Pardubice jsou městem perníku. To dnes napadne asi každého, kdo o tomto východočeském městě mluví nebo jím projíždí. Nebylo to tak ale vždycky. Například před revolucí představoval pardubický perník jen několik druhů drobných perníčků s cukrovou polevou nebo lepených marmeládou a polévaných čokoládovou polevou, které se vyráběly ve zdejším státním podniku. Změna ale přišla už v roce 1990, kdy bylo potřeba vyrobit klasický zdobený perník pro první pardubický jarmark. Tehdy dostala výrobu perníků na starost zaměstnankyně podniku Jarmila Janurová a tento moment vlastně předurčil její další profesní i životní cestu. Dnes, 25 let poté, je ve svém oboru považována za špičku a je držitelkou celé řady titulů. Vedle jiných Řádu svatého Ambrože udělovaného Společenstvem cukrářů, Zlaté medaile Magdaleny Dobromily Rettigové věnované Asociací kuchařů a cukrářů ČR nebo titulu Živnostnice Pardubického kraje.
Začalo to ve vlastní kuchyni
Jarmila Janurová začala podnikat doma v kuchyni, postupně vybudovala na zahradě svého domu prosperující firmu zaměřenou na tradiční pardubický perník.
S několika děvčaty jsme začaly podle vlastních návrhů přenesených na papírové šablony ručně vykrajovat tvary perníčků, pekly je a velmi neuměle zdobily. Neměly jsme tenkrát s klasickým zdobeným perníkem žádné zkušenosti, ale i tak jsme se pustily do složitých prostorových výrobků a připravily pro jarmark chaloupky nebo kolébky. Naše perníky se moc líbily, stála se na ně fronta a během jediného dne byly pryč. Vedení podniku ale v takové výrobě pokračovat nechtělo, protože zdobený perník nepřináší vzhledem ke své časové náročnosti požadované zisky. Ta práce je o něčem jiném, tu musíte milovat. Protože byl ale o náš zdobený perník zájem, rozhodla jsem se ho vyrábět sama za sebe,
popisuje svojí cestu k podnikání Jarmila Janurová. Ani ta její nebyla nijak snadná. Firmu začala budovat ve své vlastní kuchyni. Jakmile jí v práci skončila směna, už stála u své trouby a pekla. Zapojit se musel i manžel, který zajišťoval rozvoz, a postupně do podnikání vtáhla také syna s jeho budoucí manželkou a své rodiče.
Domácí výrobě perníku obětovala všechen volný čas. Nutně proto muselo přijít rozhodnutí opustit zaměstnání a postavit se na vlastní nohy. Ačkoli jí od toho rodina zrazovala, ona věděla své. Zájem o perníky jejího zaměstnavatele klesal a její domácí výroba naopak nestačila pokrývat poptávku. Vodila si proto domů na brigádu své kamarádky a pracovala s nimi přímo ve vyklizeném obývacím pokoji. Když se výroba po pár letech přesouvala do první klasické provozovny, zaměstnávala už šest lidí. Výrobnu jsme otevírali začátkem ledna roku 1996. Pamatuju si ten moment, kdy jsem tu stála a v uších mi zněla manželova slova o tom, že jsem asi nikdy nebyla dobrá v matematice a neumím si spočítat, co taková výrobna bude stát. Všichni mě strašili, že to nezaplatím. Jenže v té době už jsme měli dobře rozjeté obchody, a to dokonce i se zahraničím. Třeba Belgičané přijeli s kamionem a chtěli ho celý naplnit perníkem. Tak jsem si říkala, že to musí klapnout. Větší prostory navíc umožnily rozšířit sortiment o výrobu cukrářské hmoty, perníkových dezertů, minidezertů i vánočního cukroví. A povedlo se, postupně jsem nabrala 30 zaměstnanců,
říká absolventka potravinářské průmyslovky a jak se záhy ukázalo, také zdatná obchodnice.
