Ivo Toman: Předsudky se někdy dají využít i pro dobré účely

Předsudky jsou emočním postojem vůči něčemu. Předsudky si v životě osvojujeme velmi záhy. Pak se těchto myšlenkových modelů držíme a chováme se podle nich. Psychologové Gregory Wagner a Edward Morris v roce 1987 prováděli pokusy s tří- až šestiletými dětmi. Vedoucí pokusu v převleku za klauna dával dětem vždy s odstupem 15 sekund kuličky. 75 % dětí si vyvinulo nějaký pověrčivý rituál, aby se dostaly ke kuličkám. Jedno například dělalo grimasy, druhé dávalo klaunovi polibky na nos. Děti věřily, že tímto jednáním mohou ovlivnit a zvýšit pravděpodobnost kýženého efektu – získání kuliček.

Předsudky souvisí s pohrdáním

Neplatí to však jen pro děti. Institut pro demoskopii (demoskopie je výzkum veřejného mínění) v Allensbachu odhaluje, že 64 % všech dospělých lidí v západní části Německa věří na soubor lidových pověr od čtyřlístku až po černou kočku. Dokonce – ačkoli se tomu stěží věří, ale je to tak – každý desátý dospělý v Německu věří na strašidla. Představa, že nemoci způsobují svými šípy nadpřirozené bytosti – čarodějnice –, přetrvala minimálně do pozdního středověku. Slovo hexenšus, převzaté z němčiny, znamená právě střelu čarodějnice.

Předsudky (většinou negativní) vůči členům nějaké skupiny jsou založené čistě na příslušnosti k této skupině. Podle nich se pak chováme. Ne podle toho, jak nás nadřízení motivují zvenčí. Pokud máme negativní předsudky vůči nadřízenému, pak cokoli řekne a cokoli udělá, my víme, že to je špatně.

Předsudky velmi souvisí s pohrdáním. Evropané, kteří se v 17. a 18. století dostávali do kontaktu s Číňany, se setkávali s pohrdavým přístupem ze strany jejich vládců. V roce 1793 poslal anglický král Jiří III. do Číny své vyslance, aby navázali obchodní vztahy. “Barbarským“ návštěvníkům bylo povoleno, aby v Číně otevřeli několik poboček svých obchodních společností a jejich prostřednictvím dováželi domů čínské zboží. Číňané sami však neměli zájem o cokoli, co by jim mohli na oplátku nabídnout Evropané: Naše Nebeská říše oplývá hojností, ba nadbytkem veškerých statků, a žádného zboží v ní není nedostatek. Není proto vůbec zapotřebí dovážet výrobky cizích barbarů výměnou za naše vlastní.

Žádost o povolení vyslat do Číny západní misionáře se setkala se zamítavou odpovědí: Rozdíl mezi Číňany a barbary je zcela zásadní a žádost vašeho velvyslance, aby byla barbarům poskytnuta volnost při šíření jejich náboženství, je naprosto nesmyslná. Propast mezi Východem a Západem byla tak hluboká, že na obou stranách byly zcela bizarní představy o těch druhých. V Číně bylo například ještě na sklonku 19. století rozšířeno přesvědčení, že by cizinci, zvláště pak Angličané, zemřeli na zácpu, kdyby nejedli denně rebarboru. Až do doby před dvěma staletími neměl nikdo takový „celkový pohled“ na svět, který nám dnes připadá samozřejmý. Všimněte si, že Číňané Evropany nazývali barbary. Jenže totéž říkáme my o jiných.

Některé předsudky a zvyky jsou opravdu hloupé. Navíc jsou tak emočně silné, že dokážou negativně ovlivnit chování lidí. Na Vánoce se dává pod talíř mince nebo se rozkrajuje jablko, aby byla příští rok hojnost. Místo aby se děti učily, jak uspět, učí se spoléhat na minci pod talířem. To je alibismus! Civět na minci a čekat na zázrak, musíte „makat“.

Uruové – rákosový lid na jezeře Titicaca v Peru – žijí na vodě, a přesto z ní mají strach. Jsou přesvědčení, že když do ní člověk spadne, musí zemřít. Proto se také vždy utopí. Máme předsudky o všem možném. I o jídle. Například o tom, že ve špenátu je spousta železa. Přitom to není pravda.

Máme předsudky i o sobě

Každý z nás sám sebe nějak vidí. Má obraz svého „já“. Ten nám říká, jací jsme lidé. To se začalo nevědomě utvářet už v dětství. Pak do tohoto obrazu přidáme naše názory a tento obraz se pro nás stane pravdivým. Jednáme pak tak, jako by pravdivý byl.

To také vysvětluje, proč je pozitivní myšlení „účinné“ u některých lidí a „neúčinné“ u jiných. Pozitivní myšlení je účinné, je-li v souladu s obrazem našeho „já“. Student, který si myslí, že nemá „buňky“ na jazyky nebo matematiku, se tak začne i chovat. Opakovaně pak zjišťuje, že jeho prospěch tomu odpovídá. Tento fakt si pak stále utvrzuje. Díky těmto „objektivním“ důkazům ho ani nenapadne, že jeho problémy vyplývají z toho, co si o sobě sám myslí. Lidé, kteří si nevěří, mají o sobě negativní představy. Místo aby řekli: Neudělal jsem tuhle zkoušku, řeknou: Jsem hloupý. Jsem neúspěšný.

Předsudky o sobě jsou silnější, neboť jsme objektivnější při posuzování někoho jiného než sebe. Lidé sami sebe špatně hodnotí. Hodnotí se přehnaně. Přitom je jedno, zda jde o záporné nebo kladné stránky naší osobnosti. Když byli dospělí muži požádáni, aby se zařadili podle schopnosti vycházet s druhými, pak se všichni muži zařadili mezi tu lepší polovinu, která to umí. Čtvrtina z nich se dokonce zařadila do nejlepšího jednoho procenta. A naopak, pokud jsme v něčem jen průměrní, klidně se v této oblasti označíme za naprosté idioty. U sebe samých nejsme objektivní, ale extrémní. A to jak v kladném, tak v záporném směru.

Předsudky se dají využít i pro dobré účely

Nejde o to, zbavit se předsudků, ale uvědomit si, kdy myslíme a jednáme podle předsudků. Přemýšlet o věcech úplně bez předsudků nejde, protože jsou v nás příliš silně zakořeněné. Předsudky nezměníte na rozkaz ani se jich docela nezbavíte. Ale můžete je dlouhodobě zmenšovat a omezovat téměř až k nule. Síla předsudku časem klesá, pokud se opakovaně setkáváte s důkazy působícími proti němu. Pokud se ale setkáváte jak s kladnými, tak i se zápornými důkazy u daného předsudku, pak předsudky nezmenšujete. Výborně to popisuje následující příklad.

V roce 1990 v Čechách akceptovalo homosexuály i Romy asi 10 procent populace. V roce 2006, odkdy u nás platí registrované partnerství, akceptovalo homosexuály 75 procent Čechů.

Jenže Romy v roce 2006 akceptovalo stejných 10 procent Čechů. U nich se to vůbec nezměnilo. A to ani přes ohromnou pozitivní vládní podporu. Lidé se totiž stále setkávali se špatnostmi jejich životního stylu. Zato s homosexuály za celou tu dobu většinová česká společnost neměla problémy. Gayové a lesbičky nedávali veřejnosti záminky k naštvanosti na ně (tyto údaje mi sdělil Jiří Hromada, přední český aktivista za práva gayů a lesbiček).

Někdy se dají předsudky využít i pro dobré účely. Vosy jsou zbarveny černo-žlutě. Psychologové označují tuto barevnou kombinaci za zosobněné nebezpečí. Snad jenom kvůli svému zbarvení jsou vosy více obávané než medově zbarvené včely a jiný často daleko nebezpečnější hmyz. Včely a čmeláky z místností vyháníme novinami, zatímco vosy stejnými novinami zabíjíme. Jde o myšlenkový stereotyp – včela je vzorná pracovnice, zatímco vosa je zlá. Protože vnímáme černo-žlutou kombinaci jako nebezpečnou, jsou riziková dopravní místa, kde hrozí možnost pádu či jiného zranění, označena černo-žlutými pruhy.