Ivo Toman: Rozhodování je jednoduché, když si ho sami nekomplikujete

Nejlepší způsob, jak se zbavit problému, je vyřešit ho. Většina lidí přesně ví, jak zacházet s autem, pračkou, s televizí, ale neví, jak se správně rozhodovat. Přitom je to mnohem důležitější než zacházení s věcmi.

Rozhodování je jednoduché, pokud si to ovšem nezkomplikujete vy sami. Zásady jsou stejné, ať už se jedná o malé problémy, nebo dlouhodobá dilemata za mnoho milionů.

Váš život určují hlavně rozhodnutí, která v životě uděláte. Zpočátku mohou být i chybná. Jde o to, abyste se poučili. Opakováním úspěšných pokusů si je počítač ve vaší hlavě pamatuje, a pokud je jich moc, ty neúspěšné pokusy ustupují do pozadí.

Nejdůležitější rozhodnutí je vždy vaše rozhodnutí začít jednat. Přitom vám stojí v cestě strach z chybného rozhodnutí. Úspěšní lidé tento strach nejspíše nemají, nebo jen malý, neboť se často řídí primitivním dvoustupňovým pravidlem:

Oni o věcech nekonečně nemluví, ale provádějí je. Diskuze o teorii, kterou jste nevyzkoušeli, je jen plýtvání časem. Proto ve firmě TAXUS International vše testujeme. Snažíme se rychle zvolit takové řešení, které slibuje nejlepší výsledky, a vsadíme na něj. Své chyby pak můžeme postupně „cestou“ napravovat. Bohužel naprostá většina lidí má opačný problém. Snaží se vyhnout chybám a odpovědnosti. Díky tomu si sami zvětšují chaos v hlavě.

Nerozhodnost vám překáží

Váhavost je jednou z největších překážek, které zabraňují lidem dosáhnout toho, co chtějí od života. Nerozhodnost je také velkým důvodem zaneřádění vaší hlavy chaosem.

Nerozhodnost se u rozhodování může projevit v několika směrech. Jeden typ nerozhodného člověka stále odkládá rozhodnutí. Druhý typ vždy hledá nějakého viníka, který by za špatné rozhodnutí zodpovídal. Třetí typ má strach, že ztratí sebeúctu, bude-li se mýlit. Ani jeden z těchto typů lidí není úspěšný, proto se obrací k jiné autoritě. Mají alibi pro případné selhání, odpovědnost mohou svalit na druhé a je to i pohodlnější.

Pokud jste nerozhodní, pak rozhodování hlasováním v grémiích, na schůzích a poradách je pro vás pravé požehnání, protože po neúspěchu můžete říct, že takto to rozhodla většina, ne vy. Ovšem nikde není dáno, že kolektivní rozhodování je lepší! Často je to naopak. Opravdu zásadní inovace a nápady jsou totiž v rozporu s tím, co si myslí většina lidí.

Jedno z mála lidových přísloví, se kterými souhlasím, zní: „Kdo příliš mnoho přemýšlí, málo vykoná.” Většina lidí věnuje více času a energie tomu, aby o problémech mluvila, než aby přistoupila k jejich řešení. Zde je další oblast, ve které mnohem lépe dokážete využít svůj mozek. Jde o důležitý poměr mezi analýzou problému a samotným řešením problému.

Lidé se příliš vrtají v problémech a jen někdy dojdou i k řešení. Často k němu ani nedojdou, protože nerozhodnost je obvykle spojena s přílišným přemýšlením a analýzami. Otočte to. Věnujte problémům jen tolik času, abyste získali potřebné množství informací. Zbývající čas věnujte jejich řešení. Příliš moc analýz škodí. Tím, že vše rozeberete až do posledního detailu, se vám rozpadne celková mozaika a unikne celkový smysl.

Vím, že nyní mnoho čtenářů nebude souhlasit, neboť se všude hlásá opak. Že přípravě je třeba věnovat nejvíce času, aby samotná realizace byla bez problémů. Jenže je tu obrovský problém. Jeho příčina je jednoduchá a výsledky šokující. Oč jde?

Většina lidí si mylně myslí, že více informací před rozhodnutím znamená lepší rozhodnutí. To je častá chyba!

Kvalita rozhodnutí není přímo závislá na množství času a úsilí potřebných k tomuto rozhodnutí. Pokusy ukázaly, že studenti poznali už po několika desítkách sekund sledování videa, zdali je učitel na videu dobrý, či špatný. A bylo to stejně kvalitní rozhodnutí jako u studentů, kteří chodili na jeho přednášky celý semestr.

Současný svět vyžaduje, aby rozhodnutí předcházelo co nejvíce informací. To je nejen zbytečné, ale dokonce to často škodí, protože dodatečné informace vnášejí zmatek. Jen se jimi zahltíte, přitom je nepotřebujete­. Proč?

S počtem informací roste jen vaše jistota, že víte více, ale ne přesnost vašeho rozhodnutí! Dokáže vám to následující pravdivý příběh.

Rychlost a inteligence

V roce 2000 Pentagon začal připravovat válečnou hru Millenium Challenge ’02 – největší a nejdražší válečnou hru v historii. Stála 250 000 000 dolarů. Cílem byl záměr Pentagonu otestovat několik nových koncepcí vedení boje.

