Ne každý, kdo se zabývá oborem IT a telekomunikačními službami, musí jít nutně s dobou a mainstreamem. Důkazem je další podnikatel, který se podělil o svůj příběh.
Když počítačový specialista Daniel Havlín začínal podnikat, psal se rok 1997. Živil se tehdy sestavováním počítačů, což je jedna z činností poplatná své době. Dnes už si to mladá generace vůbec nedokáže představit, protože počítače si kupujeme zkompletované. Dřív jsme si je sestavovali z komponentů a byla to vysoce specializovaná práce. Začínal jsem s jednou pobočkou a postupně se rozrostl na dvě,
říká podnikatel. Po pár letech ho oslovil kolega zabývající se tvorbou webů s nápadem na založení společné firmy. Slovo dalo slovo a vznikla dodnes fungující společnost s ručením omezeným InterLogic.
Každý jsme si pokračovali ve svých činnostech a přemýšleli, jak firmu posunout ještě dál. Kolega mě začal přesvědčovat, že bychom si měli otevřít internetovou kavárnu. Bylo to v roce 2002, proto jsem se jeho nápadu od srdce zasmál. Byl jsem přesvědčený, že na takové služby už je pozdě. Internetové kavárny začínaly být díky rozšiřování internetu do domácností a stále větší finanční dostupnosti počítačů zbytečné a jedna po druhé zavíraly,
popisuje svou první reakci Daniel Havlín. Jeho kolega si ale trval na svém a tvrdil, že mu ukáže jednu kavárnu, která funguje a nemá o klientelu nouzi. A skutečně, zanedlouho se kolegové z firmy ocitli v internetové kavárně poblíž náměstí Bratří Synků v Nuslích. Tento podnik se už na první pohled lišil od těch, které v té době zavíraly. Byl skutečně plný lidí. A důvod byl také jasně viditelný. Každý stůl s počítačem byl obehnán ratanovým paravánem a zákazníci si za sebou mohli ještě zatáhnout žaluzii.
A právě ten pocit soukromí, který lidé v kójích měli, byl klíčem k úspěchu. Pánové z InterLogicu se tímto konceptem inspirovali a přenesli ho do svých prostor na Budějovické. Nakoupili jsme ratanové paravány a vybudovali internetovou kavárnu se 16 počítači. Jediné, co jsem odmítl, byly ty žaluzie. Ačkoliv jsem chápal, že co možná největší dávka intimity bude alfou a omegou úspěchu, žaluzie už mi přišly trochu moc. A nakonec se ukázalo, že lidé ocení i samotné kóje, protože jiné kavárny měly pracovní místa otevřená a mnohým návštěvníkům nebylo příjemné, když je někdo po očku sledoval a zjišťoval, co si na internetu prohlížejí,
říká Daniel Havlín.
Zatímco jeho kolega dál tvořil webové stránky, on se začal věnovat prodeji počítačů nejen v kamenné prodejně, ale také na jednom z vůbec prvních českých e-shopů. A tak nějak v druhém plánu si při jejich byznysu žila vlastním životem internetová kavárna, vedle níž měli oba podnikatelé své zázemí. V průběhu času se ze společníka stal digitální nomád. Firmu opustil a své práci se dodnes věnuje z exotických destinací. Společnost InterLogic je proto už řadu let plně ovládána Danielem Havlínem. Ani on neustrnul na jednom místě a postupně začal rozvíjet tehdy jen dílčí službu firmy a stal se z něj na prvním místě poskytovatel bezdrátového internetového připojení, navíc ještě se specializací na řešení wi-fi v gastro a ubytovacích provozech. Internetová kavárna mu k tomu tak nějak zbyla jako dědictví.
Internetové kavárny jsou dnes vítaným azylem
Za podmínek, které jsme nabízeli, dokázala kavárna otevřená v roce 2003 překvapivě přilákat velké množství klientů. Plno tu bývalo zvlášť kolem poledne, kdy k nám mířili lidé z firem, ve kterých měli kvůli bezpečnosti omezený přístup na internet. Pokud jste přišli v době oběda, museli jste na volný počítač čekat ve frontě,
vzpomíná podnikatel na nejlepší éru své kavárny. Zároveň ale dodává, že i tehdy bylo nutné přiložit ruku k dílu a podílet se na provozu například jako správce sítě. Platit si technika a provozního se už ani v době největšího úspěchu nevyplatilo.
