Živit se jako výtvarník na volné noze není nic jednoduchého. A profilovat se jako výrobce panenek, to už je snad úplné šílenství. Příběh Dagmar Jurčíkové ale přesvědčí o opaku. Osobou samostatně výdělečně činnou je na poli výtvarného umění už 18 let a neměnila by. Chce to ale mít talent, mít rád svou práci a nezbytný je i podnikavý duch.
Talent pro výtvarné umění Dagmar prokázala už jako malá holčička. Měla ráda panenky, ale ne vždy byla spokojená s jejich vizáží. Proto je neustále předělávala. Vyráběla jim oblečky, přečesávala, malovala nové obličeje. Vedle toho ji bavilo také klasické malování. Vytvářela zajímavé obrazy, na které mohla být pyšná už v dětském věku. A uměla toho náležitě využít. Když jsem potřebovala získat peníze, uspořádala jsem domácí výstavu, sezvala rodinu a vydělala si je na vstupném. Byla jsem tedy podnikavá už od dětství,
říká Dagmar Jurčíková.
Když dospěla, možnost svobodného podnikání jí v tehdejším Československu chyběla. Pak ale přišel rok 1989 a s ním se otevřely nové možnosti cestovat. Dagmar Jurčíková vyhledávala jednodenní zájezdy do měst, kde bylo možné navštívit známé galerie. Chtěla se inspirovat, najít svůj vlastní výtvarný směr a založit si svou vlastní živnost. Nutno podotknout, že v té době byla na špičce své malířské kariéry. O její obrazy byl zájem. Pak si ale vyrazila na výlet do italských Benátek a spatřila tam historické panenky. Později je viděla ještě ve Vídni a v Paříži a bylo rozhodnuto. Panenky jí učarovaly natolik, že se rozhodla malířství postupně opustit a věnovat se právě tomuto výtvarnému směru. Byla to láska na první pohled. Začala jsem zjišťovat, o jak výsostný obor se jedná. Do té doby jsem neměla ponětí, jak fascinující historii panenkářství má, a to i v českých zemích. Že existují soutěže panenkářů, nebo že se tento obor dokonce vyučuje na vysoké škole,
líčí Dagmar Jurčíková.
V polovině 90. let ale nebylo možné v České republice sehnat ani žádné informace, natož se v tomto oboru vzdělat. Odjela proto do Německa, kde absolvovala kurz výroby panenek. Naučila se ale jen základy, a to na rozjetí vlastního ateliéru nestačilo. Rozhodla se proto nastoupit jako stážistka do karlovarské porcelánky a naučit se vše potřebné. Prošla jsem si tam vším možným. Paní mistrová mě nejdřív šoupla ke karuselu a musela jsem nalévat do forem. Postupně jsem začala přilepovat ouška k hrnečkům a malovat. Nakonec jsem skončila v modelárně a to bylo vůbec nejlepší. Tam už jsme dělali vlastní návrhy a vytvářeli formy. Říkám si, že jsem tam tehdy mohla zůstat a byla bych taky spokojená,
vzpomíná výtvarnice.
Jít proti všem se nakonec vyplatilo
Výtvarnice Dagmar Jurčíková se prosadila ve velice úzkém oboru. Vyrábí autorské panenky.
Během stáže v porcelánce se živila malováním obrazů a začala také opravovat staré panenky. Za svým cílem si šla velice nekompromisně, a protože nebylo dost času, nakonec zcela upustila od malování. Začátky její kariéry panenkářky byly hořké nejen po profesní, ale i osobní stránce. Všichni byli proti. Ztratila jsem manžela, moji rodiče mě neustále nabádali, abych se začala živit něčím pořádným. Nikdo neviděl, že dělám řemeslo a práci, která mě baví a naplňuje. Šla jsem proti všem a říkala si, že když to mám ráda, tak u toho zůstanu a vydržím,
říká Dagmar Jurčíková.
