Ivo Toman: Nežijte v Zítralandu

Naprostá většina lidí neumí prožívat přítomnost. Místo toho je neustále pronásledují jejich minulé chyby a také mají strach z budoucnosti. Pokud lidé v minulosti opakovaně neuspěli, často si bohužel myslí, že se jim to nepovede ani v budoucnu. Jenže budoucnost může být úplně jiná než minulost.

O čem je život?

Pod kontrolou můžete mít pouze tuto chvíli. Je proto nesmyslné prožívat ji lamentováním nad tím, co jste včera pokazili, nebo strachem z toho, co bude zítra. Také čekáte-li na to, že někdy možná budete šťastní a úspěšní, pak žijete v Zítralandu a neumíte využít dnešek.

Ze svého například osmdesátiletého života skutečně v každé chvíli prožívají někteří lidé jenom několik minut. Kdo jim za to může? Podle nich vždy někdo jiný. Že by prezident? Čtěte více: 7 filmů, ze kterých získáte ponaučení pro vaše podnikání

Pokud se pořežete, rána se zahojí a zůstane vám jako vzpomínka na minulost jen jizva. Jestliže však máte rány na duši, pak si troufám tvrdit, že tyto duševní jizvy z minulosti jsou podstatně horší. Mnoho z nich se vůbec nehojí. Jsou to totiž emoční jizvy – a jsou dvě:

Máte nějaké brouky v hlavě, kteří vás stále požírají? Trápí vás svědomí? Například: Proč jsem si ji vzal? Proč jsem tam šel? Proč jsem to neodmítl? Proč jsem se nechal chytit?

Dusíte se nespravedlivými křivdami? Například: Proč mě opustil(a)? Proč mi to řekl(a)? Proč mi to neřekl(a)? Proč mě okradl(a)?

Uvědomte si, že to vše je minulost! Už jste někdy dokázali změnit minulost? To prostě nejde. Minulost už nijak nevyřešíte ani nezměníte. Jen se tím ničíte. Jakou nad tím máte kontrolu? Žádnou! To tehdy jste ji měli mít! Teď už to nezměníte. Nic s tím už nenaděláte. Co ale můžete udělat? Můžete si zahojit tyto emoční jizvy na duši. Jak? Je to překvapivě jednoduché. Jen nahradíme staré řešení jiným. Jde jen o to, jak mluvíte sami se sebou. Podívejte se na následující špatný vzorec myšlení:

Když vás trápí svědomí, říkáte si, že jste to tehdy měli udělat jinak. Řešení je: Ne, nemohli! V té době jste byli tak hloupí, že jste to tak měli udělat. Tak to prostě mělo být, abyste se poučili. Čtěte také: Zorganizujte si čas účelně pomocí užitečných programů

Křivda je o tom, že vám někdo ublížil a vy se touto nespravedlivostí pořád ještě trápíte. Ten druhý na to dávno zapomněl, jenže vy se opakovaně ničíte vždy, když si na to vzpomenete. Pocitu křivdy se zbavíte tak, že jakmile na ni pomyslíte, vždy si řekněte, že to tak mělo být. Ten, kdo vám ublížil, vám vlastně pomohl. Nyní už víte, že mu například nemáte věřit. Uvědomte si, že ukřivděný člověk nemůže vyhrát, protože se snaží o nemožné – změnit minulost. Zde je nový vzorec samomluvy, který vám sníží nepořádek ve vašem mozku:

Vzpomínáte si na ty velice „strašné“ události svého života? Ještě stále si myslíte, že významně ovlivnily celý váš život? Většinou neovlivnily! Pokud se nad tím pečlivě zamyslíte, tak ne. Téměř všechno trápení a zmatky máte docela zbytečně. Za váš nepořádek v hlavě nemůže nikdo jiný než vy sami. Ani ti, co vám ublížili. Oni vám ublížili tehdy a v tehdejších podmínkách. Jenže dnes už jste jinde. Řešte proto to, co je teď! Nenamlouvejte si, že je potřebné nějak „rozebírat“, proč vás před deseti lety někdo ponížil. U emoční bolesti platí stejně jako u fyzické, že pokud pokračujete v trápení, bolest vám zůstává. Pokud vás někdo urazil nebo ponížil, ať už vědomě, či nevědomě, ve vás vznikne hněv a nenávist. Komu to však nejvíce uškodí? Tomu, kdo vám to „způsobil“? Ne, pouze vás to požírá. On o tom dnes vůbec neví.

Odpuštění

Staré emoční jizvy nelze postupně léčit. Musíte je „vyoperovat“. Jak? Odpuštěním. Musíte odpustit jiným lidem a sami sobě.

Nečekejte, že vás někdo sám od sebe požádá o odpuštění. To nejspíše dříve umřete. Odpusťte mu sami a hned. Pokud někomu neodpustíte, pak ve skutečnosti říkáte: „Raději žiji v minulosti, hrabu se v ní a viním z ní sebe nebo cizí lidi, místo abych pracoval na nápravě.“ Tím, že někomu neodpustíte, se pro něj nic nemění. On se tím netrápí, jen vy. Takto si jen přivodíte nemoci. Vědci zjistili, že lidé, kteří mají negativní city vůči druhým a nezapomínají na jejich křivdy, se mohou dostat nejenom do duševních problémů, ale mohou také fyzicky onemocnět.

Když pocítíte křivdu, je to v pořádku. Ale není v pořádku, když u toho zůstanete. Týrat sám sebe je velká hloupost. Odpustit znamená neživit dál v sobě tu situaci, v níž vám bylo ublíženo. Znamená to prostě zapomenout. Vzpomínky vás neobtěžují. Pokud je živíte, nezapomenete nikdy. Nezatěžujte se proto tím, co bylo. Proč však nechcete odpouštět? Mnozí lidé mají perverzní uspokojení, mohou-li se cítit „ukřivdění“. To jim pomáhá, aby se cítili důležitými. Člověk, který se stal obětí nespravedlnosti, se cítí morálně nadřazený těm, kteří mu ukřivdili. Hněv proti původci křivdy se však může stát emočním návykem, protože si začnete sami sebe představovat v roli oběti. A začnete všude vyhledávat „bezpráví na sobě“. Jakékoliv výčitky a sebetrýznění jsou zbytečné, protože tím nic nezískáte. Pokud ale chcete trpět tímto dobrovolným otroctvím, můžete. Je to vaše věc. Provádí to bohužel většina lidí.

Odpustit jiným je těžké, ale odpustit sobě ještě těžší. Mnozí lidé se duševně i tělesně trestají za své „nedostatky“. To nikam nevede. Smiřte se raději sami se sebou. S tím, jací jste.

Skutečné odpuštění znamená úplně smazat minulost. Provždy to nechat plavat. Jenže lidé chtějí odpouštět tak napůl: „Já jsem ti odpustil, ale nezapomenu.“ To není odpuštění! Pravé odpuštění je, že pokud si na to v budoucnu vzpomenete, už vám to bude lhostejné. Teprve tehdy jste odpustili. Vzpomenete si na to jenom někdy – a co cítíte? Čtěte také: 10 bláznivých nápadů, které vydělaly miliony (1. díl)

Nic! Je vám to už jedno. Pak jste opravdu odpustili. Je to minulost, která s vámi už nic nedělá. Jenže spousta lidí to zbytečně komplikuje. Pokud říkáte „Odpustil(a) jsem ti. Ale nemohu zapomenout!“, pak to není odpuštění, ale týrání jiných i sebe. Částečné odpuštění je jako částečná operace. Přitom odpuštění není obtížné. Musíte se však vzdát svého zvráceného uspokojení v sebelítosti. Můžete také zůstat mučedníky a každý mučedník najde svého mučitele. Jenže co z toho budete mít? Budete žít v minulosti, ale na minulost nemůžete přiměřeně reagovat.

Žijte v přítomnosti

Nemusíte být vězněm minulosti. Ani vaše budoucnost není daná vaší minulostí, ale tím, co děláte nyní a co budete dělat pak. Svou budoucnost si vytváříte teď. Nedívejte se proto do minulosti.

Většina lidí tvrdí, že nejlepší období je mládí a dětství. Já ne. Já ho mám nyní. V dětství jsem byl zakomplexovaný. Nyní si to užívám. Čím méně si pamatujete svou minulost, tím jste šťastnější a máte vše jednodušší. Zapomeňte proto na svou „prokletou“ minulost! Snaha pomoci lidem pochopit jejich minulost jim často nejen nepomůže, ale brání jim vyrovnat se s dnešními problémy. Proto řešte jen současné potíže. Je paradoxní, že pokud se přestanete zabývat svou minulostí, často pochopíte, co se v minulosti skutečně stalo a čím jste k tomu přispěli. Čím méně nadáváte na vlastní minulost, tím spíše připustíte, že vaše dnešní potíže nezpůsobily dávné zážitky, ale způsobili jste si je sami.

Jediné, co máte, je přítomnost. Chcete-li být šťastní, zaměřte se na ni. Ne na to, že jednou bude lépe. Lidé štěstí odkládají. Celý život sní, že jednou…, až si koupí dům, až seženou lepší místo, až vydělají, až děti odrostou…, až, až…, pak budou šťastni. Žijí v Zítralandu. Proč to lidé dělají? Protože odkládat štěstí je mnohem, mnohem, mnohem jednodušší než být hned šťastný. To bych totiž musel ihned přestat závidět sousedovi, Jágrovi, Pelému, Gottovi, restituentům, tunelářům, šéfovi… Na dobrý život neexistuje generální zkouška před ním. Proto žijte a vychutnejte si to, co máte právě teď.