Jak vybrat toho správného zaměstnance? Jak se chovat při pohovoru? Základní pravidlo číslo jedna, všeho moc škodí, a to se týká především otázek. Jakmile kladete několik velmi podobných otázek rychle za sebou, uchazeče totálně zahltíte a uvede do nejistoty: Na co se mě teď vlastně ptáš? Hm, z toho, kam míříš, jasně cítím, co chceš slyšet, a tak ti to taky řeknu…
Dotazovaný měl během mé rétorické sebeprezentace spoustu času zformulovat odpověď, která bude pěkná a taková akurátní pro úspěšné absolvování výběrového řízení čí hodnotícího rozhovoru. A velmi často čítala odpověď jen jedno slovo. Uznejte, že z toho se člověk vážně nic nedoví. Čtěte také: 10 chyb, kterých se vyvarujte při pohovorech s uchazeči o práci (1. díl)
Při výběrových řízeních či pravidelných rozhovorech se zaměstnanci je totiž mnohem důležitější to, co říkají oni, než to, co tryská ze vás. Cílem je dozvědět se co nejvíce důležitých skutečností, informací a názorů uchazečů či zaměstnanců.
Mlčeti, ZLATO
Zkuste proto s tréninkem položit jednu otázku a čekat na odpověď, výsledky budou neuvěřitelné. Změní se „tón“ rozhovorů, poměr počtu vašich slov k uchazečovým, ale také výraz a angažovanost vašich protějšků. Dalším tréninkovým oříškem je pokládat takové otázky, které prostor k odpovědi rozšiřují, namísto toho, aby ho zužovali. Čtěte také: 10 chyb, kterých se vyvarujte při pohovorech s uchazeči o práci (2. díl)
Zužujícím otázkám se také dá říkat návodné, a jsou to ty, které uchazeče bezpečně dovedou k jedné odpovědi. Takovým příkladem je třeba velmi pěkné a bohužel také velmi časté: Takže můžete říci, že jste u nás na pozici juniora spokojená?
No co na takovou otázku může ten druhý, zahnaný do kouta, odpovědět jiného než jednoslovné: Ano.
Na druhé straně otázka, která rozšíří možnost pro odpověď a vašemu protějšku nabízí do nich vložit sebe sama, může v takovémto případě znít: Popište mi prosím, jak se cítíte na pozici, na níž jste nastoupila?
I tady lze samozřejmě odpovědět: Dobře,
(a možná, že někteří, co nechtějí plýtvat slovy, toho využijí), ale pořád tam je na začátku to spásné: Popište mi prosím…
A tady už se odpověď prostě nedá ustát jednoslovným vyjádřením. Čtěte také: Perličky a bizarnosti, se kterými se firmy setkávají v životopisech
V košatější odpovědi se nachází prostor vycítit nevyřčené mezi řádky či z intonace. V této fázi začíná být velmi často uspokojena i vaše zvědavost, vůbec nemluvě o tom, jaký to má přínos pro rozhovor samotný a jeho účel.
Chtějte vědět JAK
Dalším mistrovským kouskem je naučit se nestydět se pídit i po opravdu konkrétních odpovědích. Určitě každý z vás zažil klasickou situaci, kdy vám zaměstnanec, kolega na vaši celkem pěknou otázku, např.: Jak si poradíte se zvládnutím toho a toho úkolu,
odpověděl: No … naučím se to, někde si to najdu…
Tady se osvědčuje úplně jednoduché: Jak?
Formulací odpovědi začne uchazeč přemýšlet nad procesem, cestou, kterou má zvládnout či ujít. Během přemýšlení si ujasní a i vám objasní, co tím no … naučím se to, někde si to najdu…
vlastně myslel, a někdy je to velmi přínosné. Dá se tak předejít mnoha nedorozuměním a třeba i vzájemným nepochopením. Čtěte také: 5 tipů, jak poznat intrikáře v pracovním týmu
Při pohovorech se proto nebojte mlčet, máte pak víc prostoru a času naslouchat, a nestyďte se ptát.
Foto: www.isifa.com
ČLÁNKY DO MAILU