Dnes je Dagmar Jurčíková a její značka Juda proslulá i v zámoří a sbírá jedno ocenění za druhým. Se svými krojovanými pannami nebo velkými portrétními kousky boduje i v místech, kde panenkářská tradice trvá staletí. Jde například o německá města Sonneberg a Neustadt. Je tam velká tradice i konkurence. Když mě právě tam ohodnotí, tak je to skutečně za kvalitu, bez nějakého nadržování. Jezdím na výstavy a soutěže pravidelně, abych si ověřila, že stále dělám dobrou práci. Ocenění pochopitelně také zvyšují moji bonitu na trhu,
vysvětluje Dagmar Jurčíková.
Panenky prvotřídních výrobců mají v zátylku signatury. Čísla označují pořadí výroby, maximální počet panenek z jedné formy a rok vzniku. Nechybí ani logo ateliéru a výtvarníka. Značka Juda je chráněna Úřadem průmyslového vlastnictví. Každá z panenek, kterou Dagmar Jurčíková vyrobí, je opatřena tímto certifikátem autenticity. Majitel panenky pak má jistotu, že má v rukou skutečně cenný originál. V současnosti je značka Juda vysoce hodnocena nejen na originálech, ale i na replikách starých originálů.
Vyhledejte své obchodní partnery a souvislosti. Vyzkoušejte Rejstřík firem
V ateliéru Juda v Oseku u Hořovic Dagmar Jurčíková vyrábí především porcelánové panenky. Ty jsou na rozdíl od panenek z vinylu nebo papírmašé skutečně prestižní záležitostí. Vyrábí také zmíněné kopie historických originálů, které odlévá do původních továrních forem. Protože její panenky vznikají v limitovaných edicích, jsou mnohem precizněji zpracované, než historické originály pocházející z tovární produkce. Vedle toho se zabývá také takzvanými „reborny“, tedy realistickými panenkami z vinylu, a portrétními panenkami. Ty jsou skutečnou autorskou tvorbou, kdy se obvykle podle fotografie tvoří plastelínový model i forma na porcelánové části, obvykle hlavu, hrudník, ruce a nohy. Jde o takzvané autorské originály, portréty. Portrétní panenky jsou velice zajímavé nejen pro mě jako výtvarníka, ale i pro mé klienty. Teď právě dělám panenku pro paní v mém věku. Chce mít doma panenku, která bude vypadat jako ona v dětském věku. Je to těžká práce, protože máme k dispozici jen jednu fotografii zachycující její tvář z anfasu. Přesto jsme společně dokázaly doladit detaily a už mám hotovou plastelínovou sochu. Ta paní to už teď oplakala. Je to citově hodně náročné. Spatřit sebe jako malé dítě je jednou z forem meditace, člověku to může hodně dát,
líčí Dagmar Jurčíková.
Jak vypadá Ivana Trumpová? Má dlouhé palce na rukou
Schopnost vystihnout do detailu skutečné lidi patří k velkým devizám Dagmar Jurčíkové. Důkazem je 80 centimetrů vysoká panenka představující Ivanu Trumpovou. Vznikla pro jednu ze světových výstav, kde výtvarnice chtěla prezentovat, že umí vymodelovat i proporce dospělého člověka. Dokonce pro tuto panenku, která vznikla jako jeden jediný autorský originál, vymyslela nový způsob provedení. Vyrobila ji pracným způsobem od samého začátku, počínaje modelem z plastelíny, přes sádrovou formu, odlití porcelánu a konče neobvyklým sestavením a propojením porcelánových a látkových částí.
