Ivo Toman: Dva špatné směry vnitřní motivace: Stupidita a špatné sebevědomí

Před několika lety se stal v New Yorku neobvyklý kriminální případ. Porodník nejprve operoval pacientku (šlo o císařský řez) a potom jí do břišní stěny vyřezal svůj monogram. Na dotaz, proč to udělal, tento lékař odpověděl, že jeho operace byla natolik mistrovským dílem, že se musel podepsat. Poté se odebral na dovolenou do Paříže.

Je zajímavé, že poškozená žena (rovněž lékařka) netrvala na soudním řízení. Jasně totiž rozpoznala, že chování jejího operatéra bylo spíše tragické než kriminální. Pokud by byl obžalován z trestného činu, čekalo by ho až pětadvacet let vězení. Namísto toho dostal pětiletý podmíněný trest, kromě toho nesmí pět let požádat o povolení lékařské praxe. Tento porodník se zachoval stupidně, přestože to byl jinak chytrý člověk.

Stupidita je lidská vlastnost

Pozor, stupidita není vulgární pojem, nadávka nebo posměšné označení, ale neutrální pojem.

Stupidita není:

• Nevědomost
• Nevšímavost
• Omyl
• Nízké IQ

Stupidita je nezávislá na výši IQ. Naopak nejvíce vynikne, jsou-li jejími nositeli chytří a mocní lidé. Bývalý americký prezident Bill Clinton tak stupidně vysvětloval svůj (ne)poměr s Monicou Lewinskou, až ho to málem stálo prezidentské křeslo.

Carlo Maria Cippola (Italský ekonomický historik 1922 – 2000) definoval stupiditu pěti zákony. Pro motivaci je rozhodující jeho třetí zákon stupidity. Ten dělí lidi do čtyř kategorií označovaných nešťastníci, inteligenti, bandité a stupidní:

1. Jestliže někdo nějakou činností utrpí ztrátu a přitom vytvoří zisk pro někoho jiného, je nešťastník.
2. Jestliže někdo nějakou činností vytvoří zisk jak pro sebe, tak pro jiného, je inteligent.
3. Jestliže někdo nějakou činností vytvoří zisk pro sebe a zároveň ochudí někoho jiného, je bandita.
4. Jestliže někdo nějakou činností ochudí někoho jiného, přičemž sám nic nezíská a někdy se dokáže i ochudit, je stupidní.

Většina z nás se chová v různých situacích různě. Někdy inteligentně, jindy jako nešťastník, případně jako bandita. Záleží na okolnostech. Zato akce stupidních bývají nepředvídatelné, nelogické a neplánovité. Probíhají v místech i dobách, které nelze odhadnout předem, neboť je nezná předem ani sám stupidní jedinec – právě proto, že je stupidní. Jakmile inteligenti poznají stupidní individuum, většinou s ním soucítí. Bandité jím pohrdají. Nešťastníci stupidní individuum poznají špatně, protože jsou nešťastníky. Všichni společně podle Cippoly reagují chybně, protože vždy podceňují „výkon“ stupidních lidí.

Stupidní jedinec je člověk, jenž poškozuje jiného člověka nebo lidskou skupinu, aniž by tím získal jakoukoli výhodu. Výsledkem jeho chování může být i poškození sama sebe. A to je velmi špatná šipka. Bandité alespoň něco získají, i když jiní ztrácí, ale společnost jako celek neztrácí, na rozdíl od stupidních.

Přehnané nebo nízké sebevědomí

Přehnané nebo nízké sebevědomí má svůj původ v tom, co si myslíme, že si druzí myslí o nás. Čím více se snažíme žít podle toho, co od nás druzí očekávají, tím více jsme nejistí. Často nejistotu maskujeme například arogancí, drzostí a okázalostí. Jsme pyšní a domýšliví. Arogantní lidé obyčejně trpí nedostatkem sebevědomí, způsobeným tím, co psychologové nazývají strachem z průměrnosti. Tito lidé mají lehce zranitelné ego.

Ego se řídí dvěma základními příkazy:

• dobře vypadat
• mít pravdu

Podle těchto dvou situací lehce poznáte, kdy z druhého mluví jeho ego. Protože buď

1. příliš „hraje divadlo“, nebo
2. nepřiměřeně hájí svou pravdu.

Komplex méněcennosti je velmi rozšířený. Jde také vyrobit na objednávku. Stačí stanovit „normu“ a přesvědčit člověka, že se jí nevyrovná. Je jedno, zda si tu normu stanoví člověk sám, nebo mu ji dodá někdo jiný a pak ho podle ní posuzuje. Se sníženým sebevědomí úzce souvisí úzkost.

Úzkost

Úzkost je jedním z nejčastějších a nejsilnějších motivů. Naše chování je spojeno s nadějí a s úzkostí. Buď chceme něco získat (naděje), anebo se chceme zbavit úzkosti a ulevit si tak.

Úzkostné poruchy – různé fobie – jsou spojeny s podněty, které byly pro naše předky nebezpečné (hadi, pavouci, výšky, tma). Z moderních nebezpečí (auta) máme menší strach, než bychom měli mít, protože evoluce neměla dost času, aby připravila příslušné reakce. Úzkostnými se můžeme stát už v dětství. To nám pak může zůstat po celý život. V dospělosti nechceme žít s nepříjemnými obavami a bráníme se jim. Unikáme tím, že se skrýváme za nenápadnost nebo křečovitě přesvědčujeme druhé o vlastní síle a podobně. Mnozí lidé vykonají mimořádné věci ne proto, že by měli silnou vůli, ale často ze strachu ze selhání. To je velmi silná motivace, která nutí lidi k dalšímu úsilí. Strach a úzkost mohou motivovat například k bojovnosti v případě nebezpečí.

Naplňovat očekávání jiných

Spousta mužů zvyšuje své obrátky, aby je jejich ženy nepovažovaly za břídily. Mnozí muži tak milují svou ženu, že jí ze strachu, aby je neopustila, dokazují, jak jsou schopní, drahými dárky, výlety a podobně. A tak se ženou do záhuby. Výsledkem je často zadluženost těchto mužů. Děti musí splňovat očekávání rodičů. V práci také musí podřízení splňovat očekávání svých nadřízených. To je stresuje. Často pak mají lidé pocit, že se jim nedaří splňovat očekávání. Místo aby se soustředili na práci, soustředí se na to, aby se nedostali do nemilosti. A to snižuje motivaci k činnosti.

Teorie očekávání Victora Vrooma říká, že podřízení pracují na cílech:

1. které chtějí,
2. při kterých věří, že existuje reálná šance, že jich dosáhnou.

Pokud nevěříte v dosažení cíle, je téměř jisté, že ho ani nedosáhnete. Problémy budete mít také, pokud tomu věří jiní a nutí vás spolupracovat, přestože tomu nevěříte.