Ivo Toman: Bohužel mnoho lidí více pracuje, než myslí

Znáte tuto modlitbu? „Pomoz mi, Pane, abych se stal počestným – ale ne hned.“ To je základní myšlenka prokrastinace. Prokrastinace je odkládání úkolů na pozdější dobu. „Cras“ (zítra) je kořenem latinského slova „crastinus“ (náležející zítřejšímu dni). „Prokrastinovat“ tedy znamená nechat na zítřek. Téměř každý má sklon odkládat různé úkoly. Tlačí tak před sebou nevyřízené věci. Někdy i po měsíce či roky. Přesto nemusí být vždy líný nebo hloupý. Jen prokrastinuje – nechává to na zítřek. Podle hesla „Co mohu udělat, mohu také odložit“.

Prokrastinace přináší několik problémů:

1. Lidé odkládají bohužel i naprosto nutné věci.
2. Také si nachází jiné úkoly (nedůležité, ale příjemnější). Tím se bohužel vyhnou těm zásadním.
3. Spojení více úkolů lidi psychicky ničí. Máte dva nedokončené úkoly. Ani jeden z nich není tak velký, aby se nedal zvládnout, ale dohromady ve vás budí odpor. Tak je odložíte oba. Za chvíli tak budete mít šest nedořešených úkolů. Skončí to tím, že od jejich řešení vás odradí už jen pomyšlení, že jsou.
4. Lidé často dokonce pracují více. Ale ne na hlavním úkolu. Shánějí více informací. K přípravě porady svolají další poradu apod. Ale do zásadních věcí se jakoby „bojí zakousnout“.

První bod znamená začít pracovat na důležitých věcech později nebo vůbec. Druhý bod znamená nedělat důležité věci a promrhat tak čas. Třetí bod způsobí chaos. A čtvrtý bod nakonec vede k přepracovanosti a vyhoření.

Snadné úlohy probíhají v našich hlavách „lehce“. Většina našich duševních procesů je automatická, probíhá bez námahy, jako by je řídil autopilot. Například když řídíte auto, nepřemýšlíte o tom, že přemýšlíte o řízení auta. Naproti tomu vědomé poznávací činnosti jsou pro mozek namáhavé. Například učení. Proto se mu lidé tak rádi vyhýbají. Když se nám nechce něco udělat, využíváme často různé výmluvy. Ty jsou naprosto logické a pochopitelné. Jenže ve skutečnosti je to jen způsob, jak říci, že to neuděláme nebo že se nám to nechce udělat. A jaká je v současné době nejčastější výmluva číslo jedna? „Já nemám čas.“

Slyšeli jste někdy větu „Jakmile budu mít chvilku volna, pak udělám to či ono“? Zní vám to povědomě? Dokážete si ten volný čas najít? Většina lidí téměř nikdy ne. A co výmluva číslo dvě: peníze? „Jakmile budu mít peníze, pak udělám…“ Co uděláte? Jako vždy, nic! To, co byste chtěli dělat, až budete mít peníze a čas, se nikdy nestane. A víte proč? Protože peníze i čas vždycky někam zmizí. Tyto předchozí podmiňovací věty jsou pro většinu lidí jakousi zárukou, že se to nikdy nestane. Představa „jakmile budu mít čas nebo peníze“ je pro člověka skvělou výmluvou pro to, že nic nedělá.

Mnoho lidí uvažuje také takto: „Pokud na problém nebudu myslet, tak prostě zmizí.“ Je to mnohem pohodlnější než čelit pravdě. Jenže problém tím většinou nezmizí. On „nevyhnije“. Často se spíše zvětší.

Bohužel mnoho lidí více pracuje, než myslí

Hodně „pracovití“ lidé jsou často i hodně těžký oříšek z následujícího důvodu. Oni sice mnoho pracují, ale jinak jsou „duševně líní“ – svůj mozek namáhají jen minimálně. Většina lidí jsou myšlenkoví skrblíci. Mají proto špatně rozdělenou práci, vrší projekt na projekt a pak jsou pod časovým i finančním tlakem. Tyto duševně líné lidi teprve nutnost vyburcuje ke zvýšení jejich mentálního úsilí. Nemám nic proti tělesné lenivosti. Díky ní vznikla spousta vynálezů, když si lidé chtěli zjednodušit život. Duševní lenivost je však velký problém. Myšlení nesmíme odložit na jindy.

Jenže myslet je těžké. Jak dlouho uvažuje průměrný osmák nad domácím úkolem, než to vzdá? Od půl do pěti minut. Dobré známky většinou nejsou otázkou talentu, ale přístupu (samozřejmě že nesmíte být úplně hloupí). Většina žáků by zvládla každý úkol, jenže oni ho odloží… Pak to zase odloží… A pak zase… A pak to vzdají.

Prokrastinace však není vždy špatná

Odkládání úkolů je někdy prospěšné hlavně u tvůrčí práce, ze dvou důvodů:

1. Protože funguje jako ochrana před zbytečnou prací. Odkládání nám umožňuje některé nedůležité úkoly nechat vyhnít do ztracena. Pozor, to neplatí u zásadních úkolů. Ty nesmíte nechat vyhnít.
2. Přerušení rozpracovaného úkolu je důležité pro tvůrčí činnost. Zde nám odložení úkolu na příští den nebo dny umožní, aby řešení v naší mysli dozrálo. Nejdříve ale musíme začít na úkolu pracovat. Pak jdeme spát. Během spánku je vypnutá logická část našeho myšlení, ale naše podvědomí pracuje. Za několik dní pak přijdou tzv. aha-efekty. To nás jakoby „náhodou“ napadne řešení, na které bychom původně logicky a rychle nepřišli.

Důležité je najít správnou rovnováhu mezi děláním a odkládáním zásadních úkolů tak, aby se úkoly plnily a věci posouvaly kupředu. Přitom ale využívejme tvůrčí sílu podvědomí. Když se člověk rozhodne něco udělat, čas si již najde – pokud má vnitřní motivaci. Mnozí lidé uvažují špatně, když druhým i sami sobě tvrdí: „Až někdy, někde, s někým, nějak, něco … prostě až se něco stane, potom udělám to, co mám dělat.“ Tito lidé žijí v Zítralandu. Jenže dělat se musí dnes.