Internetová kavárna poskytující soukromí – i když vlastně jen zdánlivé – přežila řadu konkurenčních podniků a funguje dodnes. Doby, kdy bylo možné spoléhat na obživu jen z ní, jsou ovšem pryč. Tečku za nimi udělal nástup chytrých mobilních telefonů a možnost používat internet snadno v mobilu a na velkém displeji. Další ránou bylo pro internetové kavárny rozšíření wi-fi do restaurací a nákupních center. Snažili jsme se vždycky nabídnout to nejlepší. Dnes už je to k smíchu, ale svého času jsme měli připojení o rychlosti 4 MB za sekundu. To byla neskutečná rychlost, protože jsme kdysi začínali s rychlostí čtyřikrát nižší. Pak jsme přešli na 100 MB a to už opravdu bylo něco. Dnes už jsou tato čísla dávno překonaná a i v domácnostech se nabízí připojení 300 MB za sekundu,
říká Daniel Havlín s tím, že postupný konec internetových kaváren ale s rychlostí připojení nijak nesouvisí.
Najít dnes fungující internetovou kavárnu není vůbec snadné. Vyhledávače sice nabídnou několik možností, jenže řada podniků je už dávno zavřená. To jen jejich bývalí majitelé zapomněli vypnout své webové stránky. Některé fungující kavárny pak mají špatnou pověst doupat, ve kterých se pod zástěrkou využívání internetových služeb schází pochybná společnost. Na diskuzních fórech jsou informace o kavárnách, kde se mezi stolky s počítači dají bez problémů sehnat drogy a další netradiční artikl. A to, že internetovou kavárnu často vyhledávají podivní lidé, potvrzuje i provozovatel takového podniku na pražské Budějovické ulici: Složení zákazníků je skutečně pestré a vlastně ani nejsem schopný klientelu popsat. Někdy přichází opravdu zvláštní lidé, o kterých radši nechceme nic vědět. Na druhou stranu sem poměrně běžně chodí i senioři, nebo dokonce ženy s malými dětmi. Nad tím se pozastavuji snad ještě víc, protože rozhodně nevypadají jako sociální případy. Jsou slušné i dobře oblečené. Mně osobně ale vadí, že sem chodí s malými dětmi, protože jsme kuřácký podnik.
Velmi početnou část klientely tvoří lidé, kteří sice mají internet k dispozici doma i v práci, ale z nějakých důvodů ho tam nemohou používat. Běžně se tu objevují lidé, kteří přicházejí třeba dva týdny v kuse každý den. Pak jednoho dne poděkují a rozloučí se se slovy, že už mají svůj počítač opravený a naše služby dál nepotřebují. Často jsou to lidé, kteří mají počítače napadené viry. Další, a možná i největší, skupinu, tvoří ti, kteří sem chodí surfovat na stránky, které by si doma před manželem či manželkou nedovolili otevřít. Je to pro ně vítaná forma úniku,
vysvětluje Daniel Havlín. Funkce internetových kaváren se tedy oproti 90. letům změnila. Dřív do nich lidé chodili, protože byli omezení tím, že neměli jinou možnost k surfování. Dnes tu možnost mají, ale omezuje je strach z prozrazení jejich tajných myšlenek a zálib.
Právě kvůli složení klientely už Daniel Havlín na svůj podnik není zrovna hrdý a přiznává, že se prezentuje už jen jako poskytovatel internetového připojení. Pokud se ho někdo přímo nezeptá, internetovou kavárnu nezmiňuje, protože ji nepovažuje za reprezentativní. Přestože jeho podnik nepatří mezi vyhlášená doupata, tak jako několik jiných, i on někdy musí spolupracovat s policií. Kriminalisty většinou zajímá, na co se který klient díval.
Jakožto poskytovatel internetu musím mít od Českého telekomunikačního úřadu licenci na poskytování telekomunikačních služeb a ze zákona půl roku zpětně logovat veškerý provoz kavárny. Pokud by z našich počítačů někdo spáchal trestný čin, musí to být dohledatelné. Musím říct, že to mnozí lidé netuší a myslí si, že internetová kavárna je naprosto anonymní podnik. Toto opatření je ale trochu bezzubé. Jiný zákon totiž zase zakazuje zjišťovat totožnost klientů. Pokud se tedy vyskytne nějaký problém, stejně policii moc informací nedám. Vím jen, z jakého počítače byl provedený přístup. Pak mám k dispozici ještě kamerové záznamy, tak je možné ukázat alespoň tvář člověka. Jinak nic víc,
popisuje provozovatel internetové kavárny.
