O věku ženy by se ve slušné společnosti nemělo mluvit. Existují ale takové ženy, které si s věkem hlavu nelámou, nevypadají na něj a především mu nepodléhají. U takových se to odpouští. Jednou z nich je paní Hana Volešáková. Nejstarší sekretářka v České republice oslavila 87. narozeniny a přitom stále pracuje. A informaci o svém věku s noblesou sobě vlastní promíjí.
Říká, že být sekretářkou byl její sen, za kterým si systematicky šla už od dětství. Malá Hanička byla už ve škole vzornou žačkou s úhledným písmem a její sešity bývaly vystavovány. Mám jen základní vzdělání, za války se studovalo těžko. Hned po ní jsem si ale udělala kurzy těsnopisu a psaní na stroji a začala se živit jako písařka v Ústředně pro rozdělování benzínu. Chytla jsem se i bez škol. Nejvíc vám stejně dá praxe,
začíná Hana Volešáková líčit svůj profesní příběh. Na Ústředně pak dělala všechno možné a postupně se propracovávala k práci sekretářky. Postupem času tuto organizaci převzala Státní plánovací komise a k ní přešla i ona. Ačkoli začínala od píky, časem se dostala až na pozici sekretářky předsedy komise. Nebylo to hned. Jsem celý život bezpartijní a proto jsem stoupala pomalu. Mockrát dostal přednost ten, který měl stranickou legitimaci. Já ale byla spokojená a ačkoli jsem se tlakům na vstup do strany vždycky ubránila, nakonec jsem na Státní plánovací komisi, časem České plánovací komisi, strávila 40 let,
říká Hana Volešáková.
Paní Hana Volešáková je na svou profesi hrdá a jen těžko se s ní bude loučit.
Po rozpadu České plánovací komise nastala doba nejistoty. Vznikla ale Agrární komora ČR a v ní i nové působiště pro schopnou sekretářku. Doba a poměry se měnily, ale já naštěstí nikdy nezůstala bez místa. Dělala jsem svoji práci poctivě a nadřízení se mnou byli spokojení,
bilancuje Hana Volešáková. Když vznikala Agrární komora, psal se rok 1993 a ona už měla nárok na penzi. Přesto ale vzala další práci a i přes svůj věk se uplatnila. Krásně jsem tu zúročila zkušenosti ze všech postů, kterými jsem si během života prošla. Naučila jsem se s moderní technikou. Nejsem sice žádný počítačový expert, ale základy práce s počítačem, tiskárnou, skenerem i internetem zvládám. Musím, jinak by mě zaměstnavatelé v mém věku nebrali,
líčí Hana Volešáková s tím, že je velmi sebekritická a pokud by zjistila, že už svoji práci nezvládá, tak by odešla. Ani ona sama, ani její nadřízení ale dosud neměli tu potřebu. V nadsázce se říká, že dnes na ní stojí celý sekretariát Agrární komory.
O důchodu prý nikdy moc nepřemýšlela. Není ten typ. Je zvyklá být samostatná a nezávislá, všechno si obstarat. A práce ji baví. Její kariéra se ale asi přeci jen blíží ke konci. Vypadá to, že během pár týdnů už skutečně skončím. Ne snad, že bych sama chtěla, ale tak se vyvrbila současná situace. Teď je vše v jednání, uvidíme, jak to dopadne. Přemýšlím, co budu dělat. Musím si vymyslet nějakou činnost,
říká Hana Volešáková.
Nabízelo by se psaní pamětí, protože během své kariéry sekretářky potkala mnoho zajímavých lidí a zažila celou řadu zajímavých situací. A některé by určitě stály za to připomenout. Na Státní plánovací komisi jí například šéfoval muž, který měl v šuplíku svého stolu pistoli. Kdykoli se rozčílil, neváhal ji vytáhnout. Na psaní bych si ale netroufla. Navíc jsem zvyklá na absolutní diskrétnost. To je důležitá část mojí profese. Cokoli jsem zaslechla nebo viděla, nikdy jsem nevynesla ven z kanceláře. Na to se všichni moji nadřízení mohli kdykoli spolehnout. Nemluvila jsem o tom ani doma s vlastním manželem, natož s jinými. I za to si mě moji představení vždy vážili,
uvádí Hana Volešáková.
