Zásoby a jejich oceňování je upraveno zejména v zákoně o účetnictví, v prováděcí vyhlášce k zákonu o účetnictví a v českých účetních standardech. Pojmem zásoby se však zabývá také v některých případech zákon o daních z příjmů, a to zejména v případě jejich likvidace a dále v případě, kdy je na zásobách způsobené manko nebo škoda.
Co se dozvíte v článku
Co jsou to zásoby?
Definice zásob vychází z prováděcí vyhlášky k zákonu o účetnictví, která zásoby rozděluje na pět základních skupin: materiál, nedokončená výroba a polotovary, výrobky, zvířata a zboží.
Materiál jako takový zahrnuje nejen základní materiál, který tvoří základní suroviny, ale také pomocné nebo provozní látky, náhradní zboží a obaly. Mezi materiál se dále řadí movité věci, u nichž je doba použitelnosti kratší než jeden rok, anebo majetek, o kterém účetní jednotka účtuje jako o zásobách.
Typicky se jedná například o pozemky nebo jiné nemovité věci, které jsou svým charakterem řazeny do dlouhodobého majetku, ale jsou drženy za účelem jejich prodeje (například u realitních společností). Na tomto majetku však nesmí být prováděno technické zhodnocení a nesmí být těmito společnostmi využíván, například k nájmu nebo k vlastnímu použití.
Mezi zboží se potom řadí movité věci a zvířata, která byla pořízena za účelem dalšího prodeje. Dále sem patří výrobky, které společnost sama vytvořila, a tyto výrobky jsou určeny k dalšímu prodeji. Dospělá zvířata, pokud jsou určena k dalšímu prodeji, jsou rovněž řazena pod zboží.
Jak se zásoby oceňují při jejich pořízení?
Oceňování zásob definuje zákon o účetnictví, kde stanoví, že nakoupené zásoby jsou oceňovány pořizovacími cenami. Pokud by se však jednalo o zásoby vytvořené vlastní činností, jsou tyto zásoby oceňovány vlastními náklady.
Pokud by došlo v rámci pořizování zásob k pořízení bezúplatně, ocení se takto nabyté zásoby reprodukční pořizovací cenou. Reprodukční pořizovací cenou se také ocení zásoby, které byly vytvořeny vlastní činností a vlastní náklady na jejich vytvoření nejsou zjistitelné. Reprodukční pořizovací cenou se rozumí taková cena, za kterou by bylo možné majetek pořídit ve chvíli, kdy se o něm účtuje.
Pořizovací cena se však neskládá jen z ceny, kterou za zboží zaplatíme. Do pořizovací ceny se zahrnují i další vedlejší náklady, které s pořízením daného zboží souvisí, jako je například pojištění, doprava, clo, provize a další náklady.
Při stanovení ceny u zásob vytvořených vlastní činností se vychází ze všech přímých nákladů, které byly na jejich vytvoření vynaloženy. Při tvorbě ceny může účetní jednotka vycházet z manažerského účetnictví, konkrétně potom z kalkulací výrobku.
Jak se zásoby oceňují při jejich vyskladnění?
Účetní předpisy umožňují více způsobů oceňování zásob při jejich vyskladnění. Účetní jednotka pak může využít buď metodu FIFO, metodu ocenění zásob v pevných cenách, nebo může ocenit zásoby váženým aritmetickým průměrem.
Při pevně stanovených cenách se zásoby oceňují v té ceně, za kterou byly pořízeny. To je v praxi ale poměrně administrativně náročné a tak se téměř nevyužívá. Druhou metodou, kterou můžeme volit při oceňování zásob, je vážený aritmetický průměr. Průměr se musí stanovit však minimálně jednou za měsíc.
Poslední metodu, kterou můžeme využít, je tzv. metoda FIFO („first in, first out). Tato metoda vyjadřuje ocenění v těch cenách, ve kterých byla první dodávka naskladněna, těmito cenami má být i první dodávka vyskladněna. Známá je také metoda LIFO, která funguje opačně, ale pro účely českého účetnictví je zakázaná.
Jakými způsoby lze o zásobách účtovat?
Stejně tak jako u ostatních oblastí účetnictví, tak i v případě účtování o zásobách musí být dodržován tzv. akruální princip. V nákladech daného období tak musí být jen ty zásoby, které v něm byly spotřebovány. Účetní předpisy potom umožňují zásoby evidovat dvěma způsoby.
Prvním způsobem je účtování o zásobách metodou A, která spočívá v tom, že při každém prodeji dochází k účtování o výdeji ze skladu. V praxi to potom vypadá tak, že při nákupu zboží je zboží účtováno prostřednictvím rozvahových účtů pořízení zásob, a při jejich naskladnění se tyto zásoby zaúčtují na sklad. Jakmile pak dojde k prodeji těchto zásob, účtuje se o jejich výdeji.
Značně jednodušší je však účtování o zásobách způsobem B. Při účtování tímto způsobem se účtují pořízené zásoby, a to včetně všech souvisejících pořizovacích nákladů, ihned do spotřeby (do nákladů). Na konci účetního období však musí účetní jednotka zaúčtovat stav skladu zásob. Tzv. „jednodušší“ účtování však nezbavuje účetní jednotku povinnosti vést skladovou evidenci nebo provést inventarizaci zásob a vyčíslit inventarizační rozdíly.
Zásoby v zákoně o daních z příjmů
Zákon o daních z příjmů zmiňuje zásoby, resp. jejich daňový režim, v případě inventarizačních rozdílů. Inventarizační rozdíly jako takové upravují české účetní standardy. V praxi pak mohou nastat tři situace. První situace je taková, kdy se účetní stav rovná tomu skutečnému – tedy ideální. Běžnější ale je, že zásoby chybí (manko), nebo naopak přebývají (přebytek).
Zákon o daních z příjmů definuje daňovou uznatelnost manka a škody. Za nedaňový náklad je považováno takové manko nebo škoda, která přesahuje náhradu. Náhradou se rozumí například pojistné plnění od pojišťovny nebo náhrada od zaměstnance, kterému byla předepsána.
Za manko však nejsou považovány technologické a technické úbytky nebo ztratné v maloobchodě. Aby se takové úbytky mohly považovat za daňově uznatelné, musí být stanoveny například normy přirozených úbytků, a to interní směrnicí dané účetní jednotky.
Zákon o daních z příjmů však upravuje i postup při likvidaci zásob. Aby byla likvidace zásob považována za daňově uznatelný náklad, musí být splněny určité podmínky. Likvidace pak musí být učiněna prokazatelně a v souvislosti s touto likvidací musí být vyhotoven likvidační protokol. Likvidační protokol pak musí obsahovat například způsoby a důvod likvidace zásob, datum provedení likvidace a další.
ČLÁNKY DO MAILU