Dnes už není možné ani zjistit jméno člověka nebo jeho e-mail, protože díky https je komunikace na vyhledávačích zašifrovaná. V tomto ohledu by Daniel Havlín uvítal praxi, která je běžná v některých západních státech. Zákazníci, kteří v podniku žádají o přístup k internetu, dostávají přístupové heslo prostřednictvím sms zprávy na mobilní telefon. Musí o sobě tedy poskytnout alespoň nějaké údaje. Je to evropské doporučení, které Česká republika nepřijala. Zároveň vedu dlouhodobou diskuzi o tom, proč musím mít jako provozovatel internetové kavárny licenci od ČTÚ a restaurace s nabídkou wi-fi připojení ne. Oba podniky přece poskytují stejnou možnost, není v tom žádný rozdíl. Buď bychom se tedy měli registrovat všichni, nebo nikdo,
dodává k legislativnímu stavu svého oboru Daniel Havlín.
Starý podnik jako koule na noze
V internetové kavárně jako by se zastavil čas. Působí tak nejen koncept celého podniku, ale i jeho vybavení. Investovat se už nevyplatí. Některé počítače jsou sice staré jen dva nebo tři roky, ale v některých kójích naopak ještě fungují ty pořízené v druhé generaci. Vracím se ke svým podnikatelským začátkům a počítače opravuji, dodávám do nich nové nebo zrepasované komponenty. Kdyby to věděli výrobci, určitě by mě neměli rádi. Jejich počítače už totiž měly být dávno odepsané a oni měli vydělat na prodeji nových,
říká s úsměvem podnikatel. Ze zaběhnutých pořádků nevybočuje ani ceník. Minuta surfování vždy stála a dodnes stojí jednu korunu. Kromě toho je v podniku k dispozici i wi-fi. Tato možnost je zdarma, ale předpokládá se, že slušný člověk udělá útratu alespoň na baru.
Každý měsíc počítá, jestli se mu kavárnu ještě vyplatí držet. Zatím je stále v černých číslech, ale přiznává, že kdyby to bylo v jeho silách, nejradši by podnik zavřel. Vlastně mě od toho rozhodnutí odrazuje strach a nedostatek času a energie. Například vůbec nevím, co bych si počal s tím vybavením. A taky je pravda, že mám tady v kanceláři za kavárnou svoji pracovnu. Klidně bych svoji hlavní práci mohl dělat z domova, stačí mi k tomu počítač, internetové připojení a mobilní telefon, jenže jsem z těch, kteří doma nemají tu nejlepší pracovní morálku. Tady jsem mnohem produktivnější,
vysvětluje. Jedním dechem ale dodává, že je to poměrně drahé pracovní místo. Definitivní rozhodnutí oddaluje také kvůli svým rodičovským povinnostem, protože se s manželkou dělí o péči o dítě. Tři dny má na práci a další dva se věnuje dceři. Nikdy jsem si nemyslel, že být doma s malým dítětem je tak náročné. Bývám po dni stráveném s dcerkou vyčerpanější víc než z práce,
přiznává Daniel Havlín.
Zatím to vypadá tak, že dokud bude o kavárnu mezi lidmi zájem a její provoz nebude ztrátový, pravděpodobně zůstane dál otevřená. Jednoho dne by se ale mohla změnit na skutečnou kavárnu. To je můj sen. Rád bych měl útulnou kavárnu, kam by lidi mohli zajít na kávu s přáteli nebo na pracovní schůzku. Protože bych se asi úplně nedovedl odpoutat od současnosti, samozřejmě bych tam nabízel wi-fi připojení a asi bych někam do rohu umístil i jeden nebo dva počítače pro ty, kteří by potřebovali sednout před velkou obrazovku,
líčí Daniel Havlín své představy a nezapomene zmínit, že takový podnik chtěl vlastně vybudovat už na samém začátku své internetové kavárny. To se mu sice nepovedlo, ale na kavárenské řemeslo si přeci jen potrpí. Na baru jeho podniku se vaří kvalitní káva a zákazníci si mohou dát lahodné a nešizené zákusky. Někteří lidé ostatně do této internetové kavárny chodí jako do skutečné kavárny a u počítače tu nikdy neseděli.
Než se jeho představy stanou realitou, a pokud vůbec, bude dál provozovat svůj stávající podnik, který začíná lákat i jako retro. Odpoutání od minulosti a mnohaleté rutiny zkrátka nebývá snadné a Daniel Havlín je toho důkazem. Na pracovním stole má CD a DVD disky a kávu si od servírky na baru své kavárny objednává prostřednictvím ICQ. Do hlavy se proto vkrádá otázka, zda by internetovou kavárnu nestálo za to udržet třeba i jako takový malý online skanzen.
ČLÁNKY DO MAILU