Sekretářka musí být také diplomatkou
Práce sekretářky není jen o zvedání telefonů nebo vaření kávy. A už vůbec ne o lakování si nehtů. Sekretářka musí o všem něco vědět. Musí znát lidi v jejím okruhu a vědět, na koho se s čím obrátit. Není to jen o tom, že si člověk sedne za stůl. Tato práce zahrnuje tisíc maličkostí a detailů, které se nedají přesně definovat a zaškatulkovat. Nedá se to hodit na papír, to vám dá praxe,
vysvětluje Hana Volešáková.
Dobrá sekretářka musí podle ní umět jednat operativně. Mít neustále na paměti program svého nadřízeného a včas mu shánět a předkládat dokumenty a materiály potřebné pro jeho práci. A nejdůležitější ze všeho je pochopení. Sekretářka je zároveň diplomatkou a musí projevit velkou dávku pochopení v každé situaci. Doporučovala bych všem lidem, kteří tuto profesi dělají, aby se snažili mít pro svého šéfa pochopení. Snažit se pochopit jeho chování a vystihovat situace, kdy se s ním dá bez problémů mluvit. Není totiž ideální žádat ho o něco, když má starosti a pracuje. To je špatně. Nejlépe mi toto fungovalo tady na Agrární komoře za prezidentování pana Jana Veleby. Každý den ráno mi ihned po svém příchodu dal prostor, abychom se navzájem informovali,
říká Hana Volešáková. Pečlivá práce s dokumenty je sice důležitá, ale často až v druhé řadě.
O sekretářkách koluje spousta polopravd a nepřesných informací. Rozhodně prý mohou zapomenout na sezení za stolem. Na první pohled to nevypadá, ale i při této práci se člověk docela naběhá. A to už přitom není potřeba chodit s každým papírem po kancelářích, stačí vše posílat e-mailem. Povinností sekretářek je ale vítat návštěvy, postarat se o občerstvení, případně příchozím zpříjemnit čas ve chvíli, kdy čekají na přijetí. Mockrát jsem se během dne ani nestačila najíst. A to mě na té práci baví a žene dopředu. Není to žádný stereotyp. Pořád se něco děje,
komentuje nejstarší česká sekretářka. A myslí to doslova, což dokazuje i dalším příběhem ze své praxe.
Jeden nadřízený mi v práci i zkolaboval. Šlo o inženýra Stanislava Rázla, historicky prvního předsedu československé vlády, ministra plánování a předsedu České plánovací komise. Musela jsem mu poskytnout první pomoc a protože šlo o vysokého státního úředníka a politika, zavolala jsem tehdy do SANOPSu, což bylo státní sanatorium pro kádry a jejich rodiny. Musela jsem mu poskytnout první pomoc. Než pro něj přijeli, tak se zmátořil, ale měla jsem strach. Nakonec mi jeho manželka, vždy a ke všemu kritická dáma, ještě vynadala. On byl ale bezvadný. Po letech jsem ho ještě vyprovodila na poslední cestě,
vzpomíná Hana Volešáková.
Práce sekretářky je podle ní velice pestrá a zajímavá a je škoda, že tato pozice dnes ztrácí na svém lesku. Všichni dnes chtějí být nazýváni asistenty nebo asistentkami. Zní to možná noblesněji, ale jinak je to hloupost. Práce je to úplně stejná. A já tomu nerozumím. Já byla na pozici sekretářky vždycky pyšná a chlubila se tím. Dnes je jiná doba. Mladí k tomu přistupují úplně jinak. Udělají školu a nejde jim o pozici, kterou dělají, ale o vysoký plat. Přitom ještě ani nic neumí. Já si za svým snem šla pomalu a dokázala si ho udržet a užívat až do dneška,
končí Hana Volešáková.
ČLÁNKY DO MAILU