Oproti jiným panenkám má tato z porcelánu i hrudník. Má krásně tvarované tělo, jeho textilní části jsou ze šampaňské krajky a hedvábné sypkoviny. Je krásná a luxusní i bez šatů,
říká Dagmar Jurčíková. Ivanu Trumpovou si vybrala proto, že je to původem Češka, kterou jako jednu z mála zná celý svět a je tedy jednoduché porovnat živoucí originál s panenkou. Výrobě proto předcházely týdny studií fotografií Ivany Trumpové. Na výstavu jsem ji přivezla v natáčkách. Už když jsem jí začala česat ten pověstný drdol, tak ji všichni poznali. „Jé, to je Trumpová,“ říkali. To mě hřálo. Nakonec jsem dostala druhé místo. Porota mi vytkla, že má moje panenka příliš dlouhé palce na rukou a velké uši. Jenže to má i skutečná Ivana Trumpová. Co má velké, to jsem jí vymodelovala velké. Jen se někdy podívejte na její fotky,
komentuje panenkářka. Panenka Ivana má hodnotu 80 000 korun a zůstane jediná. Druhou takovou výtvarnice vyrábět nechce. Ivana bude navždy jediným autorským unikátem. Skutečná Ivana Trumpová o ni zájem neprojevila, ale prý o tom, že ji někdo vytvořil, ví.
Portrétní panenky si nechávají vyrábět zákazníci z celého světa. A neváhají kvůli tomu osobně vyrazit do oseckého ateliéru. Panenku své vlastní podoby si tak například do Španělska odvezla 12-tiletá dívka. Zakázku od jejích rodičů výtvarnice získala poté, co pro ně restaurovala starou panenku, která se v rodině dědí z generace na generaci. A ani další zákazníci nejsou zrovna z blízka. Mám klienty v USA, v Kanadě, v Rusku. Jedna paní ze zámoří kvůli restaurování své panenky přiletěla do Česka a pět dní čekala na to, až ji opravím. Restaurování dokonce upřednostňuji před vlastní tvorbou. Setkám se díky tomu s kulturními lidmi, kteří jsou si vědomi své minulosti a panenky jsou pro ně srdeční záležitostí. Kamarádka mi za to hubuje, prý to není dobře z obchodního hlediska, ale to nevadí. Mám to ráda a je potřeba zachovat staré panenky,
říká Dagmar Jurčíková.
Dodnes pro některé zůstává nepochopeným snílkem. Proto začala také s osvětou. Pořádá výstavy, napsala knihu, vyučuje v kurzech. „Je to součást mojí práce. Abych se uživila, musím mít aktivity v několika směrech. Vychovávám si u sebe v ateliéru konkurenci, ale ta nebude nebezpečná. Jsou to lidé, které učím rozumět materiálům a pracovat s nimi. Oni pak mají každý svůj vlastní výtvarný cit a směr. Když nás bude víc, bude i větší povědomí o panenkách,“ vysvětluje výtvarnice. Její ateliér je otevřen i lidem, kteří přijdou třeba jen jednou. Těm zase může vysvětlit rozdíly mezi panenkou za 300 korun a její panenkou, která stojí 30 000. Já autorskou panenku musím navrhnout, vymodelovat, sestavit, obléct. Všechno je ruční práce. Proto patří například portrétní panenky, u kterých vzniká forma pro jeden jediný originál, k těm nejdražším. A navíc vytvářím skutečné porcelánové panenky. Pálí se na 1300 stupňů Celsia. Někdy se mi do rukou dostávají čínské panenky, které mají úplně jinou kvalitu střepu. Místo porcelánu jde o lacinou keramiku. Oni umí vyrobit keramiku i za studena. Takové panenky se vyrábí ne v kusových, ale tunových nákladech,
uvádí Dagmar Jurčíková.
Každému ze svých studentů se věnuje zvlášť. Stejně jako svým panenkám se i lidem věnuje na 100 %. Panenky vyzařují pozitivní energii, protože byly a jsou milovány. Vstřebala jsem díky nim spoustu lidských osudů. Vážím si lidí, kteří chtějí zachovat panenku, se kterou si hráli jako děti, nebo kterou zdědili po svých předcích. Panenky nesou poselství do budoucnosti. A já si vážím toho, že se i náš národ v tomto ohledu začíná probouzet. Jsem ráda, že k tomu mohu přispět,
uzavírá Dagmar Jurčíková.
ČLÁNKY DO MAILU