Názory k článku Ivo Toman: Lidé s malou vnitřní motivací neudělají nikdy nic navíc

Myslím, že pro většinu lidí je velice těžké překročit sociální důkaz a vymanit se z průměrnosti. Vy, pane Tomene, stejně jako například já, jsme to nikdy nemuseli udělat. Jednoduše proto, že už od dětství nás společnost vypudila, odsunula a označila nálepkou "nepatřičné".

Už od dětsví jsem měl nadváhu, navíc jsem patřil mezi nejnadanější žáky ve škole a proto jsem byl odstrkován. Díky rodinné situaci jsem následně ani nemohl dokončit střední školu. "Jít s davem" se pro mě stalo něčím, co nemůžu, kde mě společnost nechce a ani nepustí. Myslím, že podobně jako Vás s touretovým syndromem. Jsme zkrátka "odsouzeni k úspěchu"! Společnost z nás sama servala tíhu průměrnosti a potřebu vyrovnat se Novákovým... Proč bych se jako outsider nebál podnikat a investovat? Co když neuspěju? No moc se toho nestane... A co když uspěju? Tak se toho stane hodně!

Proč bych se nebál mít naprosto jiný názor a pohled na věc? Nálepku outsidera už mám a dvakrát ji mít nemůžu.

Být outsiderem je nehorázná výhoda:
1) Když člověk s něčím začně nikdy na tom nemůže být sociálně hůř
2) Nic neriskujete. Můžete jenom získat
3) Lépe si uvědomíte hloupost "davu" a nelogičnost jeho myšlení
4) Jakmile si uvědomíte bod 3, je snadné na tom vydělávat - opravdu hodně za opravdu málo.

Ovládat "dav průměrnosti" je snadné jako cvičit psa, protože jste inteligenčně několik stupňů nad ním. Poslouchá, protože ví, že do jeho úrovně nepatříte. Jenom povely jsou jiné. Místo "Sedni! Lehni! Půjdeme ven!" je to "Kupuj! Prodej! Vem to na splátky!"

Jenže existují lidé, kteří nikdy outsiderem nebyli. Je pro ně těžké zahodit sociální důkazy. Tito lidé musejí udělat krok, který jste Vy nebo já nikdy udělat nemuseli. Musejí se vydat z růžového plastového domečku Kena a Barbie do opravdového světa a vědí, že ať uspějí nebo ne, už se s nimi ostatní panenky z domečku bavit nebudou.

Když neuspějí, budou se jim posmívat. Když uspějí, což je pro tyto vztahy ještě horší, budou jim závidět a v duchu je za úspěch nenávidět - hlavně za to, že měli odvahu, kterou v sobě ostatní panenky nenašly.

Osobně si myslím, že nejtěžším krokem k úspěchu je oddělit se od davu. Proto to nejlepší, co pro Vás společnost může udělat je, že Vás odkopne.

Důkazem jsou snad všichni úspěšní lidé našeho světa. Neznám ani jsem neslyšel opravdu o nikom, kdo by dosáhnul úspěchu a držel ho celý život a někdo by o něm prohlásil: "Vůbec mě to nepřekvapuje, už jako dítě ho milovali sousedi, učitelky i děti ve škole, byl premiantem, každý ho měl jen rád, plně jsme ho jako rodiče podporovali a teď si vybudoval toto finanční impérium!" :-)

Skvěle napsáno, klobouk dolů.

Outsidři musí vždy víc zabrat - s tím naprosto souhlasím :-) Jsem ráda , že jsem také nepatřila k těm hodným "mazánkům"... baví mě stále si dávat svou laťku výš a plnit si své sny :-)) Často vzpomínám na svého tatínka, který mě jako první naučil obrovské pokoře, lásce a sebeúctě. Byl to základ pro celý život - pro jakékoliv těžké chvíle. Každé jeho slovo si pamatuji dodnes - díky, tatínku :-) Čím jsem starší, tak mu vzdávám větší a větší díky. A taky i těm, kteří do mě kopali - díky nim se zavčas vzpamatujete a nemáte čas zpychnout ...

Jsou nauceni ve velkych korporacich, kde se naopak podobny pristup ocekava - bud loajalni a o nic vic se nestarej.

A pane Tomane, není to spíš naopak? Že oustideři potřebují vnitřní motivaci, proto jí mají, proto se snaží, dosahují cílů a pak hrdě a hlasitě hlásí do světa, jak jsou skvělí a čeho dosáhli. Budiž vám to přáno. My, co jsme krásní, chytří, oblíbení, zdraví a v pohodě tu motivaci prostě nemáme. K čemu taky? Odkroutíme si to, co je nutné pro vydělání na živobytí, pokud možno nějakým příjemným způsobem, a pak se jdeme bavit. Chápu, že se potřebujete cítit lepší než my a házet na nás špínu. Možná je v tom závist. Myslím si, že úspěch je jen útěchou a náhroudou za jiné kvality, se kterými se někdo narodí a někdo prostě ne.