Perníky firmy JaJa si zákazníky získaly nejen svým zdobením, ale hlavně těstem jako takovým. Aby bylo dokonalé, strávila zakladatelka firmy jeho vývojem velmi dlouhý čas. Těsto z podniku, kde dříve pracovala, například nikdy nevidělo med. Ten je ale podstatnou složkou receptury, protože je hydroskopický, čili dokáže pohlcovat a udržovat vzdušnou vlhkost. Jen takový perník vydrží měkký a poživatelný po dlouhou dobu. Recept na tradiční pardubický perník neexistuje a tak si ho Jarmila Janurová – mimochodem rodačka ze Zlína – musela vytvořit. Procházela recepty a zužitkovala i znalosti technologie pečení z potravinářské školy. Postupně se jí podařilo vytvořit těsto výborné chuti, které nedělá výdutě, má rovný povrch a vydrží vláčné. Při výrobě perníku musíte sledovat i počasí. Když například mrzne, tak perník tvrdne. Je pro něj důležitá určitá relativní vlhkost a tak musíme počítat s deštěm, mrazem i teplým počasím. Mám 25 let zkušeností, tak už člověk ledacos ví, ale vyvíjíme pořád,
vysvětluje Jarmila Janurová.
Pardubický perník znají v Dillí i Dallasu
Slovensko, Polsko, Rakousko, Belgie, Ukrajina, Rusko, Spojené státy americké. To jsou jen některé ze zemí, kam perníčky firmy JaJa mířily. A přitom o to majitelka firmy nemusela nijak zvlášť usilovat. Ukázalo se, že kvalitní zboží si své odběratele najde samo. Například cestu do Belgie otevřela belgická obchodnice, která v Praze prodávala pralinky. Když se jí jednou dostala do rukou perníková chaloupka, byla jí tak okouzlená, že sortiment svého obchodu rozšířila i o perník z Pardubic. A kdykoli jela do Belgie pro pralinky, vezla na tamní trh perník. Zdobený pardubický perník přivezený původně jako dárek pak otevřel obchodní styky i s Německem a dalšími evropskými státy. JaJa každoročně dodává vánoční perník i na české velvyslanectví v indickém Dillí nebo na Ukrajinu. Nejdál se pak dostal do Texasu. Perník tam chtěla dovážet původem Češka, obchod ale zhatily teroristické útoky v září 2001. Přišlo embargo na potraviny a s dovozem byl obrovský problém. Každou krabici perníku celníci otevřeli, vystavili na ni vysoké clo, byly problémy s přepravou. Aby se té paní dovoz vyplatil, musela by perník prodávat za cenu zlata. Navíc se vánoční zboží kvůli všem peripetiím dostalo do Texasu až v polovině února. Ta dáma pak přišla s nabídkou, abych jí v Americe pomohla rozjet výrobu perníku, ale já o žádnou filiálku nestála. Měla jsem a dodnes mám vidinu jen své vlastní firmy,
vypravuje Jarmila Janurová.
V té době už měla znovu políčeno na zahradu svého rodinného domu, jehož součástí výrobna je. Chystala její další rozšíření, trávník a záhony musely ustoupit stavbě. Na jaře roku 2004 pak otevřela nový provoz, který si mimo jiné vyžádal náš vstup do Evropské unie a tím pádem i příchod nových zákonů a požadavků. Počáteční zdobení ve dvou místnostech rodinného domku je s dnešní výrobou nesrovnatelné. JaJa už na trh uvedla přes 2000 druhů perníku, jen chaloupek se vyrábí tři desítky variant. Vedle klasického vánočního zboží jsou to perníky vytvořené k jednotlivým sezónám nebo událostem. Autorkou všech tvarů a výrobků je sama podnikatelka, zdobení pak nechává na svých zaměstnankyních. Některé formičky jí vyrábí manžel, část jich také kupuje, ale jak s úsměvem říká, výrobci forem často pláčou, že už jí nemají co nabídnout. Výrobu perníku si mohou zadat i firmy nebo soukromé osoby. Vyrobit se dá úplně všechno, včetně velkých plastických zvonů, měst a tak dále.
