořit, setkávali se a komunikovali nejen o pracovních postupech. Byznys mě uživí, ale pro mě to není jen o tom, kolik mám na bankovním kontě peněz. Je to i o množství lásky, nadšení a kvalitě života, které mi to přináší. Říkám tomu postmoderní kapitalismus. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. Mám rád tu pestrost práce i lidí kolem sebe. Baví mě sledovat, jak se vyvíjejí, a baví mě jim pomáhat. Cítím se tu trochu i jako rodič, který vede a vychovává své potomky, vypráví Hank.

Na přílišnou modernost ale podnikatel také málem doplatil. Když před třemi lety plný entuziasmu dorazil do Prahy, netušil, že se ještě setká se starými strukturami a přístupem, který ze západu neznal. Protože se ze Stockholmu stěhoval se svým technickým vybavením, potřeboval nejdřív prostory, kam by ho mohl uložit. Jednou z prvních věcí, které udělal, bylo proto sehnání prostoru dílny. Navíc byl zvyklý, že v Americe si podnikatel takto připraví zázemí a pak teprve žádá o povolení podnikat. V Česku je ale přístup jiný a byrokratický aparát si na něm pořádně smlsnul.

Získat povolení k provozu dílny od hasičů a další technické věci, to nebylo složité. Na to jsou úřady zvyklé. Problém byl s tím, že hodinová dílna je v Česku úplně novým pojmem, a úředníci nevěděli, co se mnou. Nepasovala jim do nastavených šablon, jaké mají třeba na restaurace a další tradiční obory. Trvalo mi celý rok, než jsem je přesvědčil, aby mi dali potřebná povolení. Museli se s mým podnikatelským záměrem sžít a pochopit ho, což nebylo jednoduché. Celou tu dobu už jsem měl dílnu, musel platit nájem a nevydělával jsem. Bylo mnoho okamžiků, kdy jsem chtěl celý projekt nechat být a začít se realizovat jinak, vzpomíná Duke a dodává, že to pro něj byla velká lekce, a prý taky možná pochopil část naší historie. 

Myslím si, že sametová revoluce u vás proběhla tak hladce proto, že jste vlastně jen odstavili od moci komunisty, ale nezměnili jste fungování celého systému. Revoluce proto nebyla divoká, nic se nezhroutilo. Staré byrokratické struktury fungovaly i po ní a někde fungují dodnes. Na úřadech sedí stále stejní lidé a často se řídí starými zákony a především zvyklostmi, myslí si podnikatel. Přístup k rozjezdu podnikání ve Spojených státech, Švédsku a České republice je podle něj hodně rozdílný. V Americe si prakticky můžete dělat, co chcete, až do doby, kdy to nějakým způsobem přeženete a úřady vám řeknou stop. K podnikatelům má stát i samospráva velmi přátelský přístup. Ve Švédsku jsou naopak přísně dané mantinely a podnikatel nemá jinou šanci, než se mezi ně vejít, pak ale nemá žádný problém. Duke říká, že Švédové jsou se svými pravidly víc němečtí než samotní Němci. V České republice hodnotí přístup k rozjezdu podnikání podle své zkušenosti jako velmi zdrženlivý, nejasný a především nemotivační. Bylo by proto na čase skončit s používám výrazů jako jsou „možná“, „jenže“, „uvidíme“ nebo „někdy v budoucnu, ale teď to nejde“. 

Počáteční obtíže ale Hank ustál a teď je jeho hodinová dílna DIY vytížená natolik, že jejích 300 metrů čtverečních přestalo stačit. Například při workshopech nemůže nabídnout klasické pronájmy a chybí i sklad rozdělaných věcí, které teď zabírají každý volný kout. Je to problém, ale hezký problém. Lepší, než abych řešil, že tu je moc nevyužitého místa a nemám zákazníky. Dosavadní zkušenosti s provozem dílny ukazují, že jsme se vydali tím správným směrem a že můžeme stávající způsob fungování rozšířit a vylepšit, včetně modelu členství a poskytování širší palety služeb, líčí své plány do budoucna Duke.