Ivo Toman: Nesvalujte vinu na druhé, to dělají jen zkrachovanci

Pochybuji o tom, že na světě platí princip „zaslouženosti“ a „nezaslouženosti“, který odměňuje lidi za jejich dobré skutky a zatracuje je za jejich špatné chování. Překvapivě mnoho lidí stále věří, že: „Když se budu k lidem chovat hezky, budou mě mít rádi a budou se mnou také jednat hezky. Dříve nebo později pravda vyjde najevo a boží mlýny stále melou.“ A pak se strašně diví, že je to většinou jinak. Že svět neopětuje jejich láskyplné činy.

Z právního hlediska je velmi obtížné zbavit někoho svéprávnosti. O to překvapivější je skutečnost, že mnozí lidé se sami a dobrovolně odpovědnosti vzdávají. Moc člověka je tak veliká, že má dokonce moc vzdát se své moci a učinit ze sebe úplně bezmocného tvora. Všichni dobře známe tuto větu: „To on je vinen. On za to může.“ Znamená to, že někdo jiný má moc a vy ne. Jinak řečeno, jste oběť.

Hra na oběti je nesmírně oblíbená, protože je praktická. Kdo je oběť, má soucit, pozornost a náklonnost většiny lidí. Má dokonce obdiv, jestliže statečně snáší svůj těžký úděl. Pokud tuto hru hrajete sami se sebou i vy, zapomínáte, že tím nic nevyřešíte. Jen oddalujete řešení svých problémů.

Myslete sami za sebe

Někteří lidé usilovně používají různé triky, aby byli považováni za bezmocné. Tak alespoň nemusí být odpovědní za svůj život. Mnohem raději se cítí jako oběti nebo se sami ničí. Dr. Joseph Murphy popisuje ve své knize Moc podvědomí příběh ženy, která už léta trpěla revmatismem. Stále si poklepávala na postižené klouby a říkávala: „Dnes mě moje revma zase zlobí!“ Její stálé naříkání vzbuzovalo soucit celé rodiny, takže byla obklopena její neustálou pozorností. To jí velmi vyhovovalo. Jednou jí Dr. Murphy nabídl účinnou léčbu, ona však neprojevila nejmenší zájem. Přišla by o svou výjimečnost a pozornost rodiny. Překvapivě mnoho lidí má takový sklon k sebetrýznění a sebelitování.

Nikdy nenechte za sebe myslet jiné. Lidé, kteří předali odpovědnost za svůj život někomu jinému, se úspěchu nedočkají. Po tisíciletí lidé věří v možnost přenést zodpovědnost za vlastní činy na jiné. A tak lidé stále táhnou do válek a domnívají se, že jejich generál má zodpovědnost za jejich životy. Mohou přece na něho svalovat vinu v případě neúspěchu.

Jen vy jste klíčem ke svému úspěchu. Nečekejte proto na nic, ani na cizí pomoc. Tím jen odsouváte svou zodpovědnost.

Nepřemýšlejte, proč vám to všechno špatné ti druzí dělají. V naprosté většině případů si to děláte sami. Ze svého neštěstí většina lidí viní někoho jiného. Kdybyste ale měli nakopnout člověka opravdu zodpovědného za většinu vašich problémů, nejspíš byste se dlouho nemohli posadit.

Štěstí je na objednávku

Již řadu tisíciletí lidé tráví většinu času tím, že bojují proti jiným lidem. Dějiny lidstva jsou dějinami násilí a válek. Dějiny lidstva jsou také dějinami osobního i kolektivního hledání štěstí. Oběma tématy (válkami i štěstím) se už dlouho zabývají filozofové. Ti lidé, kteří mají vliv a moc, většinou hledají své štěstí násilím a jako nástroje k tomu používají společensky slabší jedince.

Většina lidí si umí vytvořit mnoho možností, jak se cítit špatně. Přitom k tomu, abyste se cítili dobře, se nemusí stát vůbec nic. Jde jen o to, nač a jak myslíte. Štěstí „na objednávku“ se můžete naučit. Vaše tělo totiž produkuje chemické látky, které ve vás vyvolají příjemné pocity, kdykoliv chcete. Když se usmíváte, mozek vylučuje serotonin – hormon štěstí. Smích je skvělý lék. Nemůžete trpět žaludečními vředy a současně se smát. Stejně tak psychické i fyzické uvolnění zmírňuje citové rány. Je naprosto nemožné, abyste cítili strach, zlost nebo jinou negativní emoci, máte-li naprosto uvolněné svaly. Čtěte také: Mobilizujte proti stresu a vyhlašte mu válku

Nemyslím si, že existuje na světě někdo, kdo je stále a v každém okamžiku dokonale šťastný. Každého občas napadnou negativní myšlenky. Důležité ale je, zda si je podržíte, nebo najdete postup, jak je nahradit jinými myšlenkami.

V práci stráví lidé většinu svého produktivního života. Nyní se vás zeptám: „Jste šťastní v práci? Také byste raději někdy onemocněli, než abyste šli do práce?“

Kdyby byla nemocenská stejně placená jako práce, většina lidí by raději trpěla nějakým zdravotním problémem, než aby se „otravovali“ v práci. Co je to za zvrhlost? Dobrovolně si vybrat jako obživu to, co nemáte rádi! Neříkejte, že to nemůžete změnit! To je jen výmluva – utkvělá představa neschopných. Otrokářství přece už bylo dávno zrušeno, nikdo vás tam násilím nedrží.