JaJa není jen firma, na které je teď závislá celá rodina. Živí také dalších 30 zaměstnanců, a proto je důležitý jejich správný výběr a především udržování zdravého kolektivu. Třeba zdobičky musí mít výtvarný talent a trpělivost. Do firmy většinou přicházejí bez větších zkušeností a musí se všechno učit od začátku. Podle Jarmily Janurové se zdobení dá naučit, příkladem je její vlastní snacha, která už pro firmu díky svému umu získala několik ocenění. Čím déle zaměstnanec zůstane, tím lépe pro firmu. I to je důvod, proč jsem při krizi nikoho nepropustila, ačkoli jsem na všechny zaměstnance finančně neměla. Aby firma přežila, vložila jsem do ní všechny úspory a děvčata se navíc musela smířit s nižšími platy. Bylo to ale nejlepší možné řešení. Spočítala jsem si, kolik by mě po konci krize stálo zaučování nových lidí, to by bylo mnohem horší než si v těžké době udržet zaměstnance,
vysvětluje podnikatelka. Některé ženy pracují pro JaJu už takřka od jejího založení a rády se do ní vrací i ty, které například přeruší kvůli mateřským povinnostem.
Podnikání dává svobodu
Jarmila Janurová je nejen vůdčí, ale také hravý typ člověka. Baví jí prezentace své firmy a ráda se účastní nejrůznějších soutěží i na úkor jejich časové náročnosti. Odměnou za to je zájem médií, díky kterým se o jejích pernících dozví více lidí a přijdou nové zakázky. Navíc to motivuje i zaměstnance. Ti vidí, že je o jejich práci zájem. Vedle těchto příjemných stránek podnikání si ale prošla i těmi temnějšími. Podnikání mi vzalo kamarády. Zažila jsem si závist, pomluvy i různé útoky. Naštěstí jsem vždycky měla tolik práce, že jsem nad takovými věcmi neměla čas přemýšlet a trápit se jimi. Například mi zavolala jedna paní, že mi přivede neteř, já jí všechno naučím a ona si pak otevře vlastní firmu. Když jsem odmítla, začala mi vyhrožovat hygienou. Já jsem ale starý praktik. Co musí být dodržováno, jsem věděla už ze svého předchozího zaměstnání a stále se dovzdělávala. Kontroly jsem se tedy nebála. Pak jsem se jednou od pardubických hygieniků dozvěděla, že nejrůznějších udání a stížností na mě přišly tisíce. Protože u nás ale vždycky bylo všechno v pořádku, hygienici mě jimi ani nezatěžovali,
popisuje Jarmila Janurová.
Vzorem této rodačky ze Zlína je samozřejmě podnikatel Tomáš Baťa. I díky němu Jarmila Janurová ví, že úspěch není zadarmo. Dál tvrdě pracuje a studuje, aby byla vždycky alespoň kousek dopředu před ostatními perníkáři. Práce s perníkem mi přirostla k srdci tak, že i dnes si ráda sednu s mými děvčaty, odložím svoji práci a jdu s nimi zdobit nebo alespoň lepit. Dělám už ale jen lehčí práce, protože děvčata mě ve svém umu už dávno přerostla,
říká Jarmila Janurová. Stejně jako Baťa, i ona začínala v domácích podmínkách bez kapitálu a dosáhla velkého úspěchu. Na podnikání si nejvíc váží možnosti samostatného rozhodování, seberealizace a rozvíjení v oboru. Perníková cukrařina, jak tomu říkám, je moje obrovská záliba. Vkládám do ní celou duši a jiná už nebudu,
zakončuje podnikatelka.
ČLÁNKY DO MAILU