Ivo Toman: Pokud je někdo ve dvaceti darebák, ve třiceti jiný nebude

Sílu vnitřní motivace určuje vztah mezi touhou po seberealizaci a úsilím opravdu za tím jít. Nejdříve musíte mít velkou touhou po seberealizaci. Jenže to nestačí. Pak musíte ještě vyvinout velké úsilí. Jde o určitou posedlost. Jde o disciplínu, vášnivost a soustředění, díky kterým se Thomas Edison stal nejvýznamnějším americkým vynálezcem, Walt Disney králem rodinné zábavy a Warren Buffett nejbohatším investorem. Jde o hluboké přesvědčení, které přivedlo Jeannette Rankinovou k tomu, aby jako jediná v celém Kongresu hlasovala proti vstupu USA do obou světových válek, a čelila tak všeobecnému zesměšňování.

Dobrodruh Steve Fossett, držitel mnoha rekordů, o sobě napsal: Mám vůli k úspěchu. Jakmile zvládnu nějakou výzvu, toužím směřovat k dobrodružstvím ještě větším a náročnějším … A když už jsem se musel stát členem nějaké skupiny, snažil jsem se zaujmout vedoucí postavení. Co vede Donalda Trumpa jeho životem? V rozhovorech prozradil, že jeho největším utrpením je být v čemkoliv druhý. Snem Victorie Beckhamové nebylo být lepší než jiné ženy ani být slavnou zpěvačkou, ale stát se světovou „značkou“. Svůj sen popsala takto: Chci být tak slavná jako Persil Automatic.

J. Paul Getty, v roce 1957 nejbohatší muž světa, ve své knize Jak být bohatý napsal: Nebylo mi ani dvacet čtyři let, ale už jsem byl úspěšný nezávislý podnikatel a vydělal jsem svůj první milion. Do té doby jsem svůj život věnoval hlavně vzdělávání a budování firmy. Teď jsem zjistil, že jsem vydělal dostatek peněz, abych uspokojil veškeré své požadavky, a tak jsem dospěl k unáhlenému rozhodnutí, že zapomenu na práci a budu si jen užívat života. Koupil jsem si nové sportovní auto, hezké šaty a měl jsem dost peněz na to, abych si mohl pořídit vše, co jsem chtěl. Rozhodl jsem se, že si budu užívat, a vrhl jsem se do víru zábavy v Los Angeles v jižní Kalifornii. Do konce roku 1918 jsem byl svým životním stylem natolik otrávený, že jsem se na počátku roku 1919 vrátil k podnikání s ropou. Když jsem otci sdělil, že jsem na odpočinek odešel ve dvaceti čtyřech letech, ale ve dvaceti šesti se vracím do práce, jeho úsměv jako by mi sděloval: ,Já jsem ti to říkal!‘

Co spojuje předchozí příběhy? Všichni tito úspěšní lidé měli či mají v sobě obrovskou energii – obrovskou vnitřní motivaci. My lidé jsme každý jiný a rozhodně si nejsme rovni. Máme totiž nejen rozdílné schopnosti, ale i různé potřeby. Někdo musí více jíst, někdo jiný zase méně. Někdo má potřebu peněz malou, někdo naopak velkou. Někdo má potřebu sexu malou, jiný naopak velkou. Také potřebu něco dokazovat jiným máme různou. To nezměníte žádnou motivací zvenčí. Jsou věci, které jsou prostě zvenčí nenaučitelné. Jednou z nich je velikost vnitřní motivace. Ta vnitřní motivace už ve vás musí být.

Motivace jde z vás, ne do vás

Motivace z člověka vychází. Ne do něj vchází. Jde o automotivaci, ne líbivé řeči zvenčí. Motivace také není na začátku činnosti, ale v celém jejím průběhu. A také na konci – z pocitu, že se to podařilo, vám kupodivu vyplyne, že chcete ještě více. Vy prostě něco děláte a motivovaní jste během celé té doby. Obrovský omyl je myslet si, že nejdříve vám někdo dodá motivaci a pak budete makat jako perpetum mobile. Ne! Tak to není. Jenže lidé si to myslí. Proto motivují jiné a čekají, že tito začnou, a oni skoro nic nedělají.

Děláte-li na něčem, ta činnost vás sama motivuje, pokud splníte podmínky stavu proudění v mozku. Lidský mozek má totiž ve stavu proudění nejmenší výdej energie, málo se unaví, a přitom je nejvýkonnější. Stav proudění je vrcholem vnitřní motivace pro náš mozek. Díky němu dokonce ztrácíme pojem o čase. Podvědomě tíhneme k aktivitám, u nichž se do stavu proudění dostáváme nejsnadněji – tehdy se i práce stává potěšením.

Pokud jde o vedení jiných lidí, zde jde o to, aby se i oni dostali do stavu proudění. Vaší úlohou je zařídit, aby vaši podřízení byli co nejdéle ve stavu proudění – to je jedna ze základních příčin úspěchu při vedení lidí. Motivace zvnějšku totiž nenahradí vnitřní uspokojení z práce. Opakem je, že se lidé stále dívají na hodinky a modlí se, kdy ta zatracená práce skončí.

Člověk s velkou vnitřní motivací má v sobě vnitřní pnutí, které ti, již ho nemají, na jiných lidech nesnáší nebo přinejlepším nechápou. Oni to nemohou chápat, protože jsou prostě jiní. Tak jako nemůžeme chápat lidi s jiným pohlavím, s jinou sexuální orientací, s jinou vírou atd. Lidé s malou vnitřní motivací prostě nechápou lidi, kteří ji mají velkou. A platí to i opačně.Lidé s malou vnitřní motivací říkají těm s velkou: Kam se furt ženeš? Copak už nemáš dost? Už si odpočiň. Oni neví a nechápou, že právě to hnaní se za něčím je ta pravá slast a současně i bolest. To je to, co baví lidi s velkou šipkou. Neumí to většinou popsat. Jen to cítí. K velké vnitřní motivaci patří zvědavost. To je vrozená tendence věnovat zvýšenou pozornost všemu novému, cizímu a neobvyklému. Potřeba poznávání je tím větší, čím větší máte šipku. Ve vyšším věku jsou ti zvědavější zpravidla také úspěšnější.

Náhlá změna osobnosti?

Říká se, že někdo se po nějakém hodně dramatickém zážitku změní. Člověk, který se dosud nijak v daném směru neprojevoval, si najednou něco uvědomí a od té doby „jede nanovo“. Jakoby se změní během noci. Já si to nemyslím. Jsem přesvědčený, že ta velká vnitřní motivace v něm už byla i před tímto zážitkem! Tytéž silné zážitky by lidi s malou šipkou dovedly například k sebevraždě. Nebo by jiné lidi přivedly do blázince, polepšovny či vězení. Nehoda nebo silný zážitek může změnit hodnotový systém člověka, to ano, ale ne velikost vnitřní motivace. Tu vnitřní motivaci už v sobě měl daný člověk před tímto zážitkem. Anebo ji neměl.

Lidé nemění své vzorce jednání. Já nevěřím na to, co se píše v románech jako Bídníci od Victora Huga. Je to i zfilmované. Je to i úspěšný muzikál a stále se opakuje, jak se z trestance stane slušný člověk. Ale to je román! Skutečný život je o něčem jiném. Pokud je někdo ve dvaceti letech darebák, myslíte si, že bude ve třiceti letech jiný? Statistiky kriminality dokazují něco jiného.

Ptejte se odborníka v poradně Mzdové účetnictví

PhDr. Dagmar Kučerová

mzdový poradce

Položit dotaz

Hlavně mi neříkejte, že znáte jeden případ, který jste někde četli, že je to jinak. Výjimečné, jedinečné příběhy lidi fascinují. Jenže pak jsou miliony příběhů, které dokazují opak těch líbivých story. Zde se raději držme statistik, které dokazují, že lidé se nemění. Přečtěte si o bonbonovém testu v mé knize Úspěšná sebemanipulace, který dokazuje na testech trvajících už desítky let, že lidé se nemění už od svých čtyř let. Je to tak, zásadní zážitek může změnit vaše hodnoty, ale ne velikost vaší vnitřní motivace.

U lidí s problematickou minulostí také rozhoduje vnitřní motivace

Celá čtvrtina lidí, kteří to skutečně dotáhli daleko, měla či má velký zdravotní problém. Lidská motivace vyplývá z nějakého pocitu nespokojenosti. A zde je velká nespokojenost – tito lidé jsou totiž jiní. Oni jsou jiní svým zdravotním handicapem. Spousta lidí život vzdá a spoléhá pak na pomoc zvenčí. Na podpory od státu, na charitu, na rodinu. Sami se nesnaží. Jiní lidé se naopak snaží o to více. A to proto, aby se vyrovnali těm normálním jedincům. Pokud se jim to povede, oni díky své velké vnitřní motivaci „jedou dále“. Jejich vzorce jednání se po úspěchu či úspěších nezmění.

Nemusí přitom jít jen o zdravotní postižení. Ten velký vnitřní motor často mají lidé s problematickou minulostí a různými osobnostními nedostatky. Také zklamaní lidé, lidé s nedostatkem uznání, s různými mindráky apod. To jsou důležité příčiny úspěchu mnoha lidí. Winston Churchill napsal: Slavní muži jsou obvykle produktem nešťastného dětství. Slabosti a posměšky u nich vyvolají pevnou cílevědomost.

Mnozí lidé mají velkou potřebu odškodnit se za příkoří z mládí. Touha po uznání vyvolaná komplexem méněcennosti může způsobit, že se stanou podnikateli, umělci, herci atd. – aby se mohli předvádět a nandat to těm, co jimi pohrdali v mládí. Tak své původní nedostatky naopak aktivně využijí ve svůj prospěch. To ale dokážou jen lidé se silnou vnitřní motivací. A navíc, člověk musí mít o sobě jasno, a to mnoho lidí nedokáže.

Určitě to je i můj případ. Odmalička mi bylo jasné, že jsem jiný než okolí. Kvůli mým tikům si mě lidé nikdy neprohlíželi obdivně. Musel jsem proto najít něco jiného, zač by mě oceňovali. A stále to hledám. Stále něco dělám. Anebo jsem to mohl vzdát, ostatně jako většina. Už v předškolním věku jsem stále něco musel ovládat, řídit a manipulovat s tím. S věcmi, s lidmi i sám se sebou. Odmalička jsem měl velkou vnitřní motivaci. Jen jsem se dlouhá léta „vybíjel“ v oblastech, ve kterých jsem nevynikal. Proto jsem nebyl úspěšný. Až když jsem vstoupil do oboru osobního rozvoje, po několika letech příprav a praxe jsem měl úspěch.