Ti lidé, kteří si myslí, že z práce nemohou mít potěšení a že s prací musí být nutně spojeno sebepřemáhání, mají ze života jen velký duševní boj. Pro ně je také každý, koho práce baví, „podezřelý“. Je však dokázáno, že lidé, kteří nejsou v zaměstnání šťastní, bývají podvědomě unavenější a vyčerpanější a nahrazují si chybějící uspokojení sebelítostí. Jak to pak musí v jejich hlavách vypadat?

Stav mysli

Lidé místo toho, aby byli šťastní už teď, plánují, kdy budou šťastní v budoucnu. Většinou přemýšlí takto: „Někdy, až se něco stane, pak budu šťastný. Až budu v důchodu. Až zbohatnu. Až vydělám. Budu šťastný, až… Odpustím mu, až, až, až…“ A na smrtné posteli zjistí, že ke štěstí vlastně nedošli. To je úplně zvrhlá logika, poněvadž štěstí se neplánuje, štěstí je, nebo není! Jen činnosti se plánují.

Už teď ve svém nitru musíte být takovými, jakými chcete být. Těmi štíhlými, bohatými, nádhernými, krásnými, nejchytřejšími atd. Štěstí vůbec nezáleží na vnějších podmínkách. Své štěstí si nosíte ve své hlavě. Jde jen o to, jak kontrolujete své myšlenky, nic víc. Štěstí je v podstatě návyk na šťastný stav mysli. I bohatství je stav mysli. Stejně tak špatné časy jsou stav mysli.

Většina lidí je neúspěšná a nevýkonná. Tato většina si myslí, že jejich štěstí je závislé na vnějších okolnostech. Doufají, že se tyto okolnosti nějakou šťastnou náhodou upraví. A mnozí čekají až do smrti. Přitom jediný, kdo to může upravit, jsou oni sami. Tito lidé si myslí, že štěstí k nim přijde zvenčí. Vítají proto silné osobnosti.

Pokud nějaký guru nebo léčitel vystupuje jako bůh, který vám pomůže nebo vás vyléčí, může vás sice ohromit a zfanatizovat, ale šťastným vás neudělá. Každý člověk může své štěstí najít pouze v sobě. Pomoc zvenčí zde nefunguje, protože jen vy víte, jaké pocity způsobí, že zrovna vy budete šťastní. Jen vy.

Je rozdíl mezi potěšením a uspokojením. Potěšení je chvilková radost, kdežto u uspokojení máme dobrý pocit i po nějakém čase. Potěšení přináší příjemné tělesné pocity. Uspokojení je radostný duševní stav. Krátkodobé potěšení, za kterým se ženete jenom pro potěšení samotné, vás ke štěstí nepřivede. Ani hromadění symbolů úspěchu vás neudělá šťastnějšími.

V majetku to není. Po většinu historie byla většina lidí z dnešního pohledu chudá. Ještě před dvěma sty lety bylo devět desetin obyvatel poddanými nebo vojáky. Museli pracovat nebo bojovat pro své panovníky. V Nové Anglii, v městě Amherst, byl v roce 1772 nejbohatší muž Nathaniel Dickinson. Měl dva koně, dva voly, tři krávy, čtyři prasata, osm ovcí a dvacet liber. Kdybychom bohatství posuzovali měřítkem z roku 1772, přes 50 % obyvatel Evropy by bylo bohatých. Myslíte si, že jsou proto šťastnější?

Na druhé straně život bez peněz je dřina a boj. I když je spousta krásných řečí na počest chudoby, pravdou je, že normální „západní“ člověk neprožije šťastný a plnohodnotný život, pokud nemá tolik peněz, aby uspokojil své základní hodnoty. Jde jen o to, jak velké má požadavky.

Systém dostupný všem

Štěstí je systém, který je dostupný všem. Nedá se koupit za peníze nebo získat mocí. Štěstí je něco, co prostě můžete mít, když dodržíte několik pravidel ve způsobu svého uvažování. Jde o to, jaký pohled máte sami na sebe.

Máte-li o sobě nízké mínění, máte podvědomou tendenci mstít se sami sobě a myslíte si, že si štěstí nezasloužíte. Můžete se připravovat o štěstí také tím, že se trápíte, jak vypadáte v očích jiných lidí. Myslíte si, že celý svět nemá na starosti nic jiného než vás pozorovat? Přemýšlíte, co tomu, co děláte, řeknou ostatní?

Už Benjamin Franklin prohlásil, že oči ostatních jsou oči, které nás ničí. Kvůli nim toužíme po skvělých šatech, skvělých domech a skvělém nábytku. I po skvělém prvním dojmu, hezké pleti a jedinečném partnerovi.

V tomto mám velkou výhodu. Od dětství vím, že jsem jiný, protože mám tiky. V mládí mě to ničilo. Až poté, co jsem zjistil, že stejně nezměním, co si ti druzí o mně myslí, a že tato nemoc (Thouretteův syndrom) není léčitelná, začal jsem se koncentrovat jenom na sebe a své myšlenky. Najednou jsem začal zjišťovat, že pohled jiných lidí na mne se zlepšil. To bylo na první pohled nepochopitelné, neboť k tomu došlo tehdy, kdy jsem se o to přestal snažit. Dřív jsem o to usiloval, ale nepodařilo se mi to, protože jsem se snažil „silou“ změnit jejich názory.