Podle scénáře se v Perském zálivu vojenský velitel vymkl kontrole. Jeho roli dostal Paul van Riper, vysloužilý důstojník se zkušenostmi z opravdových bojů. Jeho „špatné“ vojsko byli „červení“ a ti dobří z USA a jejich spojenců byli „modří“.

Skupina organizující válečné hry pro americké ozbrojené síly (JFCOM) svolala stovky analytiků, odborníků a softwarových specialistů. „Modří“ tak měli největší intelektuální zdroje v celé historii vojenství. Vytvořili obrovské množství informací o vojenské, ekonomické, sociální, politické a kulturní situaci, které měly „modrým“ ulehčovat veškeré analýzy a dát jejich válčení systém a řád v každém okamžiku bojů.

Velitel „červených“ Paul van Riper se tím vůbec neřídil. Ve své dřívější praxi ve válce zjistil, že když už boj propukne, systém a řád skončí. Naopak je chaos, nejistota a mnoho neznámých. Tento voják nesnášel racionální analýzy uprostřed bitvy. Ty se musí udělat předem. Jakmile se však začne, vznikne obrovský časový a psychický tlak, kdy nesmíte lidi přetížit informacemi. Van Riper prohlásil: „Pokud jde o analytické a intuitivní rozhodování, ani jedno není dobré nebo špatné. Špatné je používat je za nesprávných okolností.“

A přesně to udělal „modrý“ tým. Velitelé projeli své databáze, rozhodovací matice a metodologie pro systematické pochopení záměru nepřítele. První den odveleli do Perského zálivu vojáky a zakotvili u pobřeží „červeného“ týmu. Dali „červeným“ ultimátum s osmi požadavky. Vyřadili „červeným“ mikrovlnné vysílače a optické kabely a čekali, že budou moci odposlouchávat jejich hovory přes satelit a mobily.

Jenže „červení“ začali používat posly na motorkách a zprávy zakódované v islámských modlitbách. Začali signalizovat světly jako za 2. světové války před šedesáti lety. Zabili vládce všech proamerických zemí v okolí a na nejbližší přístavy poslali dvanáct balistických střel. Jejich skupina malých lodí hned začala hledat bitevní a letadlové lodě „modrých“. Ti si ani nevšimli, že už jsou zaměření, protože stále rozebírali svou strategii prvního úderu. A najednou byli zničeni „červenými“ ještě před svým prvním výstřelem.

Hra se připravovala od roku 2000 a do dvou dnů „modří“ prohráli. Jak se to mohlo stát? K čemu došlo?

Velitel „červených“ Paul van Riper prostě udeřil jako první. Přitom podle teorie měl jednat o ultimátu. Nevypočitatelný člověk udělal to, co nevypočitatelní vůdcové dělají, což „modré“ generály zaskočilo. On s nimi vůbec nevyjednával. Rychlost je důležitější než inteligence. Z různých válek o tom máme tisíce důkazů. Avšak to, co se dozvídáme z historie, je, že se lidé z historie nepoučí.

Den po jeho „nenormálním“ útoku Paula van Ripera nahradili někým „normálnějším“, nad kým se dá vyhrát s armádou analytiků. Ještě stále hledáte spravedlnost?

Poslouchejte hlas podvědomí

Lidský mozek používá k pochopení situace dvě odlišné strategie:

V závislosti na situaci přepínáte mezi vědomím a adaptivním nevědomím.

Adaptivní nevědomí má za úkol varovat vás před nebezpečím. Ze spousty informací, které do něj jdou skrz vaše smysly, vybere jen ty, které vás mohou ohrozit, a na ně se pak upře vaše vědomé myšlení. Adaptivní nevědomí umí najít důležitý vzorec i z malého množství informací. To je důležité pro rozhodování, protože k nalezení základního vzorce složitého jevu vám stačí vědět překvapivě málo. Na to, abyste věděli, zda se s nějakým člověkem ještě chcete setkat, nebo ne, vám stačí pár minut. Úplně stejný princip platí i v jiných situacích v životě.

V Cookově nemocnici v Chicagu zjistili, že pro vyšetření infarktu jim stačí zjistit EKG, krevní tlak, tekutinu v plicích a nestabilní anginu pectoris. Jen tyto čtyři ukazatele! Vše ostatní, jako kouření, věk, typ zaměstnání, stravovací návyky, životní styl, zda cvičí atd., nemá vliv na to, jak je na tom pacient právě teď. Tyto faktory mají vliv na to, že infarkt pacienta postihne sice v nižším věku, ale až někdy v budoucnu. Pokud jde o nejbližších pár hodin a o to, zda má zůstat v nemocnici, stačí jen těch několik málo vyšetření. Pokud ale budete zjišťovat vše, jen se zahltíte. (Pokud jste lékaři a myslíte si, že zde píši nesmysly, bližší informace najdete zde: Goldman L. et al., A Computer- Derived Protocol to Aid in the Diagnosis of Emergency Room Patients with Acute Chest Pain, New England Journal of Medicine 307, no. 10, 1982, s. 588–596.)

A stejné je to téměř se vším. To zařídí vaše adaptivní nevědomí. Často to ani neumíte popsat slovy. Jde jen o myšlenkový proud, který říká, co máte udělat. Poslouchejte ten hlas ze svého podvědomí, budete mít menší chaos v hlavě. Opravdu nepotřebujete vědět vše, abyste věděli, co si máte myslet